Tereza Kavecká dnes přebírá Libušku: Její Káťa Kabanová je víc než role – je zpovědí

Terezo, roli Káti Kabanové jsi ztvárnila poprvé a hned v inscenaci, která slavila úspěch i na festivalu Opera. V čem v tobě tato postava od počátku rezonovala a co tě na ní překvapilo až při samotné práci?
Až během samotného zkoušení jsem pochopila, jak výjimečně náročná tato role je. Náš první kontakt s operou je vždy v rámci korepetic, kde stavíme základ. U většiny rolí se mi během jediné zkoušky podaří projít velkou část díla, někdy i téměř celou operu. U Káti Kabanové to bylo jiné – za hodinu jsem se dostala sotva na konec prvního dějství. Je to ale Janáček, takže hudebně složité a hlavně emočně náročné. Každá fráze je nasycená emocí a bez ní to nejde zazpívat. V belcantové roli se pěvec na frázi nadechne a hlas se pak přirozeně nese jako po vlně, tělo spolupracuje a je to balzám pro krk. U Káti je to jinak. Každá fráze je nesena emocí, kterou je těžké dostat do těla, když zatím čtete u klavíru jen noty. Protože až konkrétní emoce pomůže tomu tónu, aby dozrál tam, kam má. To je věc, která mě překvapila, i když jsem na ni byla už trochu připravená, protože jsem měla zkušenosti s Jenůfou a Liškou Bystrouškou.

A co se týče samotné postavy – Káťa ve mně rezonovala od samého začátku tím svým vnitřním neklidem. Ten byl v hudbě od začátku velmi patrný. V prvních větách, kdy Káťa reaguje na Kabanichu, působí pokorně, až úslužně. Ale už po několika taktech přijde zlom – Kabanicha na ni ostře vystartuje a Káťa nemá v sobě obranné mechanismy. Není jako Jenůfa, která je tvrdší, umí se ohradit. Káťa se neumí bránit, je silně věřící, nese si vše v sobě. A právě tahle křehkost, která je přitom nesmírně silná, ji dovede až k tragickému konci – ta ve mně rezonovala nejsilněji.

V jednom rozhovoru jsi říkala, že Káťa se v tobě „zabydlela“. Jak se takové vnitřní napojení na postavu vlastně pozná? A jak se s ní loučíš po představení?
Káťa se ve mně skutečně zabydlela. Jak jsem říkala, je to nesmírně křehká žena – a já mám pocit, že v tom jsme si podobné. Umím najít sílu a postavit se za věci, kterým věřím, klidně i razantně. Ale uvnitř se často odehrává něco velmi jemného. A právě v tomhle se s Káťou potkáváme.

To vnitřní napojení poznám tak, že každé její větě rozumím. Vím, proč jedná, jak jedná. Například ve scéně s Borisem ji to k němu táhne, ale zároveň se v ní okamžitě probouzí výčitky. A když se pak nakonec rozhodne přiznat před všemi svůj hřích, dělá to s upřímností, která je odzbrojující. Ale zároveň už tuší, že s tím vědomím nebude schopná dál žít. A to je něco, co mě hluboce zasahuje.

Loučení po představení? To je u Káti těžké. Když spadne opona, zůstávám ještě ležet na jevišti – celá mokrá, protože se v rámci inscenace polévám vodou. I děkovačka je náročná – v mokrých šatech člověk rychle vychladne, fyzicky i duševně. Ani domů neodcházím s lehkostí. Tohle není role, kterou člověk odloží se závěrečnou replikou. Je to celkově vyčerpávající – fyzicky i psychicky. Doznívá. A někdy je těžké vůbec usnout.

Káťa je postava s hlubokým vnitřním životem – Janáček přitom do její hudební řeči vepsal nesmírně jemné a zároveň dramatické kontrasty. Jak ses na tuto roli připravovala a co pro tebe bylo při jejím ztvárnění největší výzvou?
Nejtěžší bylo udržet celou postavu uvěřitelnou až do samotného konce. Káťa totiž prochází obrovským vývojem. Na začátku je to skoro bezbranná, bezelstná žena. Ve zpovědi Varvaře vzpomíná na dětství – jak ji maminka strojila do šatů, jak ráda chodila do kostela, zalévala květiny… V té chvíli má ještě duši, která nic „netuší“, jak zpívá. Věřila. A právě víra jí tehdy dávala jistotu, kterou však rychle ztratila.

Největším hereckým i pěveckým úkolem pro mě byla závěrečná scéna, kdy se Káťa rozhodne vzít si život. Hluboce miluje Borise a věřím, že kdyby s ní zůstal, mohla s ním žít šťastně až do konce života. Ale on ji opustí. A tím jí vezme i poslední naději, poslední jiskru, která ji ještě držela nad vodou. Když ta jiskra zhasne, Káťa už ví, že dál nemůže. Rozhodnutí věřící ženy ukončit život v sobě nese strašnou tíhu. A jako interpretka tuto tíhu cítím i fyzicky – celé tělo na to reaguje. Není jednoduché přes toto její rozhodnutí projít, ale právě v této scéně je pro mě Káťa nejvíc pravdivá.

Zkoušky bývají prostorem nejen pro tvorbu, ale často i pro pochybnosti. Byl během tohoto procesu nějaký moment, který tě osobně zasáhl? A jaký vliv měla atmosféra při práci na této inscenaci na tvůj výkon?
Začnu tím nejpozitivnějším – sešel se úžasný tým. Kolegové, orchestr, sbor – všichni byli naladění na stejnou vlnu. S režisérkou paní Janou Andělovou Pletichovou jsme spolupracovaly už na Jenůfě i na Lišce Bystroušce, takže mezi námi panovala důvěra i očekávání, že vznikne něco silného.

Stejně tak tomu bylo s kolegyní Katarínou Jorda Kramolišovou, která pro mě na jevišti znamená nesmírně mnoho. Je to osobnost, která mě stále inspiruje, někdy až fyzicky doslova strhne – když mě třeba v emocích chytí za ruku, shodí mě na zem… a pak má strach, jestli mi neublížila. Ale právě v tom je to opravdové. Nic z toho není jen „hraní divadla“. Podobné propojení zažívám i s Romanem Harokem v muzikálových rolích, či s Jakubem Rouskem, který v této inscenaci ztvárnil Tichona – tito lidé mě drží, posouvají. Táta mi vždycky říkal, že divadlo musí fungovat jako dobře promazaný hodinkový strojek. A tahle inscenace jím opravdu byla. Každý z nás zapadl přesně tam, kam měl. A díky tomu to celé mohlo dýchat.

Máš za sebou široký repertoár. Proměnilo se s touto rolí nějak tvoje vnímání ženských postav v opeře – nebo i tebe samotné jako interpretky?
Určitě ano. I když jsem ztvárnila už spoustu výrazných ženských postav, s takhle křehkou hrdinkou, jako je Káťa, jsem se setkala poprvé. Její rozhodnutí dobrovolně ukončit svůj život je něco, co mě hluboce zasáhlo a co jsem do té doby na jevišti nezažila. Hledat uvěřitelné emoce a najít jejich správnou míru – to byla obrovská výzva. Je to opravdu tenký led a je snadné si pustit roli až příliš k tělu.

Pamatuji si na jednu divačku, která mi po premiéře řekla, že se o mě během představení bála, když viděla, jak se na jevišti třesu. A já jí musela vysvětlit, že ten třes hraji, ale tělo ho reálně prožívá. Napětí, pád do tmy, celý ten fyzický i psychický tlak… Je to náročné. A člověk si to často uvědomí až ve chvíli, kdy ho večer bolí celé tělo. Ale to je součástí naší profese.

Cena Libuška je hlasem diváků. Jak vnímáš zpětnou vazbu od publika a jak ovlivňuje tvou interpretaci na jevišti?
Je to pro mě největší dar, protože divadlo hrajeme pro lidi. A když divák odchází z divadla zasažený – třeba s knedlíkem v krku nebo se slzami – i to je důležité. Není nutné, aby to vždy bylo příjemné. Ale pokud to zanechá stopu, pak to mělo smysl.

O to víc si cením právě této Libušky – za Káťu Kabanovou, za Janáčka. Přivést diváka na Janáčka, a ještě k tak náročné postavě, to je výzva. I mí přátelé, kteří sebrali odvahu a přišli na operu kvůli mně, mi pak říkali, jak silný zážitek to byl.

Sama jsem dříve hudbu Janáčka nechápala. Pamatuji si na přednášku pana profesora Navrátila na vysoké škole, v níž nám pouštěl Glagolskou mši, kterou jsem nedokázala doposlouchat. Byla to hudba, která ve mně probouzela neklid, napínala vnitřní strunu. Pan profesor mi tehdy řekl: „Vy jednou poznáte, co je Leoš Janáček za velikána.“ A měl pravdu. Dnes ho vnímám jako skladatele, který píše naprosto pravdivou, „nehranou“ hudbu. To se nedá jen zazpívat, to se musí prožít.

O to víc si vážím toho, že diváci přicházejí právě na Janáčka. A že jsme schopni je oslovit. Po jednom festivalovém představení Její pastorkyňa v Praze nám přišel dopis od diváka, který byl na Janáčkovi poprvé. Napsal, že díky nám jeho hudbu pochopil a začal ji milovat. To mě hluboce dojalo. Uvědomila jsem si, že i kdybychom oslovili jednoho jediného člověka, stálo to za to. Protože pokud díky nám někdo objeví Janáčka, objeví sám v sobě něco hlubšího.

Setkání s Terezou Kaveckou potvrzuje, že síla operního divadla netkví jen v dokonalosti tónu, ale především v odvaze otevřít se – postavě, hudbě, emocím. A právě díky tomu se její Káťa Kabanová stává víc než rolí. Stává se skutečnou lidskou výpovědí – a dotekem, který zůstává i dlouho po potlesku.

Tereze Kavecké děkuji za otevřený a inspirativní rozhovor, srdečně jí gratuluji k ceně Libuška – a přeji mnoho dalších silných rolí, které osloví publikum stejně pravdivě a hluboce jako její Káťa.

Recenze si můžete přečíst zde, zde a zde.