Tereza Vejvodová: Tanec osvobozuje film (2)

  1. 1
  2. 2
Pokračování rozhovoru s režisérkou, kameramankou, střihačkou a multidisciplinární umělkyní Terezou Vejvodovou o symbióze tance a audiovize, interdisciplinaritě, o zažitých strukturách, tvůrčí svobodě a šedi všedna, kterou na světlo vytáhla pandemie.

Roselyne (scéna z filmu)

Co taneční svět nabízí tomu filmovému?
Svobodu začít od smyslového. Jde mi prostě o to někam se ve filmovém médiu pohnout, a to mi spolupráce s tanečníky umožňuje i díky tomu, že tanečníci jsou zvyklí vymýšlet vlastní vize a mají nesmírně vyvinuté právě smysly. Je to inspirující už proto, že film má ve své smyslové subverzi neskutečný potenciál. Když to, co je v hlavě tanečníka, dokážeme spojit s možnostmi filmového média, je to barvitá a nečekaná záležitost, která nemá vůbec žádné limity.

Pro vaši filmovou tvorbu je charakteristické hledání styčných bodů s jinými uměleckými disciplínami, tanec je jen jedna z nich?
Začala jsem psaním poezie. Při nástupu na FAMU jsem očekávala, že film se učí tak, aby se člověk mohl vyjadřovat tak, jak chce, poeticky. Realita měla ale k mému očekávání poměrně daleko. Existují zde struktury, na které jsou všichni zvyklí, a je strašně těžké je prorazit. Mám pocit, že na to, jak má film pevné mantinely, vlastně není ještě zcela objeven, že si žádá nějaké nové cesty. Přijde mi absurdní, že film, jako komplexní dílo, které se samo skládá z mnoha dalších jiných uměleckých disciplín, se k nim sklání, místo aby z nich čerpal a šel dál svou vlastní cestou. Myslím, že to je kvůli tomu, že se tolik bavíme o finančních otázkách. Vize jsou zastaveny u diskuze nad penězi. Zdá se mi ale, že je to problém spíš kulturních priorit.

Myslíte si, že se na interdisciplinární projekty shání peníze složitěji?
Mám pocit, že vždycky narazíte na někoho, kdo pochází z prostředí, kde má spoustu jistot v tabulce. Takový člověk si potřebuje věci představit, přitom má ale vzniknout něco, co ho má fascinovat svojí novostí. Svoboda je vždycky versus peníze a konkrétně u nás mám pocit, že to je daleko těžší, u nás vypadáte trochu mimozemsky, když se snažíte udělat něco nového v jakékoli činnosti, nejen umělecké.

Filmový projekt Roselyne vznikl na zakázku Festivalu tanečních filmů, který pro jeho realizaci zajistil i externí konzultace s legendou tanečního filmu – Davidem Hintonem. Jak se vám pracovalo v konceptu uměleckého mentoringu? A je to něco, co je v Česku běžné?
Mnohokrát jsem o tom debatovala s lidmi i z jiných oborů a zanechalo to ve mně pocit, že se v uměleckých oborech učí spíše „co“ místo toho „jak“. Přijdete se svou vizí a mnohdy komunikace – mentoring sklouzne k tomu, že plníte vize toho druhého, protože není schopný odstupu, ani uměleckého respektu. Začne vám říkat, co vlastně máte točit, místo toho, aby vám pomohl, jak ztvárnit vaši představu. Nebo se vám v opačném extrému vůbec nevěnuje. Spolupráce s Davidem Hintonem pro mě byla první taková smysluplná zkušenost. Nevím, jestli je to tím, že David je Angličan a má jinou mentalitu, každopádně jeho přístup byl pln respektu a zároveň i prokazatelné zkušenosti. To mě až zarazilo. Takže jsem ráda, že existuje dramaturgická spolupráce, která může být i přínosná. Zatím moje nejlepší zkušenost, která potvrdila, že budu rozhodně i nadále podobné mezinárodní spolupráce vyhledávat.

Roselyne (scéna z filmu)

Říkává se, že taneční film vzniká ve střižně, souhlasíte s tím? Roselyne i Vymezení jste si koneckonců stříhala sama.
Spousta zásadních věcí vzniká v postprodukci, jak obrazově, tak zvukově. Je na to potřeba odstup. Je to jako kdybyste dělala tu věc třikrát, pokud k tomu připočteme i tvorbu scénáře. Emoce, co ve střižně vzniká, je úplně ryzí a vy jste jejím strůjcem. A můžete namíchat takové spektrum emocí, které ještě nikdo v životě nezažil. A já chci díky tomu vidět věci, které jsem ještě v životě neviděla, a cítit věci, které jsem v životě necítila.

Jak hodnotíte situaci, kterou nastolila pandemie a kultura v karanténě, kdy se živé umění začalo hojně převádět do audiovize?
Mně osobně pomohlo to, že jsem si uvědomila, co mi schází, když jsem o to přišla. Člověk se ze stavu, kdy byl přehlcen možnostmi, dostal do situace, kdy musí být sám aktivní, aby se vůbec něco dělo, kdy musí hledat cesty, jak si to tady zkrášlit. Najednou vystoupila ta šeď všedna a vrhlo se světlo na to, jakým je život v kapitalistické společnosti vlastně křeččím kolečkem bez možnosti zažít kromě práce něco sebepřesahujícího. Mám pocit, že umělce to v širší společnosti vlastně znovu obhájilo, že jsou to lidé, které naše duše skutečně potřebuje, kteří nám předávají vnitřní bohatství. Já nesmírně podporuji, že se nezapomíná na kulturu a dělá se všechno proto, aby tu s námi zůstala a mohli jsme se z ní alespoň nějak těšit. Konečně využíváme sociální sítě smysluplně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments