Tereza Vejvodová: Tanec osvobozuje film (2)

  1. 1
  2. 2

Je podle vás český divák podceňovaný?
Tohle je bolavé, celospolečenské téma, které se vším ohledně tvůrčího procesu dost souvisí. Hlavně u filmu. Existuje nějaký obecný úzus, že divák si chodí do kina odpočinout, ne si tříbit myšlenky nebo cit, jako například do galerie. Navíc v této zemi cítím atmosféru, která nemá ráda provokaci něčím, co sama nečeká, která to snad ani nechce. Tím pádem se tak přemýšlí i o divákovi. Nechce se riskovat. Vznikají tak patologické myšlenkové struktury o jakémsi divákovi, který přece něco nepochopí, kterého něco může vykolejit… Znova se skláníme sami k sobě, místo toho, abychom si dávali laťku někam výš. Možná je to tím, že se sami podceňujeme, čímž je ale brzděn vznik něčeho nového, nějaký kulturní posun. To je myslím podpořeno i něčím, co je zaseto hluboko v samotné české mentalitě.
Jsem ročník, který sice nezažil na vlastní kůži totalitu, ale dosud její rysy cítí kolem sebe v chování starších generací, ve strukturách tohoto státu. Skrze svou pracovní zkušenost v Paměti národa jsem se docela procítila všemi těmi příběhy lidí, co si prošli extrémním útlakem, a jak se to na nich podepsalo. Přesto, že už jsme oficiálně svobodná země, z minulosti tu zbylo něco, na co si česká společnost nějak příliš zvykla a je to zhoubné. Hlavně nerušit, nekomplikovat, být v řadě a k ničemu se moc nevyjadřovat, protože by to mohlo způsobit něco špatného. Jako by z vlastního názoru na svět nutně plynul nějaký trest. Myslím, že to je něco, co se z vědomí národa hrozně těžko páčí, takto dlouhodobě ztracená svoboda je jako biologická zbraň. Je to sice pochopitelné, ale nezbavíme se toho, pokud s tím nebudeme něco dělat každý sám za sebe, ve změně svého každodenního chování. V tomhle také dost spoléhám na umění.

Roselyne (scéna z filmu)

Myslíte, že to je generační záležitost?
Beru to, jako kdybyste před sedmdesáti lety na strom pověsili řetěz, sundali ho 1993 a řekli si, tak, už je to v pohodě. Ale na tom stromě je pořád stopa po řetězu, kterou jen tak něco nevymaže. Z pohledu své generace vidím, že je tu absence hodnot, podle kterých by se dalo žít, skrze které by se mohlo reflektovat. Že jsou tu ty staré, zajeté jistoty. Když chce někdo něco víc, je okamžitě sražen, aby náhodou někoho neznervóznil a nepřiměl k sebereflexi. Když chcete z něčeho vystoupit, dostanete strašnou ťafku. Okamžitě. To říkám jako někdo, kdo pochází z malého města a současně bydlí v Praze, přičemž v mentalitě nevnímá velký posun.

Umění je jeden z léků?
Já si na umění cením, že nám může zcela svobodně přinášet různé perspektivy, díky nimž si můžeme vztah ke světu poskládat z více dimenzí. Moje generace si dost uvědomuje českou zabedněnost a hodně lidí řeší otázku, zda zůstat tady, obětovat spoustu energie ke změně naší mentality a snažit se věřit, že věci mohou být i jinak. Nebo se na to vykašlat a jet pryč, fungovat jinde, kde už je pro ně jaksi půda přichystána díky způsobu myšlení, které nestojí na místě, ale reaguje na změny světa. Může se snadno stát, že spousta lidí, kteří jsou dobří v tom, co dělají, prostě odejdou a společnost se nikam neposune. 

V současné době připravujete s Miřenkou Čechovou a Spitfire Company projekt metaBALETKY, který bude mít premiéru začátkem května. Její kniha, ze které nové dílo vychází, vzbudila hodně emocí.
To, že Miřenka vyjádřila názor k tomu, co jí nesedí, mi přijde absolutně správně. Z kontextu této doby a člověka, který je extrémně kulturně aktivní nejen v této zemi, upozorňuje na to, že se v baletu zachází s lidmi necivilizovaným způsobem. I když se to celé tváří jako vysoké umění. Ta vlna pohoršení kolem toho mi přijde legrační i děsivá zároveň.

metaBALETKY (foto Ondřej Košík)

metaBALETKY na knihu navazují jen volně?
metaBALETKY jsou o tom, jak důležité je nemít strach se projevit, a o tom, co tento strach způsobuje. Je to o samotné komunikaci, jak jsou tu lidé zvyklí se spolu bavit, podle čeho volíme hlavy kulturních organizací, kde je ta ryzost v umění samotném, když se chová tak neryze. Kde je ta pravda. Je to Miřenky komentář k jejímu osobnímu prožitku, zároveň je to celé trochu nadsázka. Není to taneční film, je to experimentální fúze, je tam animace, je tam dance for camera, abstrakce, inscenovaný dokument, je to snaha dosáhnout sdělení, kterému je nadřazené to, že člověk má v tomto světě právo na vlastní identitu a neměl by se stydět říct, co si myslí.

Jaká je vaše role v projektu?
Jsem kameramankou a zároveň spolurežíruji projekt z filmového hlediska, a to především ve střižně. Je to poněkud ambiciózní rozdvojení se, možná náročnější, než jsem si zprvu myslela. Ale jak říká Miřenka, odvaha není v tom, že se nebojíme, ale že i se strachem do toho jdeme.

metaBALETKY
Román Baletky tanečnice Miřenky Čechové rozvířil vody v taneční komunitě už před jeho vydáním. Zatímco virtuální svět chrlí lávu, protagonistka knihy svádí vnitřní boj s rozbouřenými emocemi. Projekt metaBALETKY přináší syrový příběh ženy, která čelí strachu promluvit a sbírá sílu postavit se nerovnému soupeři. Hybridní tvar filmových obrazů, živých vstupů, animací, a především živé interakce s diváky pomocí chatu otevře prostor pro tvorbu vlastního názoru, a především možnost vstoupit do dialogu s hlavní hrdinkou příběhu. (GoOut.cz).

Online premiéra multimediálního projektu proběhne 3.–6. května 2021.

Tereza Vejvodová vystudovala režii na Filmové a televizní fakultě Akademie Múzických umění v Praze (FAMU). U většiny svých projektů je zároveň i scenáristkou, někdy i střihačkou. Přečtěte si více…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments