This is all about us!

Na uvítání přichází s jednoduchým gestem. V té jednoduchosti je nekonečné množství vyjádření. Co to znamená právě v tuto chvíli? „Vzdávám se“? „Zdravím Slunce“? „Stojím si jen tak s rukama nad hlavou“? Michaela Dašková se v pánské košili a kravatě zjeví v důstojném, ale jednoduchém prostoru Alty. Nepotřebuje žádný hudební doprovod, vystačí si se svým zvučným a zemitý hlasem, který rezonoval napříč sálem. Působí velmi sebevědomě, její pronikavý pohled a ostré rysy v obličeji jsou předzvěstí síly, možná až mužské dominance. 

Jak podivně a směšně na nás často působí projevy mocných osobností ohánějících se velkými gesty a slovy. V ty samé se přetváří i Michaela Dašková. Její groteskní způsob vyjevení mocipánů se stává najednou až velmi odpudivou podívanou, protože divák může dojít k uvědomění, že tato groteska má reálné podklady. Rázem není těžké rozpoznat své oblíbené politiky z televize při jejich slavnostních projevech plných slibů a populistických řečí. 

Michaela Dašková obratně přechází z jednotlivých myšlenkových úvah a tematických sekvencí s velkým citem a uvědoměním, stejně tak přechází i z jednoho jazyka do druhého, třetího až čtvrtého – od češtiny, přes angličtinu až po ruštinu. Divákovi tak dává prostor si prohlédnout a pochopit danou situaci, kterou vyjadřuje gestem, pohybem, zvukem nebo slovem. I přesto, že umělkyně využívá k popisu osob a situací jasná slovní vyjádření, daří se jí svůj výstup dotvořit nepostradatelnou pohybovou složkou, kterou dokáže naladit vnitřní pochody představujících osobností. Využívá k tomu repetitivní pohyby, které divákovi naznačují ohranost a povrchnost jejich tvrzení. Ať už již zmíněných populistů, tak i právě jejich obětí. Vnímavějšího diváka může napadnout, kdo je vlastně tou skutečnou obětí a kdo tím pánem. Že by se stával aktuálním známý filozofický hegelovský problém „pána a raba“ a dostává nový kabát? Co když ten, který má pocit nedotknutelnosti a všemohoucnosti, se stává otrokem svých slibů a činů? 

Celý prostor Alty je sám o sobě kulisou a tematika představení do něj skvěle zapadá. 

Přesto, že celé představení doprovázely častokrát známé bonmoty politiků, pokud to politikové vůbec byli, dokázala je performerka zaobalit do takové podoby, že je vkusně zbavila konkrétnosti a staly se jen jakými si ustálenými frázemi a postavami, bez kterých by například komedie nemohla být nikdy pravou komedií. Nebo životní tragédií…?

Po skončení byla následná pauza poněkud překvapením a po dvaceti minutách diváci opět vchází do sálu a pokračuje druhá část představení. Tentokrát v režii podle Kateřiny Szymanski. 

Náhle se dostáváme do úplně jiné sféry než s předcházející performerkou. Nacházíme se v neurčitém prostoru beztíže. Na jevišti stojí bílá trojrozměrná tělesa a celou atmosféru umocňuje opakující se elektronická hudba s jasnou a chytlavou rytmikou. To dostane diváka do jakéhosi útlumu, a tak jen sedí a sleduje. Jeho intelektuální aktivita se poněkud vytrácí a nechává se unášet přítomným okamžikem. 

Kateřina Szymanski na mě působí jako průvodce vlastním světem, ale publiku nepotřebuje přímo sdělit, co zrovna prožívá a co objevuje. 

Pokud bych na tomto místě mohla s dovolením interpretovat svůj vlastní obraz, vyvolanou asociaci, vyjevila se mi krize a utrpení přírody. Vidím prohýbající se přírodu pod nánosem lidské nadprodukce všeho. Přesto, že je svá, že je silná a nezávislá, působí unaveně. K tomuto odkazu mě přivedly igelitové pytlíky, které byly buď už děravé a vyfouklé nebo se tak právě před zraky publika děje. Performerka postupně stlačuje nafouknutý pytlík a nechává vypadávat malé pěnové výplně (takové, které se dávají do poštovních balíků). 

Ovšem možností interpretace je zde tolik, že si ani netroufám hlouběji popisovat toto pohybové představení. Myslím, že není od věci diváka alespoň náznakem nebo jemnou metaforou navést na cestu, na kterou se může společně s interpretem vydat. Kateřina Szymanski nechala ale pole možností bez limitů, což může být samozřejmě i autorčin záměr. Pak se z toho ale může stát podívaná, která zůstává nedokončená a publikum odchází trochu zmatené a bez uvědomění či pocitu přínosu. 

Co si ale z toho odnesl divák sedící vedle mě, to jsem se bohužel nestihla zeptat. O to víc může být každý z vás, kdo představení neviděl, natěšen, co v něm pro sebe uvidí. Umění je jako sázka do loterie. Ale každopádně vám Kateřina Szymanski věnuje čas, který můžete vědomě reflektovat a užít si v přítomném okamžiku, což je skutečné umění.

This is not about me!
Koncept, performer: Micha Ela Dašková
Hlasové a pohybové vedení: Cécile da Costa
Dramaturgie a režijní spolupráce: Marika Smreková
Light design: Filip Horn
Koprodukce: Studio ALTA

HEREAFTER
Autorka, interpretace: Kateřina Szymanski

Psáno z představení 2. února 2022, Studio ALTA