S Dmitrijem Sitkoveckým jste se jako děti účastnili prvního Concertina Praga. Letos si na jubilejním koncertě k šedesátému výročí zahrajete opět spolu. Co pro vás tenhle návrat znamená?
My jsme s Dimou Sitkoveckým společně oslavovali většinu kulatých výročí Concertina Praga. Jako laureáti prvního ročníku této Mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků, jak se původně jmenovala, je to pochopitelné. Dima vyhrál v roce 1966 první cenu a já jsem byl druhý. Nicméně o rok později, kdy už to bylo Concertino Praga, jsem byl absolutním vítězem já. Takže jsme vlastně oba vítězové prvního ročníku této soutěže. Každý ovšem s jiným názvem. A hrát spolu je vždy radost.
Dmitrij Sitkovecký vzpomínal, že právě v Praze začalo vaše přátelství. Čím jste si tehdy byli blízcí? A co vás spojuje dnes?
Tehdy Dimovi bylo dvanáct let a mně čtrnáct. Oba jsme měli fotoaparáty a oba jsme samozřejmě fotografovali. Víc než housle a hudba nás však zajímaly všechny možné světské radosti a starosti, což nám zůstalo dodnes, i když v pozdějších letech od našeho seznámení převažovala hudba, vážné věci lidstva, svoboda člověka a národů.
Bachův dvojkoncert jste spolu už hráli a nahráli v roce 1996. Jak na tuto nahrávku vzpomínáte a co je pro vaše společné hraní charakteristické?
Bachův koncert pro dvoje housle d moll máme s Dimou na studiové nahrávce Supraphonu z devadesátých let. Na tomto bachovském albu je také koncert d moll, který se hrává převážně v obsazení housle/hoboj. Hobojový part zde interpretuje Dima na housle. Dále jsou na albu dva sólové koncerty a moll a E dur, kde part houslí hraji já. Celý projekt diriguje Dima. Mimochodem, když CD vyšlo, získalo fantastickou kritiku v jednom z nejprestižnějších hudebních časopisů The Gramophone. Jsme s Dimkou dost spontánní interpreti a inspiruje nás vždy čas strávený na zkouškách, a hlavně potom na pódiu a prostě „si hrajeme“ a těšíme se z krásné hudby.
V čem se vaše interpretace nebo přístup ke skladbám, ke kterým se vracíte, vyvíjí? Nebo máte oblíbený interpretační přístup a snažíte se ho držet?
Když dosáhnete určité úrovně a věku, je vaše interpretace a pohled na tu či onu skladbu víceméně ustálený. Nicméně různé aspekty, jako je například tempo, se mohou měnit v souvislosti s akustikou sálu. Jinak hrajete v kinosále s nulovým dozvukem a jinak si užíváte echo barokního chrámu.
Letos se vracíte k Bachovi, jedná se o váš oblíbený repertoár?
V oblasti takzvané vážné hudby vzniklo a stále se rodí tolik krásy, že se nedá absolutně označit žádné období, natož skladatel nebo hudební forma, kterou by interpret preferoval.
Na Concertinu Praga budete letos opět také v porotě. Když si vzpomenete na své vlastní začátky, jak se od té doby změnila úroveň mladých soutěžících?
Nejen na Concertinu Praga, ale všeobecně je úroveň mladých hudebníků s tou před šedesáti lety neporovnatelná. Koncem šedesátých let, kdy jsem začínal, jsem byl asi jediným českým houslistou schopným ve věku patnácti let zahrát na světově srovnatelné úrovni velký houslový koncert (Paganini, Dvořák, Mendelssohn). Dnes hrají fantasticky prakticky cokoliv i muzikanti mladší.
Mluvil jste o tom, jak výrazně se zlepšila technika mladých houslistů. Slyšíte za léta v porotě Concertina Praga změnu i v tom, jak mladí vedou frázi nebo hledají vlastní výraz?
Výrazově se posunuli především asijští muzikanti. Jednak dnes mají „neasijské“ pedagogy z celého světa a potom spousta z nich se narodila v Evropě nebo Americe a velice rychle absorbovala evropskou hudební kulturu. Jejich technické schopnosti jsou už léta nedostižné a nyní jsou i po stránce výrazové absolutně srovnatelní.
Vzpomínáte si na mladé hráče, kteří vás zvlášť strhli? A byl mezi nimi i někdo, kdo hrál úplně jinak, než byste dílo zahrál vy sám?
Jen když vzpomenu „kousky“ z naší luhačovické Akademie. Malý Jirka Vodička, Honzík Mráček, Vilém Jirsa, Jan Novák. To byly v deseti až jedenácti letech tak výrazné talenty, až přecházel sluch. Nebo Matteo Hager, který hrál tak trochu všechno jinak, ale naprosto přesvědčivě. Samozřejmě i další naši vítězové a vítězky něčím překvapili. Bylo by to dlouhé vyprávění.
Výkon nakonec musíte ohodnotit body. Jak důležitá je pro vás technická úroveň, vystižení stylu skladby a osobnost interpreta? Musí mít vítěz všechno?
Vždy to musí být celý komplex. Ti nejlepší musí mít vše, nebo se raději první cena neudělí.
Jak vnímáte nepřesnosti a chyby u hráče?
U profesionálů mi jezdí mráz po zádech a jen se divím, že se sami nestydí. Studentům říkám: „Doufám, že to slyšíš.“ A pokud to neslyší, tak je škoda energie a času a měli by se věnovat něčemu jinému.
Dříve jste říkal, že z nahrávky porotce nezíská stejný dojem jako při osobním setkání s hráčem. V čem je podle vás současná podoba živého finále lepší?
Myslím si, že současná forma „živého“ finále je lepší. V minulosti, hlavně po roce 1989, kdy nabytá svoboda přinesla i negativní jevy, se párkrát stalo, že někteří účastníci nedodrželi pravidla soutěže a poslali sestříhaný záznam svého výkonu. Porota ocenila to, co slyšela, a když potom na koncertě vítězů vyznamenaný účastník zahrál živě, bylo to velké rozčarování. Do roku 1989 bylo totiž možné nahrávky pořídit pouze v profesionálních studiích, zatímco dnes si je můžete udělat doma. Naštěstí to bylo zcela výjimečné.
Nakolik se při hodnocení shodujete s ostatními porotci a co vám přináší pohled kolegů od jiných nástrojů? A jak se stavíte vůbec k mechanismu hodnocení něčeho tak individuálního, jako je umělecký projev?
Co se týká názoru na houslisty, tak s Dimou Sitkoveckým jsme byli v porotě nejen u Concertina Praga. Názor máme vždy takřka stejný. U jiných nástrojů je to zajímavý doplňující dojem od kolegy z jiného oboru. Víte, já u soutěží vždy závidím sportovcům, kde rozhoduje čas nebo počet centimetrů. Kdyby tak v umění také existovala nějaká časomíra. To bychom se asi divili, kdo všechno se vydává za „světoznámého virtuóza“.
S mladými hudebníky také sám vystupujete, často i opakovaně. Nakolik je už znáte před společným hraním a co vás na této spolupráci těší?
Ti, se kterými hraji nejčastěji, jsou ocenění účastníci naší Akademie a ty znám velmi dobře. Co se týká společného hraní, je to vždy dialog dvou, popřípadě dialogy více sólových nástrojů a vždy je to jiné a nikdy to není stejné. A v tom je ta „vážná“ hudba úžasná, jedinečná a nenahraditelná.
Kdybyste dnes v porotě dostal k poslechu svou vlastní nahrávku ze svých začátků, co byste svému tehdejšímu já pochválil a co byste mu vytkl? A je něco, co byste si býval rád z tehdejší doby uchoval, ale nepodařilo se vám to?
Bohužel moje nahrávky z prvního ročníku se nedochovaly a moc mě to mrzí. Rád bych si poradil a určitě bych ty rady potřeboval. A co bych si rád z té doby uchoval? To, co v pozdějším věku však použít nemůžete, pakliže jste seriózní muzikant. A to absolutní bezstarostnost. Mně bylo úplně jedno, jak hraju na housle. Mě zajímaly fotoaparáty, hokej a „zlobení“. A možná proto jsem na svém londýnském debutu v listopadu v roce 1967 s Královskou filharmonií v Paganiniho koncertu nezklamal a zásadně tím rozhodl o svém osudu.
Máte nějaké přání, které jste si nikdy nemohl splnit nebo jste na to neměl čas?
Jsem šťastný člověk, mám nejlepší ženu, jakou jsem si mohl přát, máme pár opravdu skvělých přátel a stále můžeme dělat svoji práci. Co víc by měl člověk od života požadovat?
Děkuji za rozhovor.
