Time of Our Lives na Nové scéně

S choreografickou osobností Eyala Dadona se na české scéně, konkrétněji v repertoáru Baletu ND, ale nesetkáváme poprvé. V roce 2022 vytvořil pro český soubor choreografii ARTZA, která se stala otevírající inscenací triptychu bpm. Letos na jaře se ale izraelský umělec vrátil do Prahy i s celým svým souborem SOL Dance Company, který se od svého založení v roce 2016 dostal do popředí celosvětové scény současného tance. V průběhu návštěvy souboru tak diváci mohli zhlédnout i jeho neméně oceňovanou inscenaci Georget (recenze ZDE) či zmiňovanou choreografii ARTZA (v rámci komponovaného večera bpm) mimořádně doplněnou právě o jeho izraelské tanečníky. Samotné představení T.O.M.L. pak tuto návštěvu a prezentaci uzavřelo. S Dadonem se ale neloučíme na dlouhou dobu, již v příští sezoně by měl pro český soubor vedle dvou dalších zahraničních tvůrců vytvářet novou choreografii do připravovaného komponovaného programu Sarkasmy.

Inscenace T.O.M.L poukazuje na kontroverzní témata týkající se například stavu současné lidské společnosti či konzumního způsobu našeho života, svými prostředky bezpochyby míří ke každému jednotlivému divákovi, který přichází do divadla s úhrnem svých zkušeností a přesvědčení. Z nich si pak tvoří svou vlastní interpretaci díla. Obdivuhodné je udržení nadhledu a současně vložení humoru do zobrazovaných situací, atmosféra na Nové scéně byla až mírumilovná a ne jednou se v obecenstvu rozléhal smích. Odlehčené a vtipné momenty však nenarušovaly napínavý ráz, který si choreografie udržovala opravdu od začátku až do konce.

Jednoduše pojatá scénografie se světlými elegantními kostýmy podtrhuje čistotu projevu. Pohybový slovník choreografa je velice výrazný a specifický, ve své tvorbě má však autor „lehkou ruku.“ Tanečníci maximálně využívají rozsah svých dokonale vypracovaných těl, pohybují se na prahu fyzických možností, nepředvídatelně se proplétají mezi tanečními styly a technikami. Častý je pohyb gesturální, izolovaný a mimocentrický, některé pohybové sekvence jsou pak v průběhu choreografie variovány a modifikovány, trhavý pohyb bývá dokonale svázán, důraz je kladen i na herecké schopnosti interpretů. Choreograf si také pohrává s kontrasty, volně přechází od drobounkých pohybů či gest do pohybů obrovského rozsahu, pozoruhodné je i využívání celého prostoru a jeho vyplnění tancem.

Zvraty v pohybu i hudbě
Eyal Dadon tanečníky primárně nutí odpoutat se od platných pravidel, ale zároveň tato pravidla pojí s jejich špičkovou klasickou baletní technikou, daří se mu tak zachovat individualitu projevu každého z nich. V pohybu tedy zaznamenáváme nemalé množství prvků a principů vycházejících z techniky klasického tance, které snad dokonce chvilkami i znázorňují určitou dokonalost, choreograf však jednotlivé pózy staví mimo osu, pokřivuje jejich linie či je jiným způsobem deformuje. Právě v tom se, řekla bych, tanečníci z domácího souboru našli, bezesporu je potřeba vyzdvihnout právě výkony sólistů Baletu ND, kteří izraelskou company pro tento večer vhodně doplnili (Kristýna Němečková, Aya Okumura, Mathias Deneux, Giovanni Rotolo). Podařilo se jim plně zařadit mezi Izraelce a nenarušit chemii souboru, naopak naladili se na jejich neskutečnou energii a skrze duševní i tělesné napojení společnými silami propluli celou choreografií.

Za zmínku stojí jistě i uchopení hudební složky inscenace, Eyal Dadon se totiž kromě tance věnuje právě i hudební a zvukové tvorbě. Tanečně hudební souhra tohoto díla podtrhuje jeho cit a vztah k oběma oborům. Choreografií se prolíná klidná tichá hudba smyčců, proměňující se v hudbu elektronickou, později zaznívá i tradiční energická izraelská píseň, poutavé je využívání neidentifikovatelných zvuků, které postupně splynou v novou hudební kompozici, či využití broukání a zpěvu samotných interpretů. Pohyb jde většinu času ruku v ruce s hudebním podkladem, zvukové efekty se propisují do těl tanečníků, často je však pohyb náhle zastaven, v kontrastu s hudební linkou, která směle pokračuje dál (či naopak). Dadon dbá na to, aby vždy pečlivě synchronizoval energii fyzického projevu s hudebními rytmy. Ze všech složek pak vytváří celek, v němž jsou výrazové prostředky vyváženy a významově se doplňují, výsledkem je kompaktní jevištní dílo.

Jedinec vs. skupina
V začátku představení pozorujeme mužské trio předvádějící rytmickou choreografii. Využívají hlavně paží, jejichž pohybem naznačují význam anglických slov písně. V průběhu choreografie pak mnohokrát dochází k vystavení jedince (sóla) či menšího uskupení (dua, tria) vůči velké skupině, později k jeho zařazení do ní a opětovnému oddělení. Díky takovým momentům můžeme nahlédnout do krátkých příběhových linek mezi tanečníky, které tento choreografický postup přirozeně vytváří. Silně působí také pánský duet v pokročilejší fázi choreografie, to, jakým způsobem mezi sebou komunikují, jaké napětí dokáží vytvořit, jak lehce si pohrávají s tělem a váhou toho druhého… Právě zde se poprvé ukazuje specifický klouzavý pohybový motiv, zcela drobný, a přesto všeříkající. Tanečníci se jím bez jakékoliv námahy posouvají přes celou scénu tam a zase zpátky, od sebe, k sobě, spolu a zase každý jinam, jako by snad zobrazovali cesty dvou životů.

Později jsme svědky manipulace jedince či jeho pokusy o zařazení do skupiny (zřejmě symbolizující společnost). Úžasnou přehlídkou je pak scéna, kdy celá skupina sborově – jako jeden muž – tančí do rytmů strhující izraelské písně. Zde se autor nebál využít ani prvků lidového tance, minimálně obraz několika tanečníků držících se za ramena a ustupujících stranou snad zůstal v paměti každého v sále. Lehké zmatení diváka přichází ve chvíli, kdy se celá company ve vlastním broukání dostává na střed scény a prostřednictvím kánonu a postupného přidávání na hlase pak naplní sál zpěvem světoznámé písně Medleyho Billa a Jennifer Warnes – Time of My Life. Z úchvatného několikahlasého zpěvu a capella se ale neustálým přidáváním na hlase v okamžiku stává hysterický křik, který rve uši. Než se však nadějeme, na Nové scéně se rozprostře absolutní ticho. Nejprve zaskočení a pobavení diváci začínají tleskat, tanečníci však tiše stojí a nehnou ani prstem, publikum pokračuje a obdařuje je štědrým potleskem, obě strany vypadají zmateně, to byl ale nejspíš Dadonův záměr. Choreografii to však nerozbije, dění na scéně pokračuje, jako by se nikdy nezastavilo.

Osobitý je pak výstup jednoho z tanečníků, který si nápaditě hraje se svým hlasem i pohybem těla současně, předkládá divákovi dlouhotrvající cizojazyčný monolog, jenž plnohodnotně vykreslují všichni tanečníci svými pohyby. Pro postupné uzavírání svého díla se autor rozhodl zopakovat specifický klouzavý pohybový motiv z první části choreografie, kterým se jeden po druhém tanečníci dostávají přes celou délku jeviště, finální scénu pak opět staví na (spolu)práci skupiny a vyčlenění jedince.

Zvláštním pojítkem příběhu jinak abstraktní choreografie je také práce s neurčitou rekvizitou. Při otevření večera se na scéně objevuje tanečník svírající v dlaních zvláštní svítící předmět. Při bližším ohledání zjišťujeme, že jde o dávkovač mýdla s nápisem SOL. Muž na něj úmyslně strhává pozornost diváků, jako by je chtěl předmětem okouzlit. Během dění na scéně se pak mýdlenka v tanečním mumraji objeví ještě několikrát, symbolizuje možná životní energii či světlo života? Naději? V závěru vidíme dalšího tanečníka, jak satanisticky blábolí a snaží se nám zásobník snad prodat. Nakonec má celá desetičlenná společnost svůj vlastní dávkovač a všichni ho prodávají…

Inscenace, kterou jsme měli možnost zhlédnout, je bezpochyby charakteristická svou vysokou estetickou úrovní, vážným kreditem, skvělou výkonovou kvalitou tanečníků, ale především vášní, kterou Dadon na Novou scénu vnesl. Stala se tak velkým zážitkem a novou zkušeností jak pro samotné tanečníky, tak pro obecenstvo sedící v sále.

T.O.M.L
Tanečníci: Ori Moshe Ofri, Roni Ziv Ben Simon, Moran Muller, Evyatar Omessy, Or Sassi, Lisa McLaughlan, Kristýna Němečková, Aya Okumura, Mathias Deneux, Giovanni Rotolo
Koncept, choreografie, hudba: Eyal Dadon
Spolutvůrkyně, kostýmy a scéna: Tamar Barlev
Světelný design: Shay Yehudai
Světelný design, jevištní produkce: Oren Elimelech
Kostýmy: Michal Lurie
Psáno z představení 8. dubna 2024, Nová scéna ND.