Dirigentka Dalia Stasevska: Miluji soudobou hudbu, protože skladatelé žijí stejným životem jako já

Budete dirigovat závěrečný koncert sezóny České filharmonie na Hradčanském náměstí. Jedná se o popularizační koncert s vynikající sólistkou Annou Paulovou. Jak vnímáte tento druh koncertů pod širým nebem?
Osobně to miluji. Myslím, že je to jeden z nejdůležitějších druhů orchestrálních koncertů – možnost vyjít ven a hrát pro lidi je oslavou propojení pomocí hudby. Praha je navíc neuvěřitelné město – jedno z nejkrásnějších, které znám. Je také důležité oslovit lidi, kteří milují hudbu, ale nemají vždy možnost zajít na koncerty klasické hudby. Tímto způsobem jim vycházíme trochu vstříc. Možná díky tomu někteří z nich přijdou znovu. Možná jsou tu i takoví, kteří vůbec nevědí, že daný orchestr existuje. Pro ty, kteří přijdou, je to zas úžasný zážitek být pod širým nebem ve městě a slyšet hudbu na různých místech. Také je to oslava skvělé klasické hudby a české hudby, což bylo velmi důležité, když jsme sestavovali program. Česká hudba mi byla vždy velmi blízká. Chtěla jsem proto věnovat polovinu koncertu právě jí a pak najít nějaké pěkné skladby, které by s vybranými skladbami kontrastovaly. Moc se mi to líbí.

Říkáte, že je vám česká hudba velmi blízká. Co vás fascinuje například na Janáčkovi? V naší zemi měly ohlas zejména vámi dirigované Příhody lišky Bystroušky ve Finské národní opeře. To bylo na konci Roku české hudby 2014 (premiéra 22. ledna 2015) a bylo to vynikající provedení. Navíc vidím, že jste temperamentní a Janáček by vám mohl být blízký. Jste také školená skladatelka a Janáček má velmi zajímavou kompoziční metodu…
Když jsem Janáčka slyšela poprvé, zamilovala jsem se do jeho hudby natolik, že jsem dokonce odjela na dva týdny do Hukvald. Pronajala jsem si malý pokoj a každý den jsem chodila do malého lesíka, kudy se Janáček procházel a čerpal inspiraci pro operu Liška Bystrouška. Janáčkova hudba mě vždy něčím oslovovala a dirigovala jsem spoustu jeho skladeb, dvakrát i jeho operu Liška Bystrouška a samozřejmě jsem nastudovala mnoho dalších jeho partitur, u kterých se nemůžu dočkat, až je budu dirigovat. Poslední z nich, kterou jsem zařadila do svého repertoáru, byla Sinfonietta.

Jsem z poloviny Ukrajinka a z poloviny mám severské kořeny, něco uvnitř mě však vždy žhne. Cítím, že ke mně česká hudba opravdu promlouvá. Janáček stejně jako Martinů jsou jedineční svým jazykem. Když slyšíte jejich hudbu, okamžitě je poznáte. Cítím také něco podobného mezi Janáčkem a například Sibeliem. Naslouchají světu zajímavým způsobem a to, jak tyto vjemy proměnili v hudební jazyk, je pro mě tajemstvím. Tento druh skladatelů a jedinečných jazyků ve mně výrazně rezonuje.

Studovala jste skladbu. Je to jeden z důvodů, proč se zajímáte i o soudobou hudbu, která je pro dirigenta často náročná z hlediska čtení partitury?
Ačkoli nyní už nekomponuji, dala mi výuka kompozice nástroje k pochopení toho, co je technicky, emocionálně a duchovně potřeba k vytvoření skladby. Také mi to umožňuje, abych do díla mohla nahlédnout ještě hlouběji, protože chápu ten proces vzniku a jak těžké je něco vytvořit. Cítím, že to pro mě bylo jedno z nejdůležitějších školení. I když mé srdce nebylo úplně oddané skladbě a nejsem skladatel, skladbám díky této zkušenosti velmi hluboce rozumím a vážím si toho. Pokud jde ovšem o soudobou hudbu, nemá to s kompozicí nic společného. Je to zkrátka proto, že miluji hudbu a jsem zvědavá – v životě i v umění.

Myslím, že není nic více vzrušujícího než být prvním člověkem, který může poprvé hrát novou skladbu a slyšet, jak zní – někdo také kdysi dirigoval premiéru Janáčkovy Sinfonietty a já mu závidím (byl to Václav Talich s Českou filharmonií v roce 1926, poz. red.). Můžu být opět tím, kdo premiéru dané dílo a tak pokračovat úžasné tradici klasické hudby. Podporujeme ji a prosazujeme ji, protože existují Beethovenové a Janáčkové naší doby. Pokud je nepodpoříme, naše tradice umře.

Samozřejmě, ne každý je Brahms, Lili Boulanger nebo Georges Bizet, ale přesto je podpora umění důležitá. Miluji soudobou hudbu, protože s ní souzním, protože skladatelé žijí stejným životem jako já. Mají stejné prostředí, stejnou politiku, stejné problémy jako já. Je zkrátka fascinující, jak vidí svět a pak ho přeformulují na papír. V opeře vyprávějí příběhy naší doby prostřednictvím hudby. Pro mě umění představuje také spojení s touto dobou, i když jsem samozřejmě hluboce zakořeněna v tradici. Je to jen čistá zvědavost, láska k umění a naší době. Chci být součástí této doby a vytvořit něco nového pro další generace. Hudba v nás spojuje minulost, současnost a budoucnost.

Předchozí otázkou jsem spíše myslela, že máte jako školený skladatel hlubší kompetence k pochopení současné hudby, k umění číst partituru.
To je něco, co se mi také líbí, zvláště když jsem někde šéfdirigentem nebo mám dlouhodobý vztah s orchestry. O tom přesvědčuji orchestry a ráda mluvím i s publikem, které se možná někdy bojí slova „současný“. Není čeho.

Po druhé světové válce se náš svět zhroutil. Myslím, že to byla obrovská katastrofa pro planetu. V jistém smyslu se v tuto chvíli zhroutila i hudba. Stala se obtížnou kakofonií a myslím, že někteří lidé si dodnes myslí, že současná hudba je složitá a obtížná. Musíme pochopit, že umění není něco izolovaného ve své vlastní bublině. Je to odraz toho, kým jsme a co prožíváme. Dle mého názoru po druhé světové válce nebylo možné napsat nic krásného, ​​protože svět byl nasáklý hrůzou, kterou jsme si prošli.

Doba, ve které žijeme, se ale velmi liší od čtyřicátých, padesátých nebo šedesátých let. Měli bychom být otevřenější. Je potřeba inspirovat lidi, aby byli otevřenější hudbě, která se píše dnes, tomu, jak odráží naši skutečnost. V současné hudbě je tolik krásy a já chci tuto svou vášeň a lásku sdílet se všemi. Daří se mi přimět nejen hudebníky v orchestru, ale i publikum, aby si soudobé hudby vážili a učili se jí naslouchat, aby porozuměli různým jejím jazykům a byli otevřenější. Proto jsem například i do pražského programu protlačila jedno současné dílo, navíc české. Je to premiéra, složená Jiřím Gemrotem pro Annu Paulovou. Moc toho o současné české hudbě nevím, přesto ji chci předložit a prezentovat lidem a říct jim: toto je vaše současná hudba, skvělý skladatel, dar pro vás.

Máte nějaké další plány s Českou filharmonií nebo jinými českými orchestry?
S Českou filharmonií jsme si padli do oka, takže můžu říct, že náš vztah bude pokračovat. Doufám, že se k nim budu vracet každou sezónu, abych je dirigovala, protože je to opravdu úžasný orchestr.

Dirigujete také opery. V současné době existuje řada operních představení s kontroverzními režijními přístupy. Šla byste do projektu, když by vám režijní koncept nevyhovoval?
To je velmi těžká otázka. Nikdy jsem od žádného projektu z tohoto důvodu neodešla. Viděla jsem představení, která jsem naprosto nesnášela, ale to nemusí být špatně. Musíte se sami sebe ptát, proč vás to dráždí, a musíte se do těchto pocitů ponořit. Pro mě je fascinující je analyzovat. Neměli bychom říkat jen, že se nám něco nelíbí, jako že se mi nelíbí rocková hudba. Proč se vám to nelíbí? Možná se vám to nelíbí, protože tomu vlastně nerozumíte. Pokud tomu nerozumíte, můžete se sami sebe ptát a zkusit to pochopit. Když mám takové emoce, vždy se snažím pochopit, proč je cítím. Nikdo podle mě netvoří umění jen proto, aby provokoval nebo aby udělal něco hloupého. Hluboko uvnitř chce každý něco vyjádřit, něco za tím je. Ne vždy se to povede. Pro mě jako hudebníka je ale opravdu důležité emocionálně porozumět, potřebuji výzvy a vést dialog. Pokud bych připravovala novou inscenaci, která by se mi vůbec nelíbila, myslím, že bych udělala všechno pro to, abych jí porozuměla. Samozřejmě, kdyby to byla sto let stará inscenace Kouzelné flétny, tak bych do toho rovnou vůbec nešla, ale u nových inscenací jsem například spolupracovala na Donnu Giovannim, který se odehrával na veřejné toaletě. Zní to opravdu šíleně, ale něco na tom bylo, nakonec jsem pochopila, proč režisér toto ztvárnění zvolil.

Divák ale na opeře sedí v hledišti dvě nebo tři hodiny, chce si představení užít…
Ale patří k tomu zábava a smích. Není to vždy vážné. Někdy bereme umění příliš vážně, ale musí tam být i místo pro humor a experiment. Ne všechno může být okouzlující a úchvatné. To publikum potřebuje také. A někdy je třeba, aby se to nám umělcům nezdařilo. To je pro umělecké projekty opravdu důležité. Ne vždy podávám ty nejlepší výkony, i když mám úplnou představu o tom, jak to chci dělat, zkrátka to nepřijde. Totéž platí pro režiséry. Je to také součást umění.

Děkujeme za rozhovor!