Tomáš Bernhardt: Plzeň byla pro studenta Smetanu vhodný kompromis

Setkání s historikem Západočeského muzea v Plzni Tomášem Bernhardtem, který je společně s muzikoložkou Muzea Bedřicha Smetany Olgou Mojžíšovou podepsán pod vydáním kritické edice prvního dílu deníků Bedřicha Smetany zahrnující období Smetanových gymnaziálních studií v Plzni, je zábavným a nesmírně obohacujícím výletem do historie, v našem případě Plzně poloviny 19. století. Tomáš Berndhardt vypráví o událostech před takřka dvěma sty lety bezprostředně, zábavně a posluchač získává pocit, že se to všechno událo včera, že se to vše děje dnes, právě teď a že je přímým účastníkem veškerého dění.

Když se vrátíme na začátek – jak byste charakterizoval svůj přístup ke zpracování studentského deníku v této kritické edici?
Když mě paní doktorka Mojžíšová oslovila, zaradoval jsem se. Pak se ovšem vše začalo podobat jisté sinusoidě. V Národopisném muzeu máme kartotéku s řadou informací o významných Plzeňanech, předpokládal jsem, že projdu kartotéku, v níž si informace o osobách, jež Smetana v deníku zmiňuje, vyhledám a pak dál ověřím. Následně jsem ovšem zjistil, že náš kartotéční systém mi mnoho nepomůže. Většina těchto lidí tak zvaně Plzní jen “proplula”, přišla sem z pracovních důvodů, pak zase odešla na jiné místo. To bylo asi jedno z největších překvapení, které mě při práci potkalo. Vlastní události popsané v deníku nejsou v podstatě neznámé, po této stránce vás mnoho překvapivého nečeká.

Nakolik bylo možné vycházet z předchozích zpracování deníku?
Jen do určité míry. Z deníků hodně čerpal především Zdeněk Nejedlý, ale tak zvaně je “učesal”, nebál bych se říci, že Smetanu tímto způsobem až “glorifikoval”. Když jsem se tedy po létech začetl znovu pořádně do Nejedlého čtvrtého dílu Smetanovy nedokončené monografie, zjistil jsem, že je tu nejen spousta “vaty”, ale i spousta nedořešených a nepřesných informací. Nejedlý ovšem za řadu těchto věcí nemůže. Jak jsem už zmínil, lidé, s nimiž se Smetana setkával, neměli s Plzní často mnoho společného. Tyto Smetanovy kontakty můžeme počítat ne na desítky, ale včetně všech rodinných příslušníků na stovky. Jejich životopisná data byla rozeseta po matrikách v podstatě po celých Čechách. A to byl v Nejedlého době neřešitelný problém. Matriky nebyly tehdy koncentrovány do archivů, ale byly u farních matričních úřadů a dohledávat to obrovské množství dat bylo prakticky nemožné. Dnes už jsou matriky většinou naskenované a přístupné on-line, můžete s nimi pracovat kdykoliv. Další věc je, že Nejedlý k celé věci přistupoval spíše, řekněme, s “tvůrčím gestem” než s historickým akcentem, neověřil důkladně ani některé věci, které ověřitelné v té době byly. Za poměrně významným zpracováním studentských deníků stojí plzeňská historička doktorka Milada Suchá, která v roce 1974 deníky poměrně podrobně převyprávěla, ale také ne zcela věrně. Některé příhody při převyprávění zjemnila s jakousi, řekl bych, “mateřskou láskou”. Například vtipně popsané momenty související s nefalšovaným studentským životem s večírky i jejich následky, byly v jejím zpracování zcela vypuštěny. Co se také vytratilo je, že Smetana byl velmi obratný vypravěč a báječný stylista. Smetana v deníku mnoho nezmiňuje četbu, je tam jen pár roztroušených zmínek, ale z jeho stylu je znát, že byl sečtělý a uměl psát. Jeho vtipný styl při převyprávění však bohužel vymizel. 

Studentský deník se skutečně výborně čte – když si uvědomíme, že je psal šestnácti, sedmnácti letý kluk a sám pro sebe bez jakýchkoliv následných slohových a stylistických úprav…
Právě! Smetana také psal hodně dopisů, byl v každém případě vypsaný. Deníky nejsou proto jen historický pramen, ale také literárně velmi zajímavé čtení. A z historického hlediska otevřené okno do předbřeznové Plzně. Není to samozřejmě souvislé vyprávění, ne všechno studenta Smetanu zajímalo, hlavní byla hudba, tanec a plzeňské slečny. Ale je to bezprostřední, nezkreslený záznam, nikoliv vzpomínky, které už prošly sítem autora a sítem paměti, která věci zkresluje. 

Co vidíme v otevřeném okně Smetanova studentského deníku?
Je to zajímavý pohled. A byl potlačen jak u Nejedlého, tak u Suché a u všech dalších, kteří se deníky zabývali. Jaksi se předpokládalo, že Smetana, národní velikán v pozdějším věku a zakladatel české národní hudby, musel být horoucím vlastencem už jako mladík. Ale to z deníku nevyčtete, nebo vám to dá hodně práce. Ne, že by něco proti obrozeneckým snahám měl, ale prostě je neřešil. Mimochodem se zmíní, že jedna měšťanka byla vlastenka. Ale nic víc. To, o co se snažil jeho bratranec František Smetana, o tom není v deníku ani zmínka. A že toho nebylo málo! František Smetana se v té době pokoušel založit v Plzni českou čítárnu, v říjnu 1841 tu proběhl první český ples, v hostinci U Bílé růže se scházel vlastenecký kroužek – nic z toho však v deníku zaznamenáno není. 

Pro mladičkého studenta byli plzeňští vlastenci tehdy podle všeho nezajímaví starší páni…
Určitě. Proč by chodil se staršími pány do hospody, kde nebyla žádná hudba a netancovalo se tam, když mohl chodit na výlety se spolužáky a tancovat na večírcích s místními slečnami! Druhá věc je Smetanova pozice v Plzni. On tu velmi rychle a přirozeně splynul se společenskou vrstvou, které se říká úřednická honorace. Dnes má tento termín poněkud pejorativní nádech, ale v tu dobu to označovalo místní smetánku, společenskou elitu. Tato honorace se skládala z úředníků, důstojníků, profesorů gymnázia, učitelů škol, zkrátka vzdělaných lidí. To jsou ti lidé, kteří velmi často nebyli vázáni přímo na Plzeň, byť tu prožili řadu let, i desetiletí. Jen někteří z nich s Plzní splynuli. Žili zde většinou jen po určitou dobu. Tyto rodiny měly také poměrně slušné formální vzdělání, řada funkcí ve státní správě předpokládala nejen absolvování gymnázia, ale i lycea a často i vyšší vzdělání, například právnické. Tito lidé měli z předchozích působišť bohaté kontakty s řadou významných lidí, jejich společenské vazby se neomezovaly jen na Plzeň. Měli rozhled a zkušenosti. Dokázali také více ocenit Smetanovy schopnosti, nemusel v jejich společnosti fungovat jen jako doprovazeč k tanci. To se mu párkrát stalo, když se mihl ve skutečně plzeňském prostředí, což v deníku popsal s krásnou jemnou ironií. Smetana do zdejšího prostředí velmi snadno a rychle vplul, našel tu i své podporovatele, například rodinu magistrátního rady Josefa Leipolda, především jeho ženu Annu, rozenou Ferdinandiovou, což byla příbuzná Smetanovy druhé manželky Bettiny. 

Přináší kaleidoskop společenského života prožívaný a zaznamenaný Bedřichem Smetanou při novém přístupu k deníkům i nové poznatky?
Jím zaznamenaná intenzita společenského života podává velmi živý a pestrý obraz – četnost provozování hudby, domácích koncertů, bálů, společných vycházek. A při novém podrobném zkoumání zjišťujeme, že tato měšťanská vrstva, ona honorace, byla podle všeho silnější, než se dosud zdálo. Kniha profesora Jiřího Štaifa Obezřetná elita pojednávající o měšťanské společnosti v Čechách předbřeznové doby, odhaduje pro Plzeň počet lidí disponujících větším formálním vzděláním zhruba na stovku. Ovšem stovku poskládáme skoro jen ze Smetanových kontaktů. Stačí si uvědomit, že v Plzni byla hlavní škola, gymnázium a na něj navazující lyceum, dále celá řada úřadů – magistrát, krajský úřad, vojenské úřady, úřad přes finance, vše personálně dobře obsazené. A pak tu byla silná vrstva vysokých úředníků četných okolních panství, pro něž bylo zajímavé bydlet v Plzni. Dále tu pobývala celá řada někdejších úředníků na penzi – bylo tu totiž dost živo a zároveň levněji než v Praze. 

O těchto lidech se Smetana ve svém deníku zmiňuje a při dohledávání podrobností o nich se nám náhle otevírají doslova nové obzory. Jeden příklad za všechny – když byl Smetana na návštěvě v Plasích u jednoho z vysokých úředníků lesní správy, dostal pozvání od správce plaského panství Ferdinanda Havlíčka na oběd. Byla to prestižní záležitost – správce významného velkého panství zve studenta na oběd! Smetana se domníval s domýšlivostí vlastní mládí, že ho zve dívka prostřednictvím svého otce. Mýlil se. Když se podíváte podrobně, dohledáte, že syn tohoto Havlíčka studoval na lyceu, byl tedy žákem Františka Smetany. A už vám to dává smysl – žádná slečna, ale správci Havlíčkovi se hodilo pozvat příbuzného pana profesora na oběd. A když jdeme ještě dál, zjistíme, že v roce 1845 vdával Ferdinand Havlíček dceru a ženichem byl jistý Václav Jaromír Picek, autor textu písně Čechy krásné, Čechy mé. A kdo jim byl svědkem na svatbě Josef František Smetana a farář z Kozojed Jan Jindřich Marek, který psal české básně pod pseudonymem Jan z Hvězdy. Komplet vlastenecká svatba na metternichovském panství! 

A mnohem později zhudebnil Smetana text Jana z Hvězdy Česká píseň…
Jsou to skutečně neuvěřitelné souvislosti. Najednou se vám ukáže docela nečekaný záblesk osvětlující velkou část tehdejší společnosti a dokládá čilé a vlastenecké vztahy mezi Plzní a Plasy. Prostředí, do nějž Smetana přišel, bylo opravdu velmi živé a pestré. A to jsou nové poznatky, které jsou podmíněny podrobným studiem deníků.

Čím se to, co Smetana zažil v Plzni, liší od jeho předchozích zkušeností ze studií v Praze, Havlíčkově Brodě a Jihlavě? V Německém Brodě, dnes Havlíčkově, byl přitom jeho spolužákem Karel Havlíček Borovský… 
Jihlava je samostatná kapitola. Nejedlý to vysvětluje tím, že to bylo německé město a Smetana se v něm necítil dobře, ale myslím si, že tady bylo “přání otcem myšlenky”, spíše to Smetanovi v Jihlavě nesedlo lidsky a po Jindřichově Hradci to byla kulturní proměna. Ocitl se také najednou mimo rodinu, ztratil vazby, byl vytržen ze známého prostředí, snadné to pro něj nebylo. V Německém Brodě se cítil docela dobře, tam měl spolužáky, s nimiž si rozuměl, mimo jiné právě Karla Havlíčka. Když odešli do Prahy, chtěl jít za nimi. Ale Praha ho pohltila. Tam bylo událostí až příliš. Myslím si, že Plzeň byla z tohoto hlediska vhodný kompromis. Nebylo to úplně provinční město, jako živé společenské centrum nabízela řadu příležitostí. Ale ne extrémně mnoho, aby se v nich Smetana utopil. A pak tu samozřejmě fungoval dohled bratrance Josefa Františka Smetany.

Už jste zmínil jeden zajímavý příběh. Kolik takových jste při své práci objevil?
Docela dost. Je velká zásluha paní kolegyně Olgy Mojžíšové, že chtěla mít poznámkový aparát detailní, proto jsme pátrali opravdu důkladně. Chtěli jsme identifikovat co nejvíce osob spojených se Smetanou. Vystopovali jsme osudy řady osobností, při té příležitosti jsme objevili řadu nepublikovaných věcí a nashromáždili tolik materiálu, že už se mnoho z něj do poznámek pod čaru ani nevešlo.

Zmiňujete se o tom, že dnes se pátrá snáze. Přesto – narazili jste na limity a zůstalo něco neodhaleno?
Pro srovnání uvedu dva příklady. Jednou ze Smetanou zmiňovaných osobností je hejtman na penzi pětatřicátého pěšího pluku s krásným jménem Narcis Delrue. Smetana si je do deníku však zapsal foneticky, tak jak slyšel výslovnost. Identifikovat právě tohoto zajímavého pána nebylo snadné, ale podařilo se, vazba na Smetanu byla náhle velmi čitelná a jasná. Naopak v jiném zdánlivě snadnějším případu jsem nebyl zcela úspěšný. Velmi jsem pátral po osudech mladé pianistky Lídy Pradáčové z Mariánských Lázní, která byla v Plzni na návštěvě u již zmiňované své tety Anny Leipoldové. Lídu Pradáčovou Smetana velmi obdivoval jako vynikající pianistku a věnoval jí svou Velkou polku. Ale stopa po jejím návratu z Plzně zpět do Mariánských Lázní mizí. A tohle je například jedna z věcí, kterou bych rád dohledal a dokončil. Takových osudů lidí, kteří prošli Smetanovým životem, je ovšem více. Vnímám to jako jakýsi dluh, který chci vyrovnat. 

Skoro to vypadá, že čím více takových dluhů splatíte, tím více jich objevíte.
Je to tak… Tím, jak jsme dohledávali kontakty, objevily se najednou nečekané souvislosti. Jedna z nich je opravdu pitoresknost, kuriozita, kde naopak jsou veškeré dluhy vyrovnány. Je to ale už odbočka.

Povídejte…
Když byl Smetana v roce 1841 v Rokycanech a na návštěvách u zdejší honorace, byl také u místního lékárníka Aloise Bohuslava Storcha, nadšence do mineralogie a hornictví, jenž byl Smetanovi představen jako rokycanský klavírní virtuos. Smetana ho ve svém deníku hrozně znectil – že řeže do piana, že je to randál, že by všichni ohluchli. Osudy Storchovy rodiny se z Rokycan přesouvají za oceán – jeden z jeho synů vystudoval báňskou školu, odjel s manželkou do Ameriky, založil tu podnik, jako perličku zmíním, že se zapletl i do potyček mezi prospektory a Indiány; následně jeho syn se stal stavitelem v San Francisku a teprve dcera tohoto stavitele Laila Storch podědila po svém prapředkovi, lékárníkovi z Rokycan, hudební geny. Byla první absolventkou hry na hoboj na Curtis Institute ve Philadelphii, hrála mimo jiné s Yehudi Menuhinem, jejím manželem byl také významný hudebník Martin Friedmann. A Laila Storch ve svých 95 letech uvedla v Seattlu ve světové premiéře Missu solemnis in C napsanou právě tím rokycanským lékárníkem Aloisem Bohuslavem Storchem, jejíž partitura se tak dostala až na západní pobřeží USA. Lailina dcera, houslistka a violistka Aloisie Friedmann založila za podpory svých rodičů v Seattlu v roce 1998 festival komorní hudby, kde pravidelně uvádí české autory – právě Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka a další. Přijde mi to celé naprosto neuvěřitelné.

Z výsledků bádání o Smetanových denících vznikla v Západočeském muzeu ve spolupráci s Národním muzeem zajímavá výstava Bedřich Smetana a Plzeň, kterou jste připravil společně s Olgou Mojžíšovou. Vernisáž se uskutečnila letos v březnu, expozice je otevřena až do konce srpna. Při vernisáži se i tancovalo, vystoupení mělo velký ohlas. Doba Bedřicha Smetany opravdu ožila! Přibližte nám přípravu a vznik této výstavy.
Bez prací na deníku by nebylo možné ji vytvořit, studia vztahující se k přípravě kritické edice byly v zásadě i přípravou na výstavu. Od vydání deníků v roce 2022 jsem začal pracovat na koncepci výstavy, souběžně s tím se ovšem samozřejmě pracovalo v roce 2023 i na stálých expozicích. Snažili jsme se, aby v expozici bylo něco, co člověka vizuálně upoutá. Naskenovali jsme proto vedutu Plzně z roku 1843 a v prostoru jsme instalovali postávající postavy nazvětšované z dobových módních listů, aby návštěvník získal představu, jak se lidé v té době oblékali. O tanci se v deníku Smetana hodně rozepisuje, a tak se výstava bez něj nemohla obejít. Taneční soubor Villanella z Liberce pro nás natočil tance Smetanovy doby, na výstavě tato videa mohou návštěvníci shlédnout. Tanečníky jsme pozvali na vernisáž, jejich vystoupení bylo plánované překvapení – představovali třináct postav ze Smetanových deníků. Snažili jsme se udělat výstavu o Plzni, do které Smetana přišel, a o Smetanovi v ní. Doufám, že se nám to podařilo. 

O tom nemusíte pochybovat. Zkusme stručně shrnout – jaká byla Plzeň doby Smetanovy? A jaký vliv měla na Smetanu v dobách jeho mládí?
Plzeň byla rychle se rozvíjejícím městem, když do ní Smetana v roce 1840 přišel. Bylo tu mnoho nových věcí. V 1832 bylo otevřeno divadlo, jen pár let v té době existovaly lázně na Lochotíně, Plzeň s nimi získala nové a velmi oblíbené místo pro vycházky, taneční zábavy a promenádní koncerty. Padly středověké hradby a na jejich místě vznikl sadový okruh, v linii čerstvě zbořených hradeb vyrůstaly nové domy, a mimo jiné do těchto novostaveb Smetana docházel do rodin zdejší honorace, v roce 1843 se otevřela nová škola. O rok dříve, v roce 1842 vznikl pivovar, což ovšem Smetanovi za zmínku nestálo… Přilákána vznikem nových společenských a kulturních center přijížděla do Plzně pestrá společnost, společenské akce se konaly po celé léto. Smetana není pravidelným pisatelem o krásách přírody, ale několik zmínek o půvabech cesty z města na Lochotín, o krásném výhledu na město v deníku najdeme. Plzeň té doby byla velmi dynamicky se rozvíjejícím mladým městem a on jako mladík musel tuto celkovou proměnu Plzně vnímat. Obraz střeleckého terče z roce 1857 přesně toto zobrazuje – je na něm stará zachmuřená Plzeň, stará Plzeň uzavřená v hradbách. A pak je tu nová Plzeň, obklopená zelení, otevřená do zeleně, na kterou svítí slunce a které se otevírá šťastná budoucnost. A to je ta Plzeň, do níž Smetana přišel a v níž žil. A která ho ovlivňovala. Když tu svá studia dokončil, věřil, že i jemu se šťastná budoucnost otevírá.