Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pravidelně uvádí vedle své hlavní abonentní řady celé spektrum velmi zajímavých projektů. Ačkoliv se jedná o běžnou praxi většiny orchestrů, FOK je jediný z velkých symfonických těles, který svým divákům předkládá cyklus specializující se na starou hudbu. V rámci něj se tentokrát představil relativně mladý ansámbl Collegium Colloredo vedený šéfdirigentem FOK Tomášem Netopilem. Jako jeho umělecký vedoucí nasměroval dramaturgii tohoto tělesa do Kroměříže – města, s nímž je jeho umělecký život pevně spjat. A proč je Kroměříž tak pozoruhodná? Odpověď je nasnadě – díky bohatému archivu hudebnin Arcidiecézního muzea v Kroměříži.
Ale nejde jen o motivaci při výběru repertoáru, ale i o formu, jakou je předložen publiku. Velkou pomocí jsou všechny možnosti, kterými lze komunikovat s publikem, ať už se jedná o pečlivě zpracované programové texty nebo například dramaturgické úvody. A ten, který si připravili Tomáš Netopil s dramaturgem FOK Martinem Rudovským, byl opravdu nesmírně povedený.
Před začátkem koncertu se občas sejdou umělci s diváky, byť často bohužel skromně zastoupenými. Obsahovou stránku takových setkání se ne vždy povede vyvážit. Tentokrát pokryla vše potřebné, a tak se zvídavý divák dozvěděl mnoho podstatného – od Netopilovy cesty k barokním houslím, přes vyprávění právě o kroměřížském archivu a programu samotném, až k podrobnému představení všech hudebníků, kteří ten večer vystoupili. A s takovým vstupním balíkem informací divák vnímá celý program a výkony umělců přece jen trochu jinak. Navíc ze setkání bylo jasně patrné nadšení, se kterým se Tomáš Netopil vrhl do tenat hudebních pramenů ve snaze oživit možná na čas trochu pozapomenutou, ale zajímavou a významnou kapitolu českých hudebních dějin. A že to není snadný úkol, by mohly vyprávět zástupy badatelů a hudebních vědců. Jde o práci vyžadující pestrý soubor znalostí, zkušeností a také trpělivosti.
Ale zpět ke koncertu. Program první i druhé poloviny večera byl složen výhradně z děl uložených v hudebním archivu v Kroměříži ze sbírky olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. A nejednalo se pouze o skladby pořízené pro provoz tehdy čerstvě vzniklé kapely, ale i o díla nabídková. Večer předložil rozmanitou paletu různých stylů a vlivů, jejichž spojovacím prvkem se stala virtuozita houslových partů.
Hned úvodní sonáta Alessandra Pogliettiho představila Collegium Colloredo v plné jeho kráse. V průběhu večera se obsazení porůznu obměňovalo a zmenšovalo, jen okrajová díla zazněla v podání celého ansámblu. Pogliettiho sonáta také předdefinovala estetiku večera. Ta z části vycházela z bohatého obsazení bassa continua, které ve spojení se sólovými nástroji vytvářelo velice syrový výsledný zvuk, z části z práce s hudebními frázemi často výrazně zakončenými větší prodlevou. Ono výrazné zastavení dodávalo hudbě větší hybnost a plastičnost.
Zianiho sonáty ─ zazněly celkem čtyři, dvě v první a dvě v druhé půli – představily krásný příklad velice vkusné instrumentální polyfonie s dobře vyváženými hlasy a přehlednými nástupy. Kontrast vytvořily melodicky nesmírně bohaté sólové pasáže a vkusně zvolené zdobení. Velice pozitivně se u nich také odrazilo rozhodnutí namísto kontrabasu odehrát celý koncert na violon, jeho barva konkrétně v těchto sonátách krásně doplňovala kompaktní a hutný zvuk continua. Dalším významným krokem bylo přenechat pozici prvních houslí Janě Anýžové, jejíž citlivé zdobení i virtuózní hra dodaly Zianiho sonátám na výsledném lesku.
Muffatova houslová sonáta dala prostor Tomáši Netopilovi ukázat, jak zručný je houslista. Ne že by ve zbytku večera nedělal totéž, ve většině skladeb se zhostil prvního partu houslí s výjimkou Zianiho sonát, ve kterých se stáhnul na pozici druhého hráče. Sonáta pro sólové housle však skýtá mnohem větší prostor k předvedení technických dovedností, a to se podařilo. Navíc Muffatova hudba zní velmi pokrokově a dráždivě. Závěr první půlky patřil Schmelzerovi a jeho melodicky krásně vystavěné sonátě s velmi propracovaným bassem continuem.
Po přestávce se program začal co do náročnosti stupňovat. Hned úvodní Biberova sonáta představila divákům technicky náročný a harmonicky propracovaný dialog třech nástrojů. Oboje housle i viola da gamba, která je doplňovala, se ukázaly ve virtuózní, zdobné, svižné, ale čistě a střídmě provedené úloze.
Další dvě Zianiho sonáty odlehčily úvodní nápor hudbou nikoliv interpretačně snazší, ale pro publikum už známou. Všechny sonáty působily stylově jednotně a stejnorodě. U poslední, sedmé sonáty je na místě zmínit ještě velice zdařilé uplatnění a zdobení cembala a delikátně provedený závěr, který i tak nenarušil celkovou estetiku trochu drsnějšího a syrovějšího zvuku. Program pokračoval další Schmelzerovou sonátou a druhou, kde se na rozdíl od zbytku programu uplatnil jako sólový nástroj fagot. Stejně jako první jeho dílo, jež zaznělo před pauzou, i tady mohli diváci nacítit jeho výbornou práci s melodikou. Navíc se jedná o nesmírně propracovanou hudbu, kde polyfonní pasáže střídají sólové virtuózní části, které občas vytváří dojem jakéhosi recitativu a árie pro sólový nástroj. Velice atraktivním způsobem tak dostávají sólové nástroje prostor k předvedení svých technických dovedností, jak housle v rukou Tomáše Netopila, tak i fagot Ondřeje Šindeláře.
Závěrečná triová sonáta Antonia Bertaliho už jen dokončila přirozený gradační oblouk večera. Celý ansámbl se v závěrečné skladbě rozloučil s publikem ve velkém stylu: výrazné střídání charakterů a temp, bohaté, a přitom různorodé zdobení a krásně provedené sólo v podání Jany Anýžové. Závěr diváci ocenili stabilním potleskem, někdy doprovázeným i výskáním. Odměněno pak bylo přídavkem v podobě Canzony z Schmelzerovy sonáty z první poloviny večera.
Výrazný zvuk, specifický repertoárový okruh i velice zkušení instrumentalisté vytvořili pro diváky celkově dobře čitelný, dramaturgicky i hudebně srozumitelný zážitek. Tomáš Netopil se představil jako velice zručný houslista i pečlivý dramaturg, který vedle své známější role dirigenta dokáže formovat identitu souboru historicky poučené interpretace i vlastní hry na barokní housle. Co ještě nezaznělo, je velké ocenění všech hráčů ansámblu, i těch, kteří nebyli zmíněni v textu, protože jejich podíl a souhra přispěla k celkovému dojmu.
Collegium Colloredo & Tomáš Netopil
10. března 2026, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy, Praha 1
Program
Alessandro Poglietti: Sonata à 4
Pietro Andrea Ziani: Sonata č. 2
Pietro Andrea Ziani: Sonata č. 3
Georg Muffat: Sonata pro housle D dur
Johann Heinrich Schmelzer: Sonata (seconda) à 4 pro dvoje housle a fagot
Heinrich Ignaz Franz Biber: Sonata à 3 pro dvoje housle, violu da gamba, violon a varhanní pozitiv
Pietro Andrea Ziani: Sonata č. 4
Pietro Andrea Ziani: Sonata č. 7
Johann Heinrich Schmelzer: Sonata à 2 pro housle a fagot
Antonio Bertali: Sonata à 3
Přídavek
Johann Heinrich Schmelzer: Sonata (seconda) à 4 pro dvoje housle a fagot (Canzona)
Účinkující
Collegium Colloredo
Tomáš Netopil ─ umělecký vedoucí a barokní housle
Jana Anýžová ─ barokní housle
Mélusine de Pas ─ viola da gamba
Petra Machková Čadová ─ barokní violoncello
Ján Prievoznik ─ violon
Ondřej Šindelář ─ barokní fagot
Kateřina Maňáková ─ loutna
Daria Savvateeva ─ cembalo
