Tón jako květenství, mračno, dým… MusicOlomouc 2016
MusicOlomouc se stále vyvíjí a dalo by se říci, že zdravě roste. V plánu osmého ročníku, konaného od 3. do 12. října 2016, byly čtyři přednášky a osm koncertů, jedna z přednášek se nakonec neuskutečnila. Kromě již zmíněného posunu v kalendáři o téměř půl roku z jarních dnů do podzimní atmosféry proběhly drobné změny v celkové dramaturgii. Především odpadlo reprízování vybraného koncertu mimo Olomouc. Počet večerů se tím ale nesnížil. Letos se taktéž potvrdil odklon od multižánrových tendencí, naznačený už v minulém roce. MusicOlomouc je tak dramaturgicky ucelenějším komplexem čerpajícím z bohaté studnice soudobé avantgardní a vážné hudby.
Jako většina festivalů soudobé hudby i MusicOlomouc se stará o objednávky nových kompozic. V Olomouci tak zazněly premiéry děl Lucie Vítkové, Jana Vičara, Františka Chaloupky, Ondřeje Štochla, Michaely Pálky Plachké a ředitele festivalu Marka Keprta. V neposlední řadě je třeba zmínit inovaci v podobě rozšíření zvukové plochy o složku scénickou. Stalo se tak ve skladbě Chata v Jezerní kotlině Františka Chaloupky v podání Dunami Ensemble a u kompozice japonského skladatele Toshio Hosokawy, ztvárňující Poeovu báseň The Raven za tanečních výrazových kreací Reony Sato.
Novinkou byly také nové a originální „květinové“ dary interpretům. Šlo o ozdobné květáky, zelí a kapusty. Interpreti a přítomní skladatelé si tak doma ze svých darů mohli uvařit třeba polévku. Někteří experti je snědli ještě o přestávce.
Křehká zjevování
Dramaturgická výstavba MusicOlomouc se letos podobala prohnutému ostří staré dřevorubecké pily břichatky. Ne že by za její dva konce tahali odlišní dramaturgové, ale jednoduše se střídaly koncerty relativně klasicky laděné s experimentálnějšími v závislosti na velikosti a ostří zubů. A to celé bylo zastřešené pod jedním velkým obloukem s nejnižším bodem u pátého koncertu v Redutě. Dramaturg Marek Keprt přitom nijak netlačil na pilu, takže se vše odvíjelo jaksi přirozeným způsobem.
O charakteru koncertů již mnohé napovídá jejich umístění. Nejavantgardnější představení se vždy konalo v Divadle K3, následovaném Atriem jezuitského konviktu a Kaplí Božího Těla. Nejklasičtěji letos vyzněl Kühnův smíšený sbor v Redutě, ačkoliv i zde vyčnívala kompozice mladého českého skladatele Jana Ryanta Dřízala De monstris marinis se svými šesti rozmanitými částmi představujícími obrovskou autorovu hravost a vynalézavost v oblasti vokálního projevu.
Stejně jako je obecným trendem vytváření nových uskupení okolo skladatelské osobnosti (polovina ansámblů vystupujících na festivalu vznikla z tohoto popudu), představilo se během prvního večera ve své premiéře volné komorní sdružení Lichtzwang, projekt ředitele festivalu, klavíristy a skladatele Marka Keprta. Nemohu zde opomenout dvě premiéry skladeb Jana Vičara (3 + 1) a Marka Keprta (úMžik sypkých výšek zVnitřni), v nichž se právě prezentoval zmíněný soubor Lichtzwang s netradičním nástrojovým obsazením klavír, trubka, violoncello a theremin. Jinak se večer nesl přesně v duchu „keprtovské“ zvonové estetiky pronikající skrze tónové mlhoviny.
Ovšem v porovnání s koncertem následujícím se vše předešlé najednou jevilo jako slabý odvar, pouhé písničky pro nedělní odpoledne. Během performance německého dua Leise Dröhnung někteří noví posluchači doslova prošli křtem hudební avantgardou. Steffen Ahrens a Niklas Seidl předvedli rozptyl od nejjemnější práce v naprostém pianissimu premiérované skladby Lucie Vítkové s názvem To Whom Do the Horses in the Yard Belong? až ke kompozici Splitting 27 Michaela Maierhorfa pod pracovním názvem Vražda cella. Při první jmenované se interpreti proměnili v lidové hudebníky rozeznívající však namísto cimbálu pouze pár strun, potažmo celá těla violoncella a kytary, vytvářejíce tak střídavě dojem lidové či zase soudobé hudby, které poté umně promísili. U druhé jmenované kompozice se o amplifikovaně modulovaný zvuk violoncella postaral obyčejný nevinný plastový kelímek za 70 haléřů se skleněnými kuličkami upevněnými ke dnu. Výsledný efekt byl… Jak to jen říci… Monumentální.
Nelze se zastavovat podrobně u každého koncertu. Všechny pojila vysoká interpretační úroveň. Soubory často představovaly tvorbu svých rodných zemí. Tak například smyčcový Ensemble Lux přednesl kompozice rakouských autorů s jedinou výjimkou premiérování skladby Pramen z jeskyně bezmoci Ondřeje Štochla.
Ta nicméně nijak zvlášť nevyčnívala, neboť tento mladý český skladatel má právě k hudbě německé a rakouské oblasti velmi blízko. Štochl se dalšího festivalového večera představil taktéž jako interpret a vedoucí svého domácího pražského souboru Konvergence, kterému se podařilo vytvořit zcela specifické prostorové vakuum s odlišným tokem času pomocí hudby Tristana Muraila, Tomáše Pálky, Michaely Pálky Plachké a Salvatore Sciarriniho. Pod setmělou oblohou Atria na závěr zazněla kompozice Pianissimo německého skladatele Jakoba Ullmanna. V sotva znatelné dynamice se mísila viola Ondřeje Štochla s elektronikou obsluhovanou Janem Trojanem. Jejich neviditelný dialog jako by zprostředkovávaly nepatrné elektrony prodírající se kabely od mixážního pultu ke zhmotňujícím reproduktorům. I přes minimální množství materiálu působilo Pianissimo bohatým dojmem s nespočtem zajímavých detailů.
Po koncertě Kühnova smíšeného sboru v prostorách olomoucké Reduty, kde zazněla vedle kompozic norských skladatelů Knuta Nysdeta a Alfreda Jansona díla českých autorů (Gurale Jana Vičara, Requiem Zdeňka Lukáše, Kouzla Miloše Orsona Štědroně a již zmíněné De monstris marinis Jana Ryanta Dřízala), se obecenstvo následujícího dne 10. října ve 22 hodin večer opět uchýlilo do prostor Divadla K3, kde na ně čekala světová premiéra Chaty v Jezerní kotlině Františka Chaloupky v neobvyklém nástrojovém uskupení Dunami Ensemble, tvořeného tentokrát čtyřmi saxofony a dvěma chlapeckými sopránovými hlasy. Důležitou roli hrála mimo hudební složku i světelná a scénická dynamika dohromady vytvářející pohyblivé obrazy, volně inspirované Foglarovým známým románem.
Předposledním koncertem se olomouckému publiku představil švýcarský soubor Mondrian. Vedle skladeb ze své domoviny, z nichž doslova uhranula nápady sršící kompozice Gehörte Form Dietera Ammanna, zazněla druhá premiéra Marka Keprta s názvem neodvábnivá solnatění modři. Kontrast s prve zmíněnou skladbou zde byl obrovský. Zamyšlená a zastřená barevnost Keprtovy skladby však vytvořila zajímavý kontrapunkt jemně vtíravé a extrovertní Gehörte Form.
Poměrně velikou a výraznou tečkou za letošním MusicOlomouc se stal poslední koncert slovenského Quasars Ensemble. Přes méně zajímavou první polovinu večera, tvořenou díly slovenských skladatelů, se po přestávce naopak program přehoupl ve „všesmyslovou“ masáž. Stačila k tomu jediná kompozice vystavěná na pevném, ale přesto těžko uchopitelném základě Poeova mistrovského básnického díla Havran. V roce 2012 se jeho zhudebnění chopil japonský skladatel Toshio Hosokawa. Společně se scénickým ztvárněním za hlavního přispění tanečnice Reony Sato tak vzniklo komplexní dílo, které je skutečně možné postavit na roveň Poeovy básně.
Meteorické roje a polární záře
Atmosféra během festivalu sice ještě nemá tak vstřícné složení jako se tomu děje například na Ostravských dnech, nicméně změna již visí ve vzduchu. Vše je samozřejmě o lidech. A zdá se, že osm let působení si našlo své uši i mezi olomouckými. Uvidíme v následujících letech, zda si bude moct Marek Keprt říct, podobně jako Petr Kotík v Ostravě: „Mí Ostravané mi rozumějí“.
Těžko říct, jestli tu určitou strnulost v obecenstvu způsobuje právě přítomnost barokních andílků během koncertu (a vlastně v celém městě), kdy lidé mají už z principu pocit, že na ně někdo shůry dohlíží a že je důležitější takzvaná vznešenost než originalita a aktuální sdělení. Úsměvnosti se bojí skoro jako čert kříže, přitom právě v ní, byť mnohdy skryté, můžeme nalézat povzbuzení. Co se týče sdělení, mají posluchači mnohdy pocit, že této hudbě nerozumí. Podle mne však v takovém případě nerozumí sami sobě. Hudba je sice nositelem určité skladatelovy myšlenky, to ale ještě nemůže posluchači bránit ve zcela odlišném chápání díla, které lze považovat taktéž za správné. Protože není nic horšího, než když po skončení koncertu člověk nemá z hudby žádný dojem, neprožil nic výjimečného, jak se někdy stává. Ne každá hudba nás samozřejmě osloví, ale i negativní pocity se počítají.
Nálada u posluchačů MusicOlomouc nedosahuje rozhodně takové tenkosti a nestability charakteristické pro atmosféru planety Merkur, jako je tomu u některých jiných českých „soudobohudebních“ festivalů s nízkou hmotností a tím pádem i slabým gravitačním polem (byť programově vyzařují zajímavé hodnoty). Nejlépe lze olomoucký festival přirovnat k atmosféře naší planety Země. Vyznačuje se stálostí, dobrou gravitací a poměrně slušnou odolností proti vnějšímu záření všednosti. Je to však atmosféra bez polárních září a rozpadajících se meteorických rojů. Pouhý odraz dokonalé ideje, které se však na první pohled velmi přibližuje. Právě ty meteorické roje a polární záře přeji festivalu MusicOlomouc do dalších let.
MusicOlomouc 2016
Lichtwang
Marek Keprt (klavír)
Jan Přibil (trubka)
Jiří Fajkus (violoncello)
Eva Balcárková (theremin)
3. října 2016 Umělecké centrum UP, Kaple Božího Těla Olomouc
program:
Toru Takemitsu:
– Litany – In Memory of Michael Vyner (1950)
– For away (1973)
– Rain Tree Sketch (1983)
– Orion (1984)
Jan Vičar: 3+1 (2016)
Tristan Murail: Les travaux et les jours – výběr (2002)
Karen Tanaka: Crystalline II (1995-96)
Marek Keprt: úMžik sypkých výšek zVnitřni (2016), premiéra
***
Leise Dröhnung
Niklas Seidl (violoncello)
Steffen Ahrens (kytary)
3. října 2016 Umělecké centrum UP, Divadlo K3 Olomouc
program:
Frédéric Pattar: tresse-ébresztés (2010)
Lucie Vítková: To Whom Do the Horses in the Yard Belong? (2016), premiéra
Helmut Oehring: Foxfire EINS (1993)
José M. Sanches-Verdu: Nada (2007)
Michael Maierhof: Splitting 27 (2008/2009)
Jagoda Szmytka: f* for music (2013)
***
Ensemble Lux
Louise Chisson (housle)
Thomas Wally (housle)
Nora Romanoff (viola)
Mara Achleitner (violoncello)
4. října 2016 Umělecké centrum UP, Kaple Božího Těla Olomouc
program:
Georg Friedrich Haas: 2. Streichquartett (1998)
Olga Neuwirth: settori (1999)
Ondřej Štochl: “Pramen z jeskyně bezmoci” pro smyčcové kvarteto (2016), premiéra
Alexander Stankowski: A House of Mirrors III (2010/2014)
Gerald Resch: al fresco (2011/2012)
Thomas Wally: la pureté de l´envie blanche (2010)
***
Konvergence
Umělecký vedoucí: Ondřej Štochl (viola)
Zuzana Bandúrová (flétna)
Jiří Mráz (klarinet)
Matěj Vlk (housle)
Sebastian Tóth (violoncello)
Lucie Tóth (klavír, celesta)
Jan Trojan (elektronika)
5. října 2016 Umělecké centrum UP, Kaple Božího Těla a Atrium Olomouc
program:
Tristan Murail: Feuilles á travers les cloches (1998)
Tomáš Pálka: Silent Distance (2013)
Michaela Plachká: Proměny pro klavír a violoncello (2016), premiéra
Salvatore Sciarrino: Lo spazio inverso (1985)
Ondřej Štochl: Kaligramy (2008)
Jakob Ullmann: Pianissimo (1989)
***
Kühnův smíšený sbor
Dirigent: Marek Vorlíček
Petr Svoboda (barytonové sólo)
9. října 2016 Reduta, Moravská filharmonie Olomouc
program:
Jan Vičar: Gorale (2006)
Knut Nystedt: O crux, op. 79 (1978)
Jan Ryant Dřízal: De monstris marinis (2015)
Alfred Janson: Sonnet No. 76 (2005)
Miloš Orson Štědroň: Kouzla (2015)
Zděněk Lukáš: Requiem – výběr (1992)
***
Dunami Ensemble
Dirigent: František Chaloupka
Radim Hanousek (saxofony)
Pavel Zlámal (klarinet, saxofon)
Michal Indrák (klávesové nástroje)
Edgar Mojdl (flétny, perkuse, strunné drnkací nástroje)
Lucie Vítková (vokály, akordeon)
Lucie Páchová (vokály, multi-instruments)
10. října 2016 Umělecké centrum UP, Atrium Olomouc
program:
František Chaloupka: Chata v jezerní kotlině (2016), premiéra
***
Mondrian Ensemble
Ivana Pristasova (housle)
Petra Ackermann (viola)
Karolina Öhman (violoncello)
Tamriko Kordzaia (klavír)
11. října 2016 Umělecké centrum UP, Kaple Božího Těla Olomouc
program:
Dieter Ammann: Gehörte Form – Hommages (1998)
Alfred Zimmerlin: Klavírní trio z cyklu Nachtstundenstücke (2010-2012)
Marek Keprt: neodvábnivá solnatění modři (2016), premiéra
Detlev Müller-Siemens: lost traces pro klavírní kvartet (2007)
***
Quasars Ensemble
Dirigent: Ivan Buffa
Eva Šušková (mezzosoprán)
Reona Sato (tanec)
Zuzana Hudeková (scéna)
12. října 2016 Umělecké centrum UP, Atrium Olomouc
program:
Jana Kmiťová: Kamea (2000-2001)
Petra Bachratá: Frozen Colors (2011)
Ivan Buffa: Rebirth (2011)
Toshio Hosokawa: Raven (2012)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
