Toscanini: Přijedu, ale ne do Lucerny!

  1. 1
  2. 2

O hudebním životě za první republiky s Jaromírem Židem (3)
Texty Ivana Medka (69)

Ivan MedekV jednom ze svých pořadů z cyklu Umění dvacátého století z roku 1968 nastavil Ivan Medek zrcadlo soudobému československému hudebnímu životu. K rozhlasovému mikrofonu pozval manažera a koncertního jednatele Jaromíra Žida, aktivního především v letech 1922–1947. S jeho pomocí připomínal kvality hudebního života první republiky, hudební propojení Čechů a Němců a také některá československá jména, zakázaná po roce 1948: především jména Firkušný a Kubelík.

V minulém pokračování Jaromír Žid připomínal – ze svých bohatých zážitků – jeden z těch nezapomenutelných, když v Praze hostoval afroamerický tenor Roland Hayes: „Zpíval tenkrát úchvatně Schubertovo Ty jsi můj klid, Dvořákovu Starou matku a řadu jiných písní. Obecenstvo bouřilo, potlesk a vyvolávání neměly konce. Ale pak zpíval černošské spirituály. A když zazpíval poslední píseň Křižování Krista, byli posluchači tak přemoženi, že se ruka nepohnula. A o přídavek se nikdo nehlásil. A všichni se rozcházeli beze slova ze sálu.“ Tentokrát vzpomíná na zážitky s Toscaninim a Lucernou nebo Šaljapinem a slivovicí.

Celkově ovšem Medkův pořad československému posluchači v roce 1968 připomíná pocit svobody, který v sobě první československá republika měla. Atmosféru, „která byla rozhodující pro rozvoj našeho kulturního života tehdy a která se tak markantně projevila v tom množství velikých, slavných jmen. V tom velikém výběru a v té volnosti, s jakou sem zahraniční umělci přijížděli a s jakou naši umělci a naši lidé poznávali svět.“
***

Ivan Medek: To si dovedu představit. Kdybyste si měl vybrat nějakou zvlášť milou vzpomínku nebo historku o některém umělci…

Jaromír Žid: Já jich mám tolik… a víc těch příjemných než nepříjemných. Ale začnu tím nepříjemným. Už jsem se zmínil o tom, že Toscanini při svém zájezdu do Evropy s Newyorskou filharmonií dal před mnohými městy přednost Praze. Koncert se konal 23. května 1930 v Lucerně a měl na programu mimo jiné i Smetanovu Vltavu. Dopoledne byla malá akustická zkouška. Toscanini začal zkoušet, orchestr hrál, ale po chvilce Toscanini předal taktovku koncertnímu mistrovi a začal se procházet po sále a poslouchat akustiku. Náhle zvolal přímo zuřivě: „Kde je impresário?“ A když jsem k němu přiběhl, řekl mi tenkrát památná slova: „Jak jste se mohl opovážit pozvat takový orchestr…“ – neřekl „pozvat mne“, ale „takový orchestr“„… do tak hrozného sálu! To není koncertní sál, to je pivnice!“Palác Lucerna (foto archiv)

Nezapomněl mně to. V roce 1934 dirigoval totiž řadu koncertů Vídeňských filharmoniků ve Vídni. A já jsem vynaložil všechno, aby přijel také s Vídeňáky do Prahy. O Toscaninim se vědělo, že má fenomenální hudební paměť. A já pak poznal, jakou fenomenální paměť má i na jiné věci. On od toho maléru v Lucerně projel stovky měst. Ale když jsem k němu přišel a prosil ho, aby zase navštívil Prahu, zamyslil se. Podíval se na mě dost přísně a pak řekl italsky: „Si, io vengo, ma no Lucerna!“ – „Já tedy přijedu, ale ne do Lucerny!“ A pohrozil mně prstem.

Arturo Toscanini (foto archiv)
Arturo Toscanini (foto archiv)

Jinak to bylo zase třeba se Šaljapinem. Navštívil jsem ho v den koncertu dopoledne v hotelu, abych se ho zeptal na jeho přání. A tu mi řekl: „Necítím se dobře. Chraptím a nevím, jestli budu moct dnes večer zpívat.“ Já tomu moc nevěřil, protože ani Šaljapin se neloučí lehko s honorářem, kdyby koncert musel odříct. A on tehdy dostal za ten večer 3.500 dolarů. To bylo sto pětadvacet tisíc korun! Řekl jsem mu, že se tedy přijdu zeptat ještě ke dvanácté hodině, abych věděl, jak se rozhodl. Šel jsem a koupil velkou láhev nejlepší slivovice, jaká byla v Praze k dostání. A s tou jsem se k němu v poledne vrátil. „Što eto?“ ptal se mě. „Medicína proti chrapotu,“ řekl jsem. Otevřel ji a během necelé půl hodiny byla láhev prázdná. A odpověď na můj dotaz: „Chorošo – mohu zpívat!“

Ale nejhorší bylo, když v Praze koncertovala v té době nejslavnější koloraturní zpěvačka Amelita Galli-Curci, hvězda Metropolitní opery, jejíž koncerty v Americe byly na týdny dopředu vyprodány. A v Praze ten večer úplně zkrachovala. Vinou vleklého kataru hrdla, jak odborní lékaři prokázali dodatečně. A pak také vinou programu, z kterého musela vypustit všecky velké árie, na něž obecenstvo čekalo. Ale pro mě to ještě neskončilo. Galli-Curci totiž nazpívala celou řadu fenomenálních gramofonových desek, které vedle Carusových byly největším obchodním artiklem společnosti His Master’s Voice. V Praze měl tenkrát výhradní zastoupení Karel Hašler. A když jsem k němu asi za deset dní přišel do obchodu, vytáhl na mě hůl se slovy: „Já vás zbiju. Víte, že po tom fiasku na koncertě se neprodalo za ty dny ani patnáct desek!?“ Takovou reakci jsem zase já nemohl pochopit. Vždyť přece na deskách se nic nezměnilo!

Ivan Medek: Já myslím také, že na deskách se nic nezměnilo – a možná ani po těch letech. Amelita Galli-Curci zazpívá teď z Rossiniho Lazebníka sevillského árii Rosiny.

(ukázka)

Fjodora Šaljapina budeme poslouchat v kupletu Mefistofela z Gounodovy opery Faust a Markétka.

(ukázka)

Je to zvláštní, ale možná že právě doba první republiky byla poslední dobou, kdy na koncertních pódiích kralovali mezi zpěváky tenoristé. Snad je to tím, že od té doby se u nás žádný pořádný velký tenorista vlastně neobjevil. Takže vzpomínky na Beniamina Gigliho budou asi velmi živé u většiny těch, kdo tuto dobu pamatují. Gigli zazpívá árii Andrea Chéniera ze stejnojmenné opery Umberta Giordana.

(ukázka)

Z instrumentalistů, o kterých hovořil Jaromír Žid, jsme vybrali tři jména: Backhause, Milsteina a Casalse. Jsou to všechno dokumentární snímky. Wilhelm Backhaus zahraje Spinner Lied z Mendelssohnových Písní beze slov.

(ukázka)

A teď zase bude hrát rychle na housle Nathan Milstein skladbu Otakara Nováčka Perpetuum mobile.

(ukázka)

  1. 1
  2. 2

Související články


Komentáře “Toscanini: Přijedu, ale ne do Lucerny!

  1. Dobry den,
    velmi me potesily prepisy (doufam, ze zatim jen…)3 pokracovani p.Ivana Medka o mem dedovi Jaromiru Zidovi. Jelikoz jeste nedavno jsme na webu nic o dedovi nenasli, jsme radi, ze se konecne „ledy pohly“. Z historickych souvislosti (jako riditel soukrome firmy Bell canto – pres kterou dotahl do Prahy celou tehdejsi hudebni svetovou spicku – a po unoru 1948 odmitl jit delat do tovarny na 3 smeny)je pravdepodobne, ze mnohe jeho aktivity jsou v archivech vymazany.
    Presto – pokud by se nekdo nasel – bych se rad podilel na sestaveni mozaiky jeho profesniho zivota: Od prichodu z Hronova do Prahy, zacatek jeho kariery v Praze, podilu (jako riditele Prazske filharmonie)na zalozeni Prazskeho jara 1946.
    Mame nejake rodinne materialy (osobni korespondence s R. Kubelikem i V.Zitkem, kterym pomohl v kariere v Nemecku, ale i dirigentskou hulku Talicha nebo Mahlera, kterou dostal po koncertu, ktery jim usporadal…), spis chybi ty oficialni. Jelikoz bydlim v Bratislave, nemam takovou moznost studovat prazske archivy, ale kdyby mel nekdo chut na spolupraci zpracovat tuto jiste zajimavou osobnost, byl bych velmi napomocen… Michal

Napsat komentář

Reklama