Toscanini: Přijedu, ale ne do Lucerny!

  1. 1
  2. 2

Pablo Casals, který měl v repertoáru takřka celou violoncellovou literaturu, hrál přesto velmi rád často různé transkripce, které si sám upravoval. Tak například Bachova Árie je úpravou jednoho varhanního pastorale.

(ukázka)

Jaromír Žid: Trvalo by to moc dlouho, kdybych měl vyprávět jen ty historky, které jsem sám zažil. Bylo hodně umělců, se kterými jsem měl velmi srdečný vztah. Ale je jeden, kterému patřilo a bude patřit až do konce mého života mé srdce, Bruno Walter. Umělec, dirigent z boží milosti, demokrat a veliký Evropan.

Bruno Walter (foto archiv)
Bruno Walter (foto archiv)

A jak miloval Prahu a nás Čechy a naši hudbu, to bylo neuvěřitelné! Podívejte se, co píše sám ve své Životní kronice:

„Byl jsem dojat, když jsem poprvé dirigoval ve staroslavném Stavovském divadle, kde roku 1787 sám Mozart řídil první provedení Dona Giovanniho. Putoval jsem na Bertramku, kde nesmrtelné dílo vzniklo. A za toulek starými uličkami města, Prašnou branou, v povltavských mostech, na Hradčany, vznikla ve mně vřelá náklonnost k tomuto nádhernému městu. Náklonnost, jež za častých návštěv a mnohých koncertů v Praze stále vzrůstá. Mám Prahu rád dodnes, ale lituji, že hudební město Praha nemá bohužel koncertní sál, který by odpovídal jeho hudební tradici. Ale přesto vděčně vzpomínám na nádherné večery s Českou filharmonií, které během let daly vzniknout trvalému poutu mezi hudební Prahou a mnou.“

A kdybyste věděli, jak miloval Smetanu a hlavně jeho Dalibora! Jako šéf Vídeňské státní opery chtěl ho nastudovat již v roce 1935. Ale stále čekal, až najde toho ideálního představitele titulní úlohy. Našel ho teprve za tři roky. Byl to vynikající bulharský tenor Todor Mazaroff. Úspěch byl ohromný. A je zajímavé, že to byla poslední opera, kterou nastudoval ve Vídni před svým útěkem před nacisty.

Do Prahy jezdíval tak dvakrát do roka dirigovat Českou filharmonii. A pokaždé, když přijel, ptal se již na nádraží: „Hraje Děda a Říha?“ To byli totiž dva vynikající sólisté na hoboj a na klarinet. Když jsem přikývl, řekl: „Tak je všecko v pořádku.“

Rudolfinum (foto archiv)
Rudolfinum (foto archiv)

A jak se zajímal i o naše pěvce! Zítek a Novotná byli jeho favority a zpívali s ním v Paříži, v Berlíně, v Salcburku při jeho představeních.

A ještě jeden nezapomenutelný důkaz jeho vztahu k naší republice. V roce 1943 byl v New Yorku koncert na oslavu pětadvacátého výročí trvání naší republiky. A právě na jaře toho roku zemřela mu jeho choť (pozn. redakce: Walterova manželka ve skutečnosti zemřela až v roce 1945) a on se rozhodl, že v podzimní sezoně vůbec dirigovat nebude, snad jen při zcela výjimečných příležitostech. A za takovou výjimečnou příležitost uznal, když ho přišli požádat Novotná a Firkušný, aby dirigoval slavnostní tento koncert. Přislíbil a dirigoval – jediný koncert celé sezony. S úplně českým programem. Předehru k Libuši, V Tatrách a Dvořákovu Z nového světa.

To je jen malá část z toho, co jsem s ním směl prožívat. Po válce mně často psal. Ještě čtrnáct dní před jeho smrtí dostal jsem od něho poslední dopis.

(ukázka – Dvořákova Symfonie Z nového světa – Scherzo)

Ivan Medek: Co vás vlastně přivedlo k vašemu povolání? A kdybyste třeba měl teď začít znova, co byste udělal nejdřív?

Jaromír Žid: No to se musím vrátit ale hodně zpátky. Začalo to před pětapadesáti lety, když jsem na koncertech a v divadlech poslouchal Destinnovou, Buriana, Mařáka, v době jejich slávy. A měl jsem dokonce to štěstí slyšet v Hamburku třikrát i slavného Carusa. A postupně pak nejslavnější instrumentalisty té doby. Ondříčka, Kubelíka, Casalse a celou řadu jiných. A snažil jsem se dostat se do jejich blízkosti. Nejdříve to bylo shánění autogramů. A pak pomalý, vzdálený kontakt prostřednictvím osob, které k nim měly kdykoliv přístup.

A konečně začátkem 1. světové války začal jsem docela amatérsky pořádat po českých městech koncerty Českého kvarteta a hlavně některých sólistů Národního divadla. A pak jsem již pořádal koncerty plných pětadvacet let až do roku 1947. Byly jich stovky, nehledě k tomu, že jsem po řadu let připravoval sezonu České filharmonie a její zájezdy ve světě.

A co bych udělal nejdřív, kdybych měl začít znova? Podívejte se: Mně je dneska pětasedmdesát let. Po celých dvacet posledních let mohl jsem sledovat mezinárodní koncerty a divadelní život jen z rozhlasu a gramofonových desek. Ven jsem se nedostal. V první řadě bych se musel rozjet ven, abych umělce, které bych chtěl angažovat, slyšel na vlastní uši. Nikdy jsem nepozval do Prahy umělce, mimo těch nejslavnějších, aniž bych si je poslechl a seznámil se s nimi.

Ti, s nimiž jsem pracoval, jsou buď mrtví, nebo kariéru už dávno skončili. A musel bych proto hledat nové. Vím, že jich je celá řada a že by rádi přijeli do Prahy – a za přijatelných podmínek. Ale mojí láskou byli a zůstanou vždy pěvci. A těmi bych začal. Je jich hodně a znamenitých. Ale já bych udělal všecko pro to, aby nejdřív přijel dnes jeden z nejslavnějších mistrů italského zpěvu – tenor Carlo Bergonzi.

Ivan Medek: Ještě než si na závěr našeho pořadu poslechneme Carla Bergonziho spolu s Renatou Tebaldi v duetu z Pucciniho Madama Butterfly, napadá mě při poslouchání toho, co jsme dosud natočili, jedna taková pochybnost. Jestli se nám totiž podařilo to, oč jsme sice přímo neusilovali, ale co je přesto důležité, totiž zachytit tu docela zvláštní atmosféru první republiky v oblasti koncertního života. Atmosféru, která v tomto směru, v této oblasti, byla úplně stejná jako všude jinde, jako v celém denním životě, a na kterou třeba já sám mám jenom takové vzpomínky z dětství. Ale vzpomínky z dětství přece jenom poznamenané zvláštním pocitem svobody, který se z dospělých lidí přenášel na nás, kteří jsme tehdy běhali a o všech těch slavných jménech jenom slyšeli ze dvorku nebo ze zahrad, kde jsme si hráli. Atmosféry, která byla rozhodující pro rozvoj našeho kulturního života tehdy a která se tak markantně projevila v tom množství velikých, slavných jmen. V tom velikém výběru a v té volnosti, s jakou sem zahraniční umělci přijížděli a s jakou naši umělci a naši lidé poznávali svět.

Foto archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1 1 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments