Tragédie velkého umělce – Adolphe Nourrit (1802–1839)

Jméno Adolpha Nourrita je známo především milovníkům a znalcům francouzské opery počátku 19. století. Jeho osud je však natolik zajímavý a v mnohém poučný, že stojí za to si jej připomenout. Byl miláčkem Paříže, více než desetiletí prvním tenorem Pařížské opery, dokonalým představitelem dramatických hrdinů, ale i poslem revolučních myšlenek roku 1830. Jeho sláva ve třicátých letech 19. století přesáhla hranice Francie. Proto se zdá být téměř neuvěřitelné, že kvůli jedné jediné notě se celá jeho kariéra během několika měsíců obrátila v prach.Adolphe se narodil do zámožné rodiny. Jeho otec Louis byl obchodníkem s diamanty, ale také výborným operním zpěvákem, který dokázal úspěšně skloubit svou profesi i svého koníčka. Na většinu zkoušek v Pařížské opeře ho doprovázeli oba synové, Adolphe a Aloise, kterým atmosféra hudebního divadla natolik učarovala, že se rozhodli jít v otcových šlépějích. Ten sice oba syny vyučoval hudbě a zpěvu, ale minimálně v případě Adolpha počítal s jinou profesní dráhou. Na přání otce nastoupil Adolphe jako pomocník do pojišťovacího ústavu, ale touha věnovat se zpěvu byla tak velká, že využil přátelství Louise s prvním tenorem Théâtre-Italien Manuelem Garciou (otec Marie Malibranové a hlasového pedagoga Manuela Garcii jr.) a začal u něj potají brát pravidelné lekce zpěvu.

Celých osmnáct měsíců neměl otec Nourrit ani ponětí o tom, že jeho syn vedle civilního zaměstnání denně tvrdě pracuje na tom, aby si splnil svůj sen. Po této době Manuel Garcia usoudil, že je nejvyšší čas představit Nourritovi staršímu výsledky společné práce a pokusit se ho přimět, aby změnil názor na synovu budoucí kariéru. Adolphe měl jasný, lehký hlas, který díky Garciovu vedení nyní dokázal skvěle ovládat. I proto představení před otcem dopadlo na výtečnou a pak stačila jen drobná Garciova přímluva, aby Louis Nourrit přestal trvat na svém. Díky rodinným konexím přišla Adolphovi záhy první nabídka, a to hned z Pařížské opery, kde měl zpívat roli Pylada v Gluckově Iphigénie en Tauride. Přestože Garcia nepovažoval osmnáctiměsíční výuku za dostatečnou přípravu a přimlouval se za její pokračování, chápal, že pro mladého a natěšeného Adolpha se jedná o nabídku, jež se neodmítá.

V roce 1821 tak Adolphe debutuje na operních prknech po boku svého otce, prvního tenora Pařížské opery. Devatenáctiletý mladík zvládá své první vystoupení úspěšně a v nastoleném trendu pokračuje i v následujících čtyřech letech, kdy jde z role do role v operách Glucka, Boïeldieho, Salieriho, Spontiniho a dalších. Velký důraz klade i na herecký projev, a proto se věnuje studiu činohry pod vedením nejslavnějšího herce tehdejší Evropy Françoise-Josepha Talmy (zmiňovala jsem ho i v souvislosti s Giudittou Pastou zde). V roce 1824 dochází v Adolphově životě ke dvěma událostem, které mají na jeho další vývoj velmi pozitivní vliv. Žení se s dcerou režiséra Opéra-Comique Adelou Duvergerovou, která mu je velkou oporou a s níž má postupně sedm potomků. A do Paříže přijíždí téhož roku Gioachino Rossini, který začne s Adolphem úzce spolupracovat. Pokračuje s ním v práci započaté Garciou a počítá s ním jako s hlavní mužskou hvězdou svých oper, které se chystá v Paříži uvést.Hned první z nich, v roce 1826 uvedená Le siège de Corinthe (vycházející z Rossiniho italské opery Mometto II), znamená pro Adolpha v roli Neocla absolutní triumf a také počátek desetiletého období, které není lemováno ničím jiným než triumfy. Z malé hvězdy Pařížské opery se rázem stává její hlavní superstar, která v pouhých čtyřiadvaceti letech střídá svého otce na postu prvního tenora. Na základě dalšího mimořádného úspěchu v roli Amenophise ve druhé z Rossiniho francouzských oper Moïse et Pharaon (v Itálii uvedená roku 1818 jako Mosé in Egitto), kterou skladatel napsal už přímo Nourritovi na tělo, je Adolphe roku 1827 jmenován profesorem lyrického přednesu na Conservatoire de Paris. Úspěšnou spolupráci s Rossinim korunuje rolemi hraběte Oryho v Le comte Ory (1828) a Arnolda v Guillaume Tell (1829). V roce 1828 se jeho jméno šíří po celé Francii díky věrnému ztvárnění postavy Masaniella v Auberově La muette de Portici, která taktéž byla psána přímo pro něj. Děj této opery, jež se odehrával v revoltující Neapoli 17. století, silně rezonoval s revolučními myšlenkami Francie roku 1789. A v Adolphově podání většina z nich znovu ožila.Revoluční léto roku 1830 učinilo z Adolpha jeden ze symbolů pařížského lidového odporu. Duší romantik, snílek a revolucionář povzbuzuje morálku a odhodlání Pařížanů přednesem revolučních písní přímo na barikádách. Znovu exceluje v La muette de Portici, která je promptně zařazena na program Pařížské opery a také operního domu v Bruselu. Duet Masaniella a jeho přítele Pietra z druhého dějství, Amour sacré de la patrie, se při uvedení opery v Belgii v srpnu 1830 stane rozbuškou k vypuknutí občanských nepokojů a následně Belgické revoluce, která skončí o rok později vyhlášením nezávislosti Belgického království.

Logicky se nabízí otázka, jakým kouzlem Adolphe na své posluchače působil, když je dokázal strhnout k takovým činům? Nourritovi současníci se shodují v tom, že Adolphův hlas sám o sobě takovou moc neměl. Je pravda, že byl jasný, zářivý a Nourrit ho bezpečně ovládal, ale kvůli dalším zřetelným nedostatkům byl předmětem časté kritiky. Ta se soustředila na příliš znělé nosovky a nedostatečnou sílu a ohebnost hlasu. Přestože Adolphe studoval s mistry koloratur, sám je nebyl schopen zazpívat. I proto se zmiňované Rossiniho francouzské opery od původních italských verzí lišily tím, že byla upozaděna typická květnatá, koloraturami a fioriturami překypující vokální linie a místo ní byl dán důraz na přednes a výraz. K dramatickým rolím, v nichž tolik exceloval, však Adolpha nepředurčoval ani jeho vzhled. Malý, bledý a zavalitý mladík rozhodně nebyl prototypem hrdiny.

Všechna tato negativa si Adolphe velmi dobře uvědomoval a o to víc pracoval na svých přednostech. Byl neúnavný dříč a brzy je tak přivedl k dokonalosti. Dokázal skvěle prolínat hrudní a hlavový rejstřík, jeho frázování a výslovnost byly označovány za nádherné a elegantní. Řídil se heslem, které vštěpoval svým studentům: „Hudba musí jít k srdci, ale nejprve musí projít uchem“. Měl výjimečný cit pro výběr kostýmů, byl mistrem v líčení a navzdory své neforemné postavě se po jevišti vždy pohyboval se šarmem a grácií. Jeho hlavní devizou však byla schopnost vcítit se do role. Všichni se shodují na tom, že své postavy nehrál, ale že je žil. Jeho dobrý přítel a velký obdivovatel Hector Berlioz prohlašoval, že se při Adolphových výstupech cítí jako u vytržení. Etienne Boutet de Monvel, autor první Nourritovy biografie, píše: „Nourrit byl nejúplnějším typem dramatického zpěváka. Aniž by měl virtuozitu Rubiniho … věděl, jak využít svůj zpěv k tomu, aby vytvořil nejdojemnější, nejbarevnější a nejživější vyjádření dramatu“.Podle historiků docházelo při Adolphových vystoupeních k případům, kdy orchestr přestal ve vypjatých výstupech hrát, protože byl naprosto unesen dramatičností okamžiku. A jeho spoluhráči ve scénách plných hněvu a zloby svůj strach vůbec nepředstírali. Podle dobového recenzenta Le Temps Charlese Merruau byly „přednes a dramatický výraz vždy Nourritovou hlavní prioritou“.

Poté, co Rossini ukončí kariéru operního skladatele, začne Adolphe úzce spolupracovat s dalšími autory, především Meyerbeerem a Halévym, a objevuje v sobě nové talenty. Není už jen zpěvákem, hercem, pedagogem, ale nově i libretistou a autorem baletních představení. Již při spolupráci s Rossinim Adolphe občas vypomáhal s librety, ale nyní již píše texty sám. V roce 1831 zažívá společně s Meyerbeerem další z triumfů při premiéře opery Robert le diable, která je označována za třetí z řady velkolepých francouzských oper (po Guillaume Tell a La muette de Portici) a kde je mu role Roberta taktéž napsána přímo na míru.Námět opery použije Adolphe o rok později jako podklad pro scénář k baletu La Sylphide, jenž patří k nejstarším romantickým baletům, které se dosud hrají (v loňském roce byl k vidění například i v Royal Opera House v Londýně).

Dalším z mezníků jeho kariéry je opera Fromentala Halévyho La juive, kde Adolphe nejen zpívá hlavní roli Eleazara, ale opatří krásným a jímavým textem nejznámější árii díla Rachel, quand du Seigneur, kterou Halévy do díla dodá až na jeho žádost.

O rok později, v únoru 1836, exceluje v další roli psané přímo pro něj, tentokráte jako Raoul v Meyerbeerových Les Huguenots. Při zkouškách však mezi ním a Meyerbeerem dochází k častým hádkám. Skladatel v jedné ze svých poznámek z té doby píše: „Nourrit mě trápí takovým způsobem a nutí mě dělat tolik změn, že mě to přivádí téměř k šílenství.“ Změny se netýkají ani tak pěveckých partů, ale především dokonalého vypointování dramatických momentů. Největším kamenem sváru se stane závěrečný akt opery, konkrétně duet mezi Raoulem a Valentinou, kde Adolphe trvá na zásadních změnách. Oba umělci spolu načas dokonce přestanou mluvit, což má vliv i na průběh zkoušek. Meyerbeer pod tlakem okolností finále nakonec přepíše a po více než úspěšné premiéře uznává, že Adolphe, na něhož kritiky pějí ódy, měl pravdu.

 

V létě téhož roku přichází za Nourritem intendant Pařížské opery Henri Duponchel s návrhem na přijetí dalšího tenora, který by za něj v případě indispozice mohl zaskočit. Adolphovi se nápad zamlouvá, okamžitě souhlasí, a dokonce svému novému kolegovi hned přenechá několik svých rolí. Ale Duponchel s ním nehraje fair. Nový tenor Gilbert Duprez má do Pařížské opery přinést nový vítr, nový repertoár a především jinou pěveckou techniku. Tím má Adolphovi konkurovat a od vzájemného soupeření dvou hvězd si Duponchel slibuje větší návštěvnost. Adolphe pojme podezření až v okamžiku, kdy mu intendant oznámí, že Duprezovi na jeho žádost (což však není pravda) musí dát stejný plat, jaký pobírá dosavadní jediná mužská megastar operního domu.

Duponchelovo neupřímné jednání se Adolpha velmi dotkne. Horší však je, že nikdy nebyl na soupeření zvyklý, a na novou situaci tak nebyl vůbec připravený. Za svou kariéru nezažil jediný pád. Celých šestnáct let se mu mimořádně dařilo a jedinou konkurencí mu byl v počátcích jeho otec. Na muže byl Adolphe až příliš citlivý a od mládí měl velmi křehkou psychiku, což se však v okamžicích, kdy se mu dařilo, příliš neprojevovalo. Zato nyní udržel nervy na uzdě jen těžko. Je však chyba domnívat se, že Dupreze nenáviděl nebo že by ho vinil z nastalé situace. Od momentu, kdy ho poprvé slyšel na zkoušce, vyjadřoval se o něm s velkým obdivem a vážil si ho pro jeho umění. Začal však pochybovat sám o sobě a to se brzy projevilo na jeho výkonech. Nejhorší byla vystoupení, při nichž Duprez v rámci přípravy na role, v nichž měl Adolpha zastupovat, seděl v hledišti mezi diváky. Úplně první, Guillaume Tell, ještě Adolphe zvládl. O týden později, začátkem října 1836, mu však při La muette de Portici hlas vypověděl službu a najednou zněl drsně a chraplavě. Nebýt Berlioze a dalších přátel, pravděpodobně by si Adolphe ještě té říjnové noci ublížil.Díky jejich pomoci Adolphe první těžkou krizi překonal, ale navzdory naléhání přátel i rodiny se rozhodl pro ukončení své kariéry v Pařížské opeře. Vždy snil o tom, že představí operu širokým vrstvám obyvatel především mimo Paříž, a nyní měl možnost svůj sen zrealizovat. Byl silně věřící člověk a společně jako řada jeho přátel a současníků (Berlioz, Liszt, Halévy) inklinoval k filozofickým myšlenkám hraběte de Saint-Simon, které kladly mimo jiné velký důraz na sociální rovnost a víru. Adolphe se domníval, že hudba a umění obecně mohou v lidech znovu probudit základní myšlenky křesťanství, které se začaly ze společnosti pomalu vytrácet: „Umění pro lidi, ale prospěšné umění, takové, které přiměje lidi milovat jeden druhého, zbožné umění. Aby se lidé vrátili zpět k církvi, musí dnes projít nejprve divadlem.“

V průběhu následujících měsíců jezdí Adolphe s velkým úspěchem s operním recitálem po francouzských departmánech a vystupuje v pařížských salonech. Účastníky těchto hudebních soirées seznamuje mimo jiné s písněmi Schuberta, které ve Francii v té době byly prakticky neznámé. Podle některých hudebních historiků dokonce texty řady z nich sám převedl do francouzštiny (například Die Sterne). Berlioz k tomu v Journal des débats poznamenává: „Ke cti Nourritovi slouží pochopení toho, že Schubertovy písně obsahují city a skutečnou inspiraci; mnoho jiných zpěváků by v nich vidělo jen řadu not bez smyslu nebo melodie.“ S jevištěm Pařížské opery se Adolphe naposledy rozloučil počátkem dubna 1837. Svou derniéru zvládl skvěle, i když se nenacházel v nejlepším duševním rozpoložení, a navíc byl ještě otřesen z nevídaného hlasového kolapsu své žačky a chráněnky Cornélie Falconové, k němuž došlo o pár dní dříve, když společně vystupovali v Niedermeyerově Stradelle.

O čtrnáct dní později však navštíví operu znovu, tentokráte jako divák, aby si poslechl Dupreze ve Vilému Tellovi. A dočká se velkého překvapení, stejně jako publikum, které nového tenora viní z odchodu svého miláčka Nourrita a je proto bojovně naladěno. Duprez nejenže představí novou, efektní techniku zpěvu, kterou si osvojil v Itálii, ale především v árii ze třetího dějství Asile héréditaire poprvé na francouzské půdě zazpívá vysoké C plným hlasem. V celé Paříži tím způsobí naprostou senzaci a také odstartuje novou éru zpívání, kdy tenoři již vysoké tóny nezpívají falzetem. Adolphe a jeho pojetí opery jsou přes noc téměř zapomenuti.

  

Svou jedinou šanci na opětovné získání přízně publika, které se k němu zachovalo macešsky a které tolik miloval, vidí v následování příkladu Dupreze. Odjíždí do Neapole, Mekky tehdejšího operního světa, pln odhodlání změnit od základů svou pěveckou techniku. Pokud však v Paříži nesl špatně skutečnost, že musí o své místo s někým soupeřit, pak pobyt v Itálii pro něj musel být očistcem. Ocitl se v kulturně naprosto odlišném prostředí, k němuž kdysi z města nad Seinou pohlížel s despektem.

Zatímco ve Francii byla opera dotována z královské pokladny, intendanti divadel si své zpěváky hýčkali, zkoušky trvaly několik měsíců a zpěváci se za rok museli naučit maximálně dvě až tři nové role, v Itálii šlo o velký a nemilosrdný obchod, kde přežili jen ti nejsilnější nebo ti, kteří měli štěstí na impresária (což byl kromě jiného i případ Dupreze). V jednom ze svých dopisů rodině Nourrit píše: „Žasnu nad tím, co se tu po mě vyžaduje (a ve všech italských divadlech; divadlo San Carlo je v tomto směru ještě vstřícné): zkoušet každý den, každý měsíc se naučit novou roli, žít v nejistotě, co budu zpívat druhý den. Člověk si ani nemůže být jistý, že se ráno dozví, v čem bude večer vystupovat, nemluvě o tom, že jedinou omluvou z představení může být jen vysoká horečka!“

Psychické vypětí posledních měsíců korunované pobytem v nehostinném prostředí se těžce podepisují na Nourritově už tak bídné psychice. Stále častěji trpí depresemi, které se jen prohlubují v reakci na prachbídné výsledky studia. S nemocemi duše jdou ruku v ruce i neduhy fyzické. Adolpha sužují opakované záněty jater, které ho trápily již ve Francii. Přestože to nebylo spolehlivě prokázáno, většina historiků se přiklání k hypotéze, že za Nourritovými problémy s játry stálo přílišné holdování alkoholu.

Pod vedením Gaetana Donizettiho, který tehdy působil jako umělecký šéf Teatro San Carlo, přesto neúnavně pracuje na tom, aby si osvojil italskou techniku zpěvu. Donizetti mu také přislíbí, že pro jeho neapolský debut napíše novou operu. Il Poliuto je hotova v červenci, ale kvůli zásahu cenzorů nesmí být uvedena. Adolphe se italskému publiku poprvé představí až v listopadu 1838 v Mercadantově opeře Il giuramento, a přestože publikum jeho výkon ocení kladně, on sám spokojený není. Pomalu začíná litovat svého rozhodnutí odjet do Neapole. Duprezově technice se zdaleka nepřiblížil, jeho hlas ztratil svou zářivost a čistotu a téměř permanentně zní chraptivě. Kvůli přehnané snaze zbavit se nosovek navíc Adolphe zcela přišel o hlavový rejstřík. Jeho žena, která jej v té době v Neapoli navštívila, nad jeho celkovou proměnou těžko skrývala zděšení. Oboustranné rozčarování je dobře patrné v listu, který Adolphe své ženě po jejím odjezdu napsal: „Když jste mě ty a Adéla slyšely, byly jste překvapeny změnou, která se udála v mém způsobu zpívání. V tom překvapení se však skrývala i kapka lítosti. Obě jste pozorovaly, že získáním určitých vlastností jsem ztratil další, které byly stejně nezbytné. Navzdory uspokojení, které jsem projevoval, jsem plně sdílel tvou lítost a doufal, že časem budu moci znovu obnovit ty jemné nuance, které tvořily základ mého talentu, a rozmanité modulace hlasu, které jsem musel opustit, abych se přizpůsobil potřebám současného italského způsobu zpěvu.“ Z úryvku je patrné, že Nourrit uvažoval o návratu ke své původní pěvecké technice, a tuto skutečnost potvrzuje i jeho žena, která z dalšího pobytu v Neapoli píše svému bratrovi: „Adolphe se vzdal voix sombrée (Duprezova technika), který se pokoušel rozvinout, a nyní se snaží vrátit tam, kde byl, když přijel do Neapole.“

Ale ani cesta zpátky už možná nebyla. Několik měsíců se ještě Adolphe snažil obnovit to, co ho dříve proslavilo a charakterizovalo. Veškeré pokusy však byly zbytečné a jeho hlas se stále zhoršoval. Propadal zoufalství, beznaději a vlivem narušené psychiky se u něj rozvinula i paranoia. Zhroutil se mu celý svět a vlít mu novou energii do žil se nepodařilo ani jeho ženě, která za ním na jaře 1839 znovu přijela, aby mu mimo jiné oznámila šťastnou novinu, že se posedmé stane otcem. Adolphe Nourrit své duševní i fyzické trápení ukončil 8. března 1839 skokem z okna hotelového pokoje.

Adolphe byl pohřben v Neapoli, ale po jednom měsíci bylo jeho tělo exhumováno a přepraveno do Marseille, odkud putovalo přes Lyon do Paříže. V kostele Notre Dame du Mont v Marseille se za něj sloužila zádušní mše, na níž se role hráče na varhany zhostil další ze slavných Nourritových přátel Frédéric Chopin, který zahrál mimo jiné i Schubertovu skladbu Die Gestirne. Na každé zastávce se jeho ostatkům přišly poklonit tisíce příznivců. Pouze v Lyonu církevní představitelé nedovolili vzdát poslední poctu mrtvému, ale přesto se převoz těla přes město změnil v ohromný smuteční průvod.

Dne 11. května 1839 byl Adolphe Nourrit pohřben na pařížském hřbitově Montmartre. O několik měsíců později byla do hrobu uložena i jeho žena, která zemřela při porodu sedmého dítěte.