Tragédie velkého umělce – Adolphe Nourrit (1802–1839)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jméno Adolpha Nourrita je známo především milovníkům a znalcům francouzské opery počátku 19. století. Jeho osud je však natolik zajímavý a v mnohém poučný, že stojí za to si jej připomenout. Byl miláčkem Paříže, více než desetiletí prvním tenorem Pařížské opery, dokonalým představitelem dramatických hrdinů, ale i poslem revolučních myšlenek roku 1830. Jeho sláva ve třicátých letech 19. století přesáhla hranice Francie. Proto se zdá být téměř neuvěřitelné, že kvůli jedné jediné notě se celá jeho kariéra během několika měsíců obrátila v prach.Adolphe se narodil do zámožné rodiny. Jeho otec Louis byl obchodníkem s diamanty, ale také výborným operním zpěvákem, který dokázal úspěšně skloubit svou profesi i svého koníčka. Na většinu zkoušek v Pařížské opeře ho doprovázeli oba synové, Adolphe a Aloise, kterým atmosféra hudebního divadla natolik učarovala, že se rozhodli jít v otcových šlépějích. Ten sice oba syny vyučoval hudbě a zpěvu, ale minimálně v případě Adolpha počítal s jinou profesní dráhou. Na přání otce nastoupil Adolphe jako pomocník do pojišťovacího ústavu, ale touha věnovat se zpěvu byla tak velká, že využil přátelství Louise s prvním tenorem Théâtre-Italien Manuelem Garciou (otec Marie Malibranové a hlasového pedagoga Manuela Garcii jr.) a začal u něj potají brát pravidelné lekce zpěvu.

Celých osmnáct měsíců neměl otec Nourrit ani ponětí o tom, že jeho syn vedle civilního zaměstnání denně tvrdě pracuje na tom, aby si splnil svůj sen. Po této době Manuel Garcia usoudil, že je nejvyšší čas představit Nourritovi staršímu výsledky společné práce a pokusit se ho přimět, aby změnil názor na synovu budoucí kariéru. Adolphe měl jasný, lehký hlas, který díky Garciovu vedení nyní dokázal skvěle ovládat. I proto představení před otcem dopadlo na výtečnou a pak stačila jen drobná Garciova přímluva, aby Louis Nourrit přestal trvat na svém. Díky rodinným konexím přišla Adolphovi záhy první nabídka, a to hned z Pařížské opery, kde měl zpívat roli Pylada v Gluckově Iphigénie en Tauride. Přestože Garcia nepovažoval osmnáctiměsíční výuku za dostatečnou přípravu a přimlouval se za její pokračování, chápal, že pro mladého a natěšeného Adolpha se jedná o nabídku, jež se neodmítá.

V roce 1821 tak Adolphe debutuje na operních prknech po boku svého otce, prvního tenora Pařížské opery. Devatenáctiletý mladík zvládá své první vystoupení úspěšně a v nastoleném trendu pokračuje i v následujících čtyřech letech, kdy jde z role do role v operách Glucka, Boïeldieho, Salieriho, Spontiniho a dalších. Velký důraz klade i na herecký projev, a proto se věnuje studiu činohry pod vedením nejslavnějšího herce tehdejší Evropy Françoise-Josepha Talmy (zmiňovala jsem ho i v souvislosti s Giudittou Pastou zde). V roce 1824 dochází v Adolphově životě ke dvěma událostem, které mají na jeho další vývoj velmi pozitivní vliv. Žení se s dcerou režiséra Opéra-Comique Adelou Duvergerovou, která mu je velkou oporou a s níž má postupně sedm potomků. A do Paříže přijíždí téhož roku Gioachino Rossini, který začne s Adolphem úzce spolupracovat. Pokračuje s ním v práci započaté Garciou a počítá s ním jako s hlavní mužskou hvězdou svých oper, které se chystá v Paříži uvést.Hned první z nich, v roce 1826 uvedená Le siège de Corinthe (vycházející z Rossiniho italské opery Mometto II), znamená pro Adolpha v roli Neocla absolutní triumf a také počátek desetiletého období, které není lemováno ničím jiným než triumfy. Z malé hvězdy Pařížské opery se rázem stává její hlavní superstar, která v pouhých čtyřiadvaceti letech střídá svého otce na postu prvního tenora. Na základě dalšího mimořádného úspěchu v roli Amenophise ve druhé z Rossiniho francouzských oper Moïse et Pharaon (v Itálii uvedená roku 1818 jako Mosé in Egitto), kterou skladatel napsal už přímo Nourritovi na tělo, je Adolphe roku 1827 jmenován profesorem lyrického přednesu na Conservatoire de Paris. Úspěšnou spolupráci s Rossinim korunuje rolemi hraběte Oryho v Le comte Ory (1828) a Arnolda v Guillaume Tell (1829). V roce 1828 se jeho jméno šíří po celé Francii díky věrnému ztvárnění postavy Masaniella v Auberově La muette de Portici, která taktéž byla psána přímo pro něj. Děj této opery, jež se odehrával v revoltující Neapoli 17. století, silně rezonoval s revolučními myšlenkami Francie roku 1789. A v Adolphově podání většina z nich znovu ožila.Revoluční léto roku 1830 učinilo z Adolpha jeden ze symbolů pařížského lidového odporu. Duší romantik, snílek a revolucionář povzbuzuje morálku a odhodlání Pařížanů přednesem revolučních písní přímo na barikádách. Znovu exceluje v La muette de Portici, která je promptně zařazena na program Pařížské opery a také operního domu v Bruselu. Duet Masaniella a jeho přítele Pietra z druhého dějství, Amour sacré de la patrie, se při uvedení opery v Belgii v srpnu 1830 stane rozbuškou k vypuknutí občanských nepokojů a následně Belgické revoluce, která skončí o rok později vyhlášením nezávislosti Belgického království.

Logicky se nabízí otázka, jakým kouzlem Adolphe na své posluchače působil, když je dokázal strhnout k takovým činům? Nourritovi současníci se shodují v tom, že Adolphův hlas sám o sobě takovou moc neměl. Je pravda, že byl jasný, zářivý a Nourrit ho bezpečně ovládal, ale kvůli dalším zřetelným nedostatkům byl předmětem časté kritiky. Ta se soustředila na příliš znělé nosovky a nedostatečnou sílu a ohebnost hlasu. Přestože Adolphe studoval s mistry koloratur, sám je nebyl schopen zazpívat. I proto se zmiňované Rossiniho francouzské opery od původních italských verzí lišily tím, že byla upozaděna typická květnatá, koloraturami a fioriturami překypující vokální linie a místo ní byl dán důraz na přednes a výraz. K dramatickým rolím, v nichž tolik exceloval, však Adolpha nepředurčoval ani jeho vzhled. Malý, bledý a zavalitý mladík rozhodně nebyl prototypem hrdiny.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat