Trauma sluší Elektře aneb Dvojitá domácí zabíjačka o muzejní noci

Elektra (1909) stejně jako Straussova předchozí opera Salome vznikla na základě prvotního impulsu, kterým bylo zhlédnutí činoherní inscenace látky. Na podzim (přelom října a listopadu) roku 1905 skladatel navštívil představení Elektry básníka Huga von Hofmannsthala v pozoruhodné inscenaci souboru Maxe Reinhardta v Deutsches Theater Berlin s vynikajícím výkonem herecké opory souboru, s Gertrud Eysoldt v titulní roli. Tehdy ještě netušil, že literát Hugo von Hofmannsthal se stane jeho libretistou a spolupracovníkem na dvě dekády a i některé pozdější opery vytvořené po básníkově smrti budou čerpat z Hofmannsthalových libretistických nápadů a plánů.

Hofmannsthalovo přepracování Sofoklovy tragédie není jen verzí pro soudobé secesní publikum, ale samostatným dramatem, které využívá z antického dramatu (cca 413 před Kristem) námět a postavy, ale mění dramatickou linii, scénosled, charaktery i dramatické situace včetně závěru. Na výsledném tvaru dramatu se zásadně projevil zájem o studium psychoanalýzy, neuróz a potlačovaných impulsů, publikovaný především Sigmundem Freudem a jeho psychiatrickou školou. Skladatel vycítil v Elektře mimořádný operní potenciál, i když se zpočátku poněkud obával její podobnosti se Salome (ta měla premiéru 9. prosince 1905 v Drážďanech, tedy až po Straussově návštěvě Reinhardtova představení).

Korespondence Hofmannsthal – Strauss dokumentuje velmi přesně vztah básníka a skladatele i množství úprav, kterým původní dramatický text prošel. Přes určitou odtažitost, se kterou premiérové drážďanské publikum (25. leden 1909) dílo přijalo, se opera rychle rozšířila na největší světové operní scény. Pro obtížný titulní part uvažoval skladatel určitý čas získat i Emu Destinnovou, jejíž Salome vzbudila senzaci. Ale na rozšíření díla měla zásluhu jiná česká pěvkyně. V mnichovské premiéře ještě roku 1909 excelovala česká dramatická sopranistka Zdenka Fassbender (1879–1954).

Obsazení tří hlavních ženských partů se jeví jako základní limita při nasazování Elektry do repertoáru, a to i když menší divadla volí skladatelskou redukovanou orchestrální verzi. Pro milovníky opery se part Elektry spojil s vokálním uměním Birgit Nilsson a za ideální Chrysothemis je považována Leonie Rysanek. Třetí part, Klytaimnestra, je považována často za takzvanou. Abschiedspartie, v níž vystupují zasloužilé pěvkyně za zenitem kariéry, ale s výraznými vokálními zkušenostmi a strhujícím hereckým projevem.

Pražská inscenace pro hlavní role získala tři velmi známé pěvkyně, a zdálo se po ohlášení jejich jmen, bude k ideálnímu ztvárnění velmi blízko. Britská sopranistka Susan Bullock, soustředící se na wagnerovské party a v poslední době i na Emilia Marty a Minnie v Pucciniho Děvčeti ze Zlatého západu, má roli dobře zažitou. Muzikální interpretce ale jednak chybí hlasová průraznost Nilsson nebo Deborah Polaski, tedy vlastnost, která je i mezi světovými představitelkami naprosto výjimečná, a jednak postrádá větší jevištní charisma, které by její interpretaci ozvláštnilo a učinilo jedinečnou. Výkon pěvkyně ale pěvecky a herecky rostl v průběhu představení a ožíval především v kontaktu s ostatními představiteli. Znamenitě například působily ironické pointace v rozhovoru s matkou nebo v trpkém poznání, že se sestrou nelze v plánu pomsty počítat. Vokální provedení je spolehlivé, ale materiál nevyniká ani dramatickou silou, ani výrazem, ale vykazuje standartní rezistenci vůči náporům obrovitého orchestru.

Naopak krásný hlasový materiál předvedla německá sopranistka Anna Gabler v roli její sestry Chrysothemis, již také pevně usazená v lehčím wagnerovském repertoáru (Gutrune, Freia, Senta, Elsa, Eva) a kterou čeká Salome na podzim v Klagenfurtu. Chrysothemis zpívala loňského roku v Itálii. Je to přesná kreace trochu lehkomyslné bytosti, která vytěsňuje závažné myšlenky raději péči o krásný vzhled. Pěvecky to byl pro mě nejlepší výkon večera, přes určité problémy se slyšitelností, což ale bylo dáno i skutečností, že postava byla umístěna vícekrát na vzdálený ochoz.

Velká představitelka světové opery Rosalind Plowright ztvárňuje neklidnou a neurotickou Klytaimnestru dokonalými hereckými prostředky a bytostně cítěným jevištním pohybem zpívající herečky i přehledem, kterým rázem získává okamžitou vizuální dominanci na scéně. Její hlas jsem ale zažil v lepší kondici na konci minulého roku v roli Mrs. Sedley v Brittenově Peteru Grimesovi v Theater an der Wien. V Straussově partu byly příliš slyšitelné nespojité rejstříky a místy malá znělost hloubek.

Mužský element je v opeře značně omezen. Přesto maďarský basbarytonista Károly Szemerédy (Orest) přináší do poslední třetiny opery výrazný testosteronový náboj, který výborně vytváří kontrast k systému ženských hlasů. Takřka profondní materiál s výraznou barvou i uměřený herecký projev velmi dobře formovaly postavu, která je vlastně jen sekerou kata v rukách Elektry.

Tenorista Richard Berkeley-Steele (Aigisthos) nijak zvláště nezaujal i z důvodů nepřesného vokálního projevu. To bohužel bylo i problémem kvintetu služek na počátku opery, který je zpíván mimo scénu. Nepřesnosti, nesouhra a špatná výslovnost poškodily tuto úvodní scénu, která má navodit tísnivou atmosféru v mykénském královském domě.

Hudební nastudování hostujícího dirigenta Rolanda Böera, který diriguje na evropských scénách široce rozpjatý repertoár od Glucka po Brittena, je poněkud neinspirativní. Chybí celková dramatická koncepce díla, která z opery vytváří skutečné drama pomsty. Ač je znát pečlivá práce s nástrojovými skupinami (přes určitý dočasný propad v posledních dvou scénách opery při premiéře) i dobrý kontakt a vedení pěveckých individualit, v opeře zcela chybí vrcholy, kterými tato zázračná Straussova partitura oplývá. Především nádherná scéna poznání Oresta Elektrou, která vyústí v extatický výstup, se v Böerově hudebním pojetí odehraje v dramatické intenzitě, jako když vidíte sourozence navrátivšího se po týdnu z chalupy. Stejně tak nedostatečně plasticky jsou vedeny Elektřiny monology (zejména první), který zaráží až všedností, s jakou je interpretován. V rámci celku není zřetelná ani práce s motivy.

Zásadním přínosem inscenace ovšem zůstává režijní výklad anglického režiséra Keitha Warnera. Ten se v pojetí částečně inspiroval poetikou hrůzy z filmového plátna Alfreda Hitchcocka. V minulém roce ostatně Keith Warner připravil premiéru hitchcockovské opery Notorius v Göteborgu.

Úvod inscenace ale nevzbuzoval zdání přílišné originality. Již deset minut před vlastním začátkem představení pozorujeme na otevřené scéně dění ve výstavním sále historického muzea s předkřesťanskou středomořskou expozicí, včetně zlatých masek a pancířů, oděvů i zbraní. Umístění děje opery do muzejního nebo galerijního prostoru není nové, a bylo například již uplatněno v Aidě v egyptologickém muzeu nebo nedávno v inscenaci Trubadúra. Přesvědčivě ani nepůsobí skrytá postava ženy v expozici. Jako kurátoru výstavních projektů mi vždy vyloudí úsměv na rtech absolutní neexistence všech zabezpečovacích prvků v těchto režisérských inscenacích, jako jsou alarmy, nerozbitná skla nebo pevné zámky, o pravidelných obchůzkách stráží ani nemluvně. Tolik ale režisérská licence, kterou je nutno respektovat.

Diskutabilní je i ztvárnění úvodní scény služek, která je promítána jako úryvek z laciného „sandálového“ filmu kategorie B. Předznamenáním krvavé pomsty je pak rituální obětování páté služky ve filmu. Zpěvačky se nacházejí mimo jeviště, a tak dochází k myšlenkovému odpojení tohoto výstupu od celé opery. Scéna je ale velmi důležitá, protože v názorech služek na královskou dceru Elektru je zaznamenána víceaspektnost názorů na titulní hrdinku a zároveň je to kolektivní ženský výjev, který nás vtahuje do patriarchálního uspořádání, které na dvůr vrátila Klytaimnestra (Aigisthos je jen její manžel …).

Postupně ale Warnerova režijní koncepce nabývá na síle, jak řadí intimní obrazy z královské domácnosti, a tak silně přibližuje problémy dnešku. Napomáhají tomu i inscenované němé obrazy (inspirované vzpomínkovými záběry filmových dramat) na horním ochozu, které ilustrují vyprávění postav. Podivuhodná je práce s kostýmy (Kaspar Glaner), kombinujícími (vyjma titulní hrdinky, která zůstává celou dobu v černém neslušivém civilu, symbolizujícím její trauma) často dvojí odění pro postavy. Dvojí šat, které Klytaimnestra svléká a obléká a které se Chrysothemis nabízí, je i zdařilým výrazem rolí, které postavy hrají, respektive mohou hrát. Režisér rozehrává vlastně drama o dávném traumatu mladé dívky, které ji navždy poznamenalo. Výrazně pracuje s Elektřiným komplexem, vazbou mezi otcem a dcerou, která pak zásadně formuje vztahy ženy s jinými muži i její ženské sebevědomí.

Právě zkoumání projevů traumatu v konfrontaci s členy domácnosti je velkým režijním přínosem inscenace. Scénickým trikem je výborně řešena vražda Klytaimnestry na scéně. Stejně tak promyšleně působí incestní náznak vztahu mezi Elektrou a Orestem jako důsledek přenosu vazby z otce na bratra. Ale skutečné kořeny Elektřina traumatu jsou někde jinde … Rozuzlení inscenace, která využívá částečně i detektivní estetiky, je tak originální, že se nesluší je prozrazovat před zhlédnutí představení. Závěr je opravdu překvapující a domnívám se, že v dějinách inscenace tohoto operního opusu, také zcela nový.

Inscenace Elektry přesto stojí zcela určitě za návštěvu, především pro originální inscenační výklad i možnost poznat známé představitele na jevišti (nikoliv jen na koncertním pódiu), a zjevně patří k tomu lepšímu, co operní sezona 2015/2016 nabídla na scénách Národního divadla v Praze.

Hodnocení autora recenze: 70%

Richard Strauss:
Elektra
Hudební nastudování a dirigent: Roland Böer
Režie: Keith Warner
Scéna: Boris Kudlička
Kostýmy: Kaspar Glarner
Světelný design: John Bishop
Video design: Bartek Macias
Pohybová spolupráce: Michael Barry
Dramaturgie: Barry Millington, Jitka Slavíková
Sbor a Orchestr Státní opery
(koprodukce Národní divadlo Praha/San Francisco Opera/Badisches Statstheater Karlsruhe)
Premiéra 10. června 2016 Státní opera Praha

Elektra – Susan Bullock
Klytaimnestra – Rosalind Plowright
Chrysothemis – Anna Gabler
Aigisthos – Richard Berkeley-Steele
Orestes – Károly Szemerédy
Orestův vychovatel – Miloš Horák
Důvěrnice – Lenka Pavlovič
Nosička vlečky – Tereza Růžičková
Mladý sluha – Michal Bragagnolo
Starý sluha – Tomáš Bartůněk
Dohližitelka – Jitka Svobodová
1. služebná – Štěpánka Pučálková
2. služebná – Jana Horáková Levicová
3. služebná – Sylva Čmugrová
4. služebná – Simona Procházková
5. služebná – Yukiko Šrejmová Kinjo

www.narodni-divadlo.cz