Traversées Baroques – hudební cesty a inspirace Judith Pacquier a Étienna Meyera



Hru na něj studovala u Williama Dongois a Jean-Pierre Canihaca na CNSMD v Lyonu. Vystupovala s renomovanými soubory jako Doulce Mémoire, Poème Harmonique, Accentus, Amsterdam Baroque Orchestra, Göteborg Baroque a další. Judith se věnuje také vzdělávacím aktivitám a pořádá workshopy ve hře na cink, hudební improvizaci a komorní hře. Působí jako profesorka na oddělení staré hudby na konzervatoři v Tours.

Její životní partner Étienne Meyer je skladatel a dirigent, který v Burgundsku vede vyhlášený dětský a mužský sbor Maîtrise de Dijon. Jako milovník němého filmu skládá hudbu pro pohyblivý obraz.

V roce 2008 spolu založili soubor Les Traversées Baroques, který se zaměřuje na znovuobjevování repertoáru evropské hudby 17. a 18. století. O jejich aktivitách i přístupu k životu v čase covidu jsme si na dálku povídali začátkem roku 2021.

U cinku mě fascinuje jeho měkký a zpěvný tón, který se nádherně pojí s barvou lidského hlasu i strunnými nástroji. Marin Mersenne ve svém díle Harmonie Universelle ho v roce 1636 poeticky charakterizuje „jako paprsek slunečního svitu pronikající soumrakem a temnotou“. Co kromě jeho tónu vás na cinku zaujalo?
Judith: Hru na cink miluju. Líbí se mi na něm i to, že můžete dělat hodně muzikologického výzkumu, to k tomu prostě patří. To je pro mě důležité. Jakou hudbu můžeme pro ten nástroj najít, hledání spojitostí cinku s lidským hlasem, instrumentální a vokální hudbou.

A jaká byla cesta k vašemu vysněnému oboru? A co vás na něm fascinuje?
Étienne: Na začátku své hudební kariéry jsem chtěl být skladatel, ale při studiích jsem začal více dirigovat, a tomu se teď také více věnuji.

Judith: Když Étienne studoval, hrál na trubku a na kontrabas, a nakonec se rozhodl, že bude komponovat. A pak měl nějaké dirigentské lekce – a teď je z něj dirigent. Další jeho aktivitou je psaní hudby pro filmy. No a třetí je náš projekt Traversées Baroques.

Můžete přiblížit, jak celý projekt vznikl a jak jste jej koncipovali?
Judith: Ten nápad, za tím vlastně stojí moje propojení s českými hudebníky a cinkisty – v roce 2007 jsme zorganizovali takový docela velký projekt s českými a burgundskými hudebníky. Hráli jsme sedm koncertů v Kutné Hoře, bylo nás asi padesát nebo šedesát hudebníků. A přišel za námi někdo ze zpěváků a říká, musíte z toho založit soubor! Nás to do té doby nenapadlo. Hráli jsme nádhernou hudbu z kroměřížských archivů a také jsme prostřednictvím hudebního vědce Ondřeje Macka objevili jednu skladbu polského barokního skladatele Marcina Mielczewského. Tím to začalo. A pak jsme o rok později, v roce 2008, založili ansámbl Les Traversées Baroques.

Étienne: Teď už je to víc než deset let, máme za sebou šest nahrávek, spoustu koncertů a projektů, dvě velké opery tady v Dijonu – v roce 2014 to byla La Pellegrina a o dva roky později Monteverdiho Ofeo.
Nedříve jsem se zaměřili na polskou hudbu, to byla pro publikum i pro nás prakticky neznámá hudba, od roku 2014 jsme se rozhodli zaměřit více na italský repertoár. Naší ideou bylo spojit objevování málo známého repertoáru s hudbou, která je publiku více známá.

Judith, vy jste poměrně dlouhou dobu, od roku 2000 do 2013, působila jako hnací síla projektu s názvem Les Chemins du Baroque au Nouveau Monde, kde tým lektorů pracoval s interprety věnujícími se staré hudbě v oblastech Jižní Ameriky. Měla jste workshopy v Bolívii, Mexiku, Kolumbii nebo Ekvádoru… Kromě propojování hudebníků různých národností se s nadšením věnujete i aktivitám, kde se mají možnost potkat profesionálové s hudebními laiky. Na workshopech vás mohli zažít i hudebníci zde v České republice. Jaké aktivity tohoto druhu podnikáte u vás v Burgundsku?
Judith: Děláme workshopy také zde v Dijonu, to je důležitá část naší práce. Jsou určeny pro lidi, kteří se chtějí potkat s profesionálními hudebníky a zahrát třeba jednu skladbu. Pracujeme hodně se zpěváky, ale naše kurzy jsou pro každého. Minulý rok přišlo asi šedesát lidí, děláme i velké projekty, dvojsborové skladby. V Dijonu jsme ve složení osm až devět lektorů – jsou zastoupeny mimo jiné housle, cink, pozoun a zpěv.

Kromě toho se věnujete výchovným koncertům. Ve vašem pojetí se jedná o tzv. ciné-concerts, tedy hudbu, kterou naživo hrajete jako doprovod animovaných filmů. A tady našince zaujme váš výběr – Le Criquet, tedy animovaný film Cvrček a housličky Zdeňka Milera z roku 1978, a Pat a Mat.
Étienne: Ano, a také Le Ballon Rouge (Červený balón), to je animovaný francouzský film z roku 1956. A tento rok chystáme nový projekt.

Judith: Můžeme prozradit, že to budou dva filmy Georgese Mélièse.

Zaujalo mě, že jste dětské výchovné koncerty hráli i v době, kdy byly v době opatření proti covidu školy ve Francii zavřené…
Judith: V listopadu a prosinci tady byl lockdown, měli jsme ale přesto možnost provést náš vzdělávací projekt ve školách, které se pro nás otevřely jen kvůli tomu, abychom mohli dětem zahrát. Dohromady jsme měli 27 vystoupení.

Jak to probíhalo?
Judith: Byli jsme čtyři hudebníci a brali jsme jednu třídu po druhé. Takže jsme hráli ten samý program třikrát za den. Situace vyžadovala něco speciálního, tak jsme to tak udělali.

Étienne: Normálně hrajeme ve velkém koncertním sále, chodí na nás celé třídy.

Vím, že třeba Krtek Zdeňka Milera je ve Francii dobře známý, ale co Pat a Mat?
Étienne: Před třemi čtyřmi lety tady Pat a Mat běžel v televizi a v kině, takže úplně neznámé postavičky to nejsou. Ale když jsme my dělali ten projekt, tak to bylo ještě před tím.

Judith: Pata a Mata jsme objevili, když jsme byli jednou na návštěvě v Čechách u našich přátel. Pustili nám to, seděli jsme u nich v kuchyni a pořád jsme se smáli – tak jsme dostali ten nápad.

Étienne: V Čechách jsme Pata a Mata představili před dvěma lety na festivalu Concentus Moraviae.

Projekce s vaší živou hudbou se uskutečnila v Tišnově v kině Svratka…
Judith: Byli jsme zvědaví, jaké to bude pro české publikum, když tam bude naše hudba, ale reakce byly v pořádku (smích).

Ještě jsme vlastně neřekli, že ten hudební doprovod hrajete na barokní nástroje. Přitom se jedná o současnou hudbu, kterou jste sám složil. Můžete ji trochu popsat?
Étienne: V případě Pata a Mata je v obsazení cink, barokní pozoun a akordeon. Udělal jsem takový malý soundtrack s těmito třemi nástroji.

Judith: Je to zajímavá hudba. Je snadné ji poslouchat i číst, ale je komplikovaná, jsou tam moderní postupy.

Étienne: Nejedná se o experimentální hudbu, i když není kompletně tonální. Spíš modální, s hodně rytmy, které mají nějak hudebně popsat ty jednotlivé obrazy. Neznal jsem původní hudbu k tomu animovanému seriálu, to bylo pro mě dobré.

Judith, jaké to je hrát Étiennovu soudobou hudbu na cink, myslím i z hlediska hráčské techniky?
Judith: Musím říct, že to je opravdu těžké, hrát tu hudbu na kornet, ale je to velká zábava! Jak jsem říkala na začátku, to, co mně zajímá, je objevovat hudbu. Étienne ví opravdu dobře, jak hraju, ale někdy píše obtížné věci. A skutečně na tom musím dost pracovat. Myslím, že je výborné mít doma skladatele (smích). Je to dobré cvičení, rozšiřuju si tím hráčské možnosti a úroveň hry jde nahoru. Je to hodně práce, ale baví mě to.

Jak vás osobně zasáhl lockdown a co se vám podařilo navzdory situaci zrealizovat?
Étienne: Asi dvacet koncertů bylo zrušeno, ale čtyřicet koncertů jsme mohli udělat, a to bylo na tu dobu vlastně velmi dobré. Měli jsme štěstí. Čtyři koncerty byly streamované, ale ostatní s obecenstvem, to byla obrovská šance. A pak těch dvacet sedm koncertů pro dětské publikum. Znamenalo to hodně práce, zvlášť pro Judith, která to vyřizovala.

Judith: Museli jsme hodně flexibilně reagovat na nabídky a některé koncerty dělat opravdu na poslední chvíli. Třeba tři dny předem nebylo jasné, jestli daný koncert bude možné uskutečnit. Měli jsme ale takovou podporu, tím myslím všechny ty návštěvníky festivalů a koncertních sálů, kteří si koupili lístky a pomáhali nám to pak uskutečnit. Jen díky jejich pomoci jsme to dokázali.

Étienne: Měli jsme možnost dělat i větší obsazení třeba pro 18 hudebníků. Bylo to hodně práce. Nevíme, kdy budeme moct hrát normálně, a každý den se plány mění.

Judith: Chtěla bych vyzdvihnout, jako roli měl v evropském měřítku pro pořádání koncertů dirigent Václav Luks. Byl vůbec první, který v Evropě začal dělat live streaming koncertů, a inspiroval tím ostatní. To bylo velmi důležité. V dané situaci ukázat, že něco je možné dělat.

Jak vnímáte v daném kontextu francouzský systém ochrany výkonných umělců?
Judith: Musím říct, že ve Francii máme štěstí. Díky systému kompenzace, zvanému „Intermittence du spectacle“, jsme třeba za všechny koncerty, které musely být zrušeny, mohli zaplatit všem hudebníkům 70 procent platu. Ale s touhle velkou krizí je problém, co se bude dít potom. Stát dělá hodně věcí pro hudebníky i ostatní, ale až tohle bude za námi, jaké prostředky budou na kulturu, na vše? Je to globální věc.

Máte pro ostatní nějakou radu, jak se vypořádat s danou situací, nějaký pozitivní vzkaz?
Étienne: My jsme prostě optimisté.

Judith: To je myslím naše přirozenost, že se na svět díváme pozitivně. První věc, co mě napadá: Následovat nás v tom, co jsme dělali minulý rok. I když jsme byli unavení, budeme pokračovat, je to důležité pro nás i pro naše publikum. Mnoho lidí chce chodit na kulturu a koncerty. Je důležité vydržet.
Druhá věc: Hodně přemýšlíme o tom, jak dětem a mladým lidem přinést zážitek z hudby a předat jim kulturu.

Étienne: Jak v tomto směřovat mladou generaci. Koncerty k filmům nejsou naší jedinou aktivitou pro děti. Využíváme je pouze jako jednu z cest při hledání způsobů, jak je přivést k barokní hudbě.

Judith: A takovým velkým potěšením jsou naše děti. Máme tři syny, starší dva už jsou skoro dospělí. Nevíme, jak moc se toho naučili ve škole, když byli za prvního lockdownu doma, ale dělali spolu tolik muziky! Marais hraje na kytaru a na loutnu, Rémi na housle, k tomu skládají, aranžují…

Etienne: Zpívají, píšou písničky.

Judith: Byli jsme za to moc rádi. Nejsou profesionální hudebníci. Ale nemůžou žít bez hudby.