Prostor jeviště s bílým baletizolem je ze všech stran obehnán řadou židlí, interpretka tak vstupuje před diváky jako do arény, která je však nesmírně komorní až intimní. Kontakty, jež se dají v průběhu představení navázat, jsou intenzivní a vtahují, čemuž napomáhá i nepopiratelné charisma choreografky a tanečnice. Ta si zvládá podmanit prostor a udržet pozornost v každé vteřině – ať už divákovi přibližuje vznik a genezi sledovaného díla, poskakuje v reminiscenci na ranní běhání v době pandemie, obklopuje se pletenými objekty Giliho Avissara nebo nastoluje meditativní atmosféru hraničící s terapeutickým sezením u psychologa.
Practicing Empathy #3 je, jak samo číslo napovídá, třetím dílem dlouhodobějšího projektu zabývajícího se problematikou empatie, jejími hranicemi, možnostmi a konturami. V prvním díle Practicing Empathy #1 z roku 2019, byla pozornost upřena na vztahy ve skupině tanečníků, již na sebe reagovali pomocí pohybu i hlasových projevů. Druhým příspěvkem se stala choreografie Practicing Empathy #2by2 ovlivněná restrikcemi probíhající pandemie covid-19, kdy bylo potřeba vyrovnat se s novými možnostmi a omezeními, nově definovat prostor a komunikovat i přes nucený sociální distanc. Poslední dílo se soustředí na samotnou choreografku, která pro sebe sólovou inscenaci vytvořila poprvé po pětadvaceti letech kariéry, čímž sama sebe staví do nové pozice a před nové otázky. Je možné být empatický sám k sobě? A co to vlastně znamená? Jak to funguje?
Tyto a podobné otázky zaznívají během představení i nahlas, přičemž mají potenciál vést k hlubokému zamyšlení stejně jako určité sebeironii. Yasmeen Godder se nebojí ničeho, odhaluje své nitro i tělo, převléká se před zraky diváků, utírá si zpocený obličej, pije vodu ze sklenice, sama si pouští hudbu, přináší si rekvizity, jimiž se obklopuje, proplétá skrz ně a hledá v nich určité útočiště jako v kokonu, který si původně chtěla na jevišti sama uplést, dokud jí nedošlo, jak sama lakonicky podotkla, že plést neumí. Niternou výpověď kombinuje s lehkým humorem, který naplno propuká v samotném závěru, kdy na jevišti křepčí v rytmu popové kapely Dead or Alive v postroji s panďuláky představujícími jejího partnera a dceru a zpívá si spolu s doprovodem, že chce a potřebuje jejich lásku.
Se stejnou suverenitou choreografka ovládá pop, minimalistickou rytmickou elektroniku i naprosté ticho, její pohyb je přirozený, dynamický, pozornost poutají rozmáchlá gesta a energie, s níž Godder pracuje. Celé dílo stojí nutně na jejím svébytném výkonu a síle osobnosti, jež v sobě zračí roky nabyté zkušenosti a je zatraceně silnou odpovědí na stále aktuální otázky ohledně dlouhověkosti tanečních umělců. Godder letos oslavila padesátiny, během loňského festivalu diváky svým sólovým představením uhranula ještě o generaci starší Louise Lecavalier, podobně je na jevišti aktivní i např. její vrstevnice Anne Teresa de Keersmaeker. Charisma, neopakovatelnost, sdělení a atmosféru, kterou na jeviště tanečnice (a tanečníci) ve věku nutně nezačínajícím dvojkou nebo trojkou přináší, je specifická, bohatá a v mnohém nová a překvapující. Osobitost projevu se prohlubuje, dostává ještě větší váhu a nese úplně jiný potenciál jak pro samotné interprety, tak diváky, což je nejen cenné, ale především životodárné pro celý obor jako takový.
Practicing Empathy #3 se skládá ze tří hlavních částí, které jsou propojovány interpretčiným mluveným slovem. Stanovený koncept je jasný a srozumitelný, dává určitý návod a stanovuje hranice, občas jsem se však nemohla zbavit dojmu, že je ve své podstatě příliš návodný, doslovný a ve svém opakování zbytečný. Ale možná jde jen o to, že si otázky raději, uznám-li za vhodné a nutné, kladu sama, nepotřebuju, aby mi je podsouvali, či otevřeně vkládali do hlavy samotní tvůrci. Na druhou stranu díky interpretčině otevřenosti v oněch mluvených pasážích je o to snazší pochopit, vcítit se a empaticky nazírat na ni a skrze ni třeba i na sebe sama.
Practicing Empathy #3
Choreografie: Yasmeen Godder
Dramaturgie: Nir Vidan
Předměty: Gili Avissar
Hudba: Padma Newsome, Asaf Avidan, Lior Pinsky
Kostýmy: Shirley Itzik
Psáno z představení 12. června 2023, PONEC – divadlo pro tanec, Praha.
