Trio Incendio sežehlo publikum jako požár

Incendio znamená španělsky „oheň“. Vystupující umělecký soubor jej nemá v názvu náhodou. Z jejich výkonu vyzařuje zápal pro interpretovaná díla. Pokud to hudba vyžaduje, technická vybavenost všech členů souboru umožňuje, aby jejich hra byla ohnivá a přitom bezchybná. V lyrických pasážích rozžíná také plaménky citu v duších posluchačů. Již dlouho jsem neslyšel tak kvalitní klavírní trio složené z mladých interpretů. Jejich kreace zasáhly publikum jako požár. Mladí hudebníci mi připadali jako zhmotnění snu o dokonalosti komorního srůstu a umělecké komunikace. Naplnění tohoto snu je výsledkem talentu a nekonečného počtu zkoušek a sebeodříkání. Trio Incendio již vytvořilo monolit, u něhož je již slyšitelné, když k němu přijde epizodicky jiný hudebník zvenčí a do jeho „chemie“ vloží cizorodý prvek, že se souborem nesplyne. Trio dostalo na koncertě velkou příležitost využít všech druhů výrazových vztahů mezi komorními hráči. Z celého večera pak vyzařovala disciplína každého z jeho členů přispívat svoji hrou ke zdaru celku.

Program byl otevřen posledním opusem v oboru klavírního tria od Bohuslava Martinů – Klavírním triem č. 3 C dur z roku 1951. Spadá do pozdního období jeho tvorby. Je reprezentantem toho, kam se hudební řeč autora zacílila v závěru jeho života. Bohatost a vynalézavost instrumentace provedeného klavírního tria nezná mezí, nápady v barevné realizaci skladby spouštějí též její strukturální řád. Ten je řízený neomylnou intuicí skladatele. Standardizované formové kadluby již nehrají základní organizační roli. Svoji cílovou stanici ve vývoji získal také Janáčkův subdominantní rozvod dominanty, užitý původně v závěru jeho Tarase Bulby. Základní tvar zmíněného spoje je již překryt nánosy dalších vlivných tónových přídatků. Elementem, který z analytického pohledu ve skladbě Bohuslava Martinů rozhodujícím způsobem podněcuje proces hudební tkáně, je přechylování durového a mollového akordu od stejného základního tónu (např. C dur – c moll). Trivialita a bezvýznamnost tohoto krátkého spojení je jen zdánlivá. Vždyť se jeho rovnoměrným zapojením zpochybní dominance konkrétního tónorodu ve skladbě! Spojením obou akordů dohromady pak vznikne unikátní hybridní útvar, durmollový akord, jehož bolestná disonantnost je ovlivněna pouhou jedinou malou sekundou. Popisované Klavírní trio č. 3 C dur není jediným příkladem, kde Martinů využívá tohoto pozoruhodného harmonického detailu. Zmiňovaná příbuzná dvojice akordů provází např. autorovu operu Julietta (z roku 1937), První symfonii z roku 1942 a další skladby. Trio Incendio si bylo vědomo toho, že proměna kvintakordu z jeho mollové do durové verze přináší zvláštní typ napětí a dalo na začátku skladby či v dalších pasážích dostatečný prostor pro jeho vyznění. Vysoký podíl pro probuzení tajemné nálady v úvodu přinesla klavíristka Karolína Františová. Obdivuhodná skladba v celkovém interpretačním průběhu získala mimořádně hodnotné vyznění a – přes svůj celkově složitý průběh – byla také s nadšením přijata.

Po díle pozdního Bohuslava Martinů následovala raná tvorba Josefa Suka, konkrétně jeho Klavírní kvartet a moll, op. 1 z roku 1891. Vznikl tedy o šedesát let dříve. Je v souvislostech s ostatní autorovou tvorbou juvenilií, jíž se dostalo mimořádné pozornosti publika i vydavatele Urbánka. Tehdy sedmnáctiletý skladatel napsal ve své nezdolné důkladnosti zvukově šťavnaté a nástrojově efektní dílo, kdy každý hráč je využit jak sólově tak v souhře s ostatními. Je třeba ovšem také v kompozici vnímat nánosy salónní hudby konce 19. století a otisk písní nejrůznějších proveniencí a kvalit. Dnes se uvedený koktejl vlivů vnímá se vstřícností ke všemu historickému. Hudební řeč Josefa Suka se však poté postupně čistila a ještě před osudným tragickým zlomem v jeho životě, který přinesly úmrtí manželky Otylky a tchána Antonína Dvořáka, se zbavila falešné sentimentality a salónnosti. Důkazem může být již např. Serenáda Es dur pro smyčce z roku 1892. K Triu Incendio se zde připojil violista Stanislav Svoboda, vedoucí nástrojové skupiny v orchestru PKF – Prague Philharmonia. Rozšířený soubor podal skladbu v reprezentativním tvaru. Salónní názvuky v první či druhé větě nepřekrýval alibistickou interpretací, ale připravil jejich typický nasládlý výrazový účinek. Kompozice je vybavena akordicky hutným a souzvukově průzračným klavírním partem. Jeho čisté provedení Karolínou Františovou je třeba vynést nad jiné, protože eventuální nečistoty jsou zde transparentně slyšitelné. K opětovnému úspěchu skladby u publika však přispěli svým nemalým dílem i další protagonisté, zde ještě nezmiňovaný houslista Filip Zaykov a Vilém Petras.

Večer završilo Klavírní trio č. 4 e moll „Dumky“ Antonína Dvořáka. Ze skladby jsou často vybírány do programů jen některé věty, a proto se setkání s úplným provedením stalo vítaným dramaturgickým příspěvkem koncertu. Zamýšlíme-li se nad tím, o jaký druh cyklu se u „Dumek“ vlastně jedná, pak nám pomůže právě fakt, že se často ze skladby vyjímají jen některé části. Struktura ve formátu „pomalu – rychle“, která se v různých variantách ve všech větách skladby opakuje, a náladové nastavení východoslovanské sentimentální písně spojují jednotlivé věty do cyklu, jehož vazba mezi větami osciluje mezi pevnou a uvolněnou verzí. Často se pro charakterizaci popsaného stavu užívá termín „cyklus samostatných jednovětých skladeb“. Profilaci jednotlivých dumek po stránce struktury, faktur i nálad vložilo Trio Incendio do individuálních tvarů, a proto žádná část nevykazovala prvoplánovou podobnost s ostatními. Velmi silnou stránkou interpretace bylo tvarování každého dílu v duchu jeho tektonické funkce v celku. O provedení základních témat není třeba podrobně mluvit, intenzita jejich výpovědi byla pronikavá. Do paměti se vrylo například také překotné přeběhnutí úvodní introdukce první části (je to jen introdukce!) či čitelné, obsahově výmluvné, avšak oprávněně upozaděné provedení malých přiznávek houslí na začátku části druhé. Složením podobných uvědomělých výrazových střípků do celku pak vznikl tvar, který zasáhl snad každého posluchače jako žhavý oharek. Ano, Trio Incendio! Ovace neznaly konce. Soubor v závěru přidal Blues ze Svity na památku Jaroslava Ježka od Luboše Sluky.

Trio Incendio a violista Stanislav Svoboda v cyklu komorní hudby PKF – Prague Philharmonia
25. března 2024, 19:30
Profesní dům, Praha

Program:
Josef Suk: Klavírní kvartet a moll, op. 1
Bohuslav Martinů: Klavírní trio č. 3 C Dur H 332
Antonín Dvořák: Klavírní trio č. 4 e moll op. 90 B 166 „Dumky“

Účinkující:
Trio Incendio
Stanislav Svoboda – viola