Trio Martinů úspěšně premiérovalo skladbu Jaroslava Pelikána

Koncert Tria Martinů (Petr Jiříkovský – klavír, Pavel Šafařík – housle a Jaroslav Matějka – violoncello) dospěl ke svému vrcholu v Triu f moll op. 65 od Antonína Dvořáka a při světové premiéře Tria českého soudobého skladatele Jaroslava Pelikána (nar. 1970). Prvním provedením nové skladby byl také koncert zahájen. Dvouvětá kompozice Jaroslava Pelikána vznikla z podnětu Tria Martinů a do popisovaného koncertu dokonale zapadla obsahově i strukturou. Autor se v ní představil jako zodpovědný pokračovatel tvorby podle zásad svých učitelů na HAMU Václava Riedlbaucha (1947–2017) a Juraje Filase (1955–2021). Škoda, že jejich umělecké i pedagogické působení ukončila smrt tak brzy. Trio Jaroslava Pelikána je proto uměleckou hudbou v každém okamžiku. Mimo jiné to znamená, že nedominuje vliv obvykle nedomyšleného konceptu nad tvůrčím výsledkem, který vzniká pečlivým promýšlením každého kompozičního detailu. Pelikána zajímá ušlechtilost zvuku sebekratší vertikály, smysluplně reguluje směr jakéhokoliv harmonického pohybu, stará se o poutavost melodických linií, neřku-li o efektní a efektivní instrumentaci. Uvedené atributy se zdají jako samozřejmé pro každou skladbu, bohužel v současné hudbě tomu tak zhusta není. Proto také nová Pelikánova kompozice působila jako zodpovědný tvůrčí čin hodný pozornosti náročného posluchače. Je postavena na kompatibilitě pomalé a rychlé části dvouvětého celku, přičemž průběh rychlé věty je střídán s rubatovými vstupy.

První věta Andante je zpracována jako dialog disonantně vyhroceného motivu obsahujícího malou sekundu a zvětšenou kvartu, který zní melodicky i jako souzvuk. Proti němu stojí procesy, jejichž součástí jsou naopak zvukovou tvrdost mírnící tercie. Autor s tímto materiálem dokáže v první větě připravit zajímavý gradační průběh i přesvědčivý závěr. Jádrem druhé věty Rondo je velmi hybný toccatový díl postavený z materiálu starých modů. Tím hudba působí v zajímavých historizujících konotacích. Pulzující pasáže střídají kontrastní epizody z materiálu introdukce nebo první věty. Autor tak dosahuje kompaktnosti formy skladby. Celek je uzavřen robustním finále. Jeho průběh mi připadal oproti zbytku skladby až příliš účelový a prvoplánový. Nezpochybňuji tím jeho tempové řešení, ale konkrétní repetitivní melodicko-harmonickou náplň. Trio Jaroslava Pelikána by mělo vzbudit pozornost dalších souborů, protože je to krásná hudba. Interpreti v době přípravy premiéry přinesli velké osobní i umělecké zaujetí. Z každého jejího taktu byla patrná jejich snaha po domyšlení všech interpretačních detailů. Souboru Trio Martinů bylo dílo „ušito na tělo“, protože často využívalo jeho celkového, poněkud zastřeného zvuku, který se výborně uplatňuje při vykreslování křehkých citových míst. Ty Pelikánovu skladbu přímo zdobily.

Charakteristický tón Tria Martinů je v ušlechtilé barvě, jejíž ostrost sice neproráží každou akustickou bariéru, ale naplňuje spolehlivě strukturální požadavky každého díla. Smyčcové nástroje slouží především k podpoře kompaktnosti zvuku, hráči záměrně nenaplňují do úplnosti ambice, aby z celku zvukově vyznívali. K uvedenému interpretačnímu pojetí se soubor propracoval po dlouhém vývoji v průběhu interpretace relevantního světového i moderního repertoáru. Provedení stěžejního díla Bohuslava Martinů, Klavírního tria č. 3 C dur bylo pro mě překvapením, protože jsem ho slyšel ve zcela novém zvukovém řešení, než jaké nabízí například legendární nahrávka Českého tria z roku 1984 (Josef Páleníček – klavír, Jiří Tomášek – housle, Alexandr Večtomov – violoncello). České trio k interpretaci tohoto opusu totiž přistupovalo se záměrem více nástroje individualizovat. Styl Tria Martinů je však svébytný a ušlechtilý. Je třeba s ním v interpretačním světě skladeb Bohuslava Martinů počítat.

Specifikum zvuku koncertujícího souboru se odrazilo i v interpretaci Tria f moll od Antonína Dvořáka. Zcela se mu citově otevřel a podal ho s velkým zaujetím. Dílo je tryznou za zemřelou autorovu matku a nese rysy smutku v zadumané volné větě. Jeho motivicko-tematickou rovinu navíc mohlo ovlivnit Dvořákovo plánování orchestrální předehry Husitská, která byla napsána pro slavnostní otevření Národního divadla v roce 1883, to znamená jen několik měsíců po dokončení uvedeného tria. Jako důkaz pro řečenou úvahu může sloužit silná preference typického opakování tónu ze začátku husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci, která se objevuje ve Dvořákově Triu f moll ve dvou větách. V provedení Dvořákova díla Triem Martinů, částečně však též skladatelským přispěním, došlo k posílení smyčcových nástrojů vůči klavíru. Zde Dvořákova melodika smyčcové sekce promluvila intenzivněji než v případě skladby Martinů. Je zajímavé, že trend zesilujících se smyčců pokračoval i v následujícím přídavku z Dvořákových Dumek. Dvořákovo Trio f moll vyznělo právem jako vrcholné dílo světového romantismu. Soubor jej podpořil též tempovou, agogickou i dynamickou realizací tak, že v první větě dominoval naplno její rapsodický étos, a díky tomu našel cyklus v poslední větě též svoji obsahovou katarzi. Ta se obrátila, možná na základě hypotetické existence „husitské“ intonace, vstříc národní tradici.

Přeji Triu Martinů mnoho dalších úspěšných let a chápavé publikum, které naplno ocení jeho umělecky zodpovědnou tvůrčí práci.

Trio Martinů
21. února 2023, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy

Program
Jaroslav Pelikán: Klavírní trio (světová premiéra)
Bohuslav Martinů: Trio č. 3 H 332
Antonín Dvořák: Trio f moll op. 65

Účinkující
Trio Martinů
Pavel Šafařík – housle
Jaroslav Matějka – violoncello
Petr Jiříkovský – klavír