Triumf Jakuba Hrůši a Daniila Trifonova s Bamberskými symfoniky

Emil Drápela, 05.11.2024 14:08

Koncert Bamberských symfoniků na festivalu Janáček Brno (4. listopadu 2024 v Janáčkově divadle) byl dlouho dopředu zcela vyprodán. Jednoznačně prvořadým magnetem byl především jejich šéfdirigent Jakub Hrůša, který se v moravské metropoli narodil, mnozí ho tu osobně znají, fandí mu a sledují jeho hudební cestu od nejranějších počátků. „Jdeš na Hrůšu?“ ptali se mě známí. To je jasné, že jdu. Jakub Hrůša je přece náš Jakub Hrůša, Brňan, který to dotáhl daleko. A po špičkovém hudebním zážitku, který svému rodnému městu připravil, není tak těžké si zaprorokovat, že na své cestě dospěje ještě mnohem dále.

Festival Janáček Brno: Bamberger Symphoniker a Jakub Hrůša, 4. listopadu 2024, Janáčkovo divadlo, Brno (foto Marek Olbrzymek)

Bamberští symfonikové jsou proslulým německým orchestrem, který se zformoval v roce 1946 z bývalých členů Německé filharmonie v Praze. Po porážce nacismu museli opustit své domovy a začínat znovu. Jakub Hrůša stojí v čele tohoto orchestru od roku 2016 a osm let společné tvrdé práce se zúročilo ve skvělé souhře, výrazném vzájemném respektu a dokonalé muzikantské sebekázni, jež je velmi silně patrná – možná až příliš. Z programového textu jsem se také dozvěděl, že „…od roku 2021 cestuje orchestr po světě klimaticky vstřícnějším způsobem a usiluje o optimalizaci trasy a procedur souvisejících s turné tak, aby kompenzoval většinu emisí CO₂ vzniklých touto cestou.“ Jak? To se večer po koncertě na hotelu nesprchují nebo jezdí na koncerty na kolech, aby šetřili životní prostředí? Program Bamberských symfoniků na festivalu Janáček Brno zahrnoval díla Josefa Suka, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka.

Monumentální symfonickou báseň Zrání op. 34 zkomponoval Josef Suk v letech 1912–1917. Jedná se o kolosální dílo, které vás zcela pohltí. Čím víc se snažíte sledovat všechny jeho hudební i mimohudební souvislosti, tím rychleji se v něm ztratíte. Čas od času se z hudebního toku vynoří symbol smrti – vzestupná zvětšená kvarta, velká sekunda a sestupná zvětšená kvarta. Cítíte velký životní zápas dobra a zla, konflikt pozitivního s negativním. Sukovo Zrání vnímáte jako skladatelovu bilanci vlastního života, jeho mládí, lásky, úspěchy, ztráty, rány osudu a zápasy, až společně dospějete ke konečnému smíření, nalezení klidu a harmonie. Jednolitá čtyřicetiminutová kompozice se dere vpřed a většinou vám neumožní vydechnout.

Těžko si představit ideálnější provedení Sukova Zrání než bylo to Hrůšovo. Jasnými, podnětnými gesty držel pevně celý kolos v rukou a vedl ho střídavě k dynamickým vrcholům či naopak k potřebným zklidněním a k úsekům mysteriózního až vesmírného klidu. Od prvního momentu ze sebe vydával vše, bylo vidět, že jede stále nadoraz. V závěru skladby přispěla ke všeobecné katarzi i ženská část Českého filharmonického sboru Brno, dobře připraveného sbormistrem Petrem Fialou. I za podmínek takřka ideální interpretace se však projevily limity akustiky Janáčkova divadla. Například skupina dřev byla v dynamických gradacích smyčcovým plénem částečně nebo zcela zvukově pohlcována. Totéž bylo možné říci v menší míře o hornách a trombonech. Bamberští dechaři, kteří studovali program v kvalitních akustických podmínkách svého koncertního sálu, přivykali zrádné divadelní akustice s jen částečným úspěchem. Naopak zcela uchvacovaly především bohaté smyčce, nejvíce krásná oduševnělá sóla koncertního mistra.

Sukovo dílo doznívá v nejtišším pianissimu a Jakub Hrůša kouzlo okamžiku ještě prodloužil, když dlouhé vteřiny držel obecenstvo sugestivně v hrobovém tichu rukou zdviženou do prázdna. Pak propukl gejzír ovací a zdálo se, že nemůže následovat už nic lepšího… Po přestávce však program pokračoval Koncertem pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka. Sotva začal jeho orchestrální úvod, převládl ve mně pocit, že poslouchám Brahmsův třetí klavírní koncert. Marně jsem se ujišťoval, že Brahms přece složil klavírní koncerty jenom dva. Skutečně – v této skladbě se vliv Dvořákova přítele a vzoru projevuje velmi markantně, místy snad až eklekticky. Na toho pravého Dvořáka dochází až později, v lyrických úsecích skladby.

Ke klavíru přišel usměvavý mladý muž budící dojem, že roztržitě hledá cestu. Ruský klavírista Daniil Trifonov však od prvního taktu do písmene potvrzoval pozici špičkového sólisty světového formátu. Technicky neměl absolutně žádné limity a Dvořáka interpretoval bez patosu, lehce, místy až hravě. Bylo viditelné, jak se hledáním a nalézáním stále nových a nových poloh vysoce náročného koncertantního partu prostě baví. Jeho Dvořák se neustále proměňoval, někdy v Chopina, jindy v Schumanna či Liszta. Zatímco první věta bouřila, druhá uchvátila Trifonovovou impresionisticky jemnou intimní lyrikou. V závěrečném strhujícím finále pak s gustem vynášel přenesené přízvuky a vedlejší hlasy, což přinášelo další a další nové pohledy. Vždy nanejvýš citlivě reagoval na orchestr, jenž ho na oplátku skvěle doprovázel. Daniil Trifonov Brno nejen uchvátil, ale doslova uhranul. I když byl jeho Dvořák jiný než jsme zvyklí, byl absolutně muzikantsky přesvědčivý a pravdivý.

Festival Janáček Brno: Bamberger Symphoniker a Jakub Hrůša, 4. listopadu 2024, Janáčkovo divadlo, Brno – Daniil Trifonov (foto Marek Olbrzymek)

Závěrečnou rapsodii Taras Bulba Leoše Janáčka znám odmalička – Taras byl totiž branou, kterou jsem kdysi dávno vstoupil do nádherného Janáčkova světa. Z filharmonického nahrávání pro Supraphon si jako interpret pamatuji Hrůšovo pojetí, jeho tempa, přechody, vím, jak diriguje místa, jež bývají předmětem věčných diskuzí. Od úvodního sóla anglického rohu bylo zřejmé, jak dalekou cestu kupředu od té doby ušel. Hrůšův Taras zůstal velmi temperamentní, byl snad méně rapsodický a určitě méně patetický, zato o to koncentrovanější a jiskrnější. Ve druhé větě se sekaly kozácké šavle s polskými způsobem zcela přesvědčivým, snad jen pověstné imitace činelu mohly být kratší, úsečnější. Četná zastavení v Janáčkově rapsodii, nánosy času zvýrazněná, byla Jakubem Hrůšou záměrně omezena nebo pominuta. Díky tomu hudba stále spěla ve svém vývoji kupředu ve smyslu děje Gogolovy novely.

Bamberští symfonikové předvedli v Brně zásluhou svého šéfdirigenta zcela moderního, současného Janáčka. Za skvělé výkony v sólech je třeba pochválit opět koncertního mistra houslí, dále prvního hobojistu, esklarinetistu, hráčku anglického rohu a také vedoucího skupiny kontrabasů. Bamberští jsou vynikajícím, dokonale sehraným hudebním motorem v nejlepším smyslu slova. Mně osobně chybělo jen jedno: větší uplatnění hráčské individuality u dechových nástrojů, jinými slovy více pověstné expresivity v sólech, jež by v dané akustice jistě přinesla své ovoce. Naopak naše tělesa by se mohla od bamberských učit dokonalé souhře i obdivuhodné herní disciplíně. Výjimka potvrdila pravidlo, když v úplném závěru Tarase Bulby, v závěrečných čtyřech taktech, hráč na varhany trochu přehnal dynamiku a orchestr téměř přehlušil. V dané situaci to však jen odstartovalo následné frenetické ovace vestoje. Teprve během nich jsem poznal usměvavého hráče u prvního pultu violoncell, který mi byl silně povědomý. Byl to Václav Petr, koncertní mistr České filharmonie, toho času asi ve výpomoci. Publikum bylo odměněno dvěma krátkými přídavky, stylizacemi Uherských tanců ve Dvořákově instrumentaci.

Koncert Jakuba Hrůši s Bamberskými symfoniky se zcela nepochybně zapíše jako jeden z vrcholů letošního mezinárodního festivalu Janáček Brno. Nezapomenutelně se o to zasloužil rovněž sólista Daniil Trifonov. Bude nanejvýš zajímavé srovnávat tento skvělý hudební zážitek s vystoupením Staatskapelle Berlin s jejím šéfdirigentem Christianem Thielemannem v samotném závěru brněnského festivalu.