Triumfální symfonie Bedřicha Smetany potvrdila kompoziční genialitu svého tvůrce

Smetana zkomponoval Triumfální symfonii v letech 1853–1854 jako pravou symfonii v klasické čtyřvěté stavbě u příležitosti sňatku císaře Františka Josefa I. s Alžbětou („Sisi“) Bavorskou 24. dubna 1854 a do císařské kanceláře ve Vídni zaslal luxusní opis díla se žádostí o svolení k dedikaci panovníkovi. Odpověď však nikdy nedostal a císař se patrně vůbec nedozvěděl, že mu český skladatel věnoval svou symfonii. Poprvé byla Triumfální symfonie provedena 26. února 1855 v Praze v sále Konviktu, kde ji provedl orchestr Stavovského divadla za řízení skladatele. Bylo to Smetanovo první samostatné vystoupení v Praze, poprvé také jako dirigenta, a účinkoval na něm i jako pianista (provedl Bachovu Fugu fis moll, Händelovy Variace E dur, Schumannův Canon g moll, Mendelssohnovu Jarní píseň a svou Salonní polku Fis dur a Poetickou polku As dur). 

Triumfální symfonie není v žádném případě začátečnické dílo. Smetana sice při pozdější revizi konstatoval, že „je drobet rozvláčně založena“, ale dodatečnými škrty značně přispěl k její větší sevřenosti. Jedná se o plnokrevnou kompozici s typickou Smetanovou polyfonií, originální ve své struktuře, melodicky nesmírně bohatou. Je to první novoromantická česká symfonie vůbec. Těžko uvěřit, že ji ani ne třicetiletý Smetana složil jako svoje teprve druhé dílo pro velký orchestr – prvním byla devítiminutová Slavnostní předehra D dur op. 4 „Revoluční´ (1848–49). Z jeho předchozího plzeňského období pocházely jen drobné skladby pro malý orchestr Menuet a Galopp bajadérek (1842). V době kompozice symfonie byl už sice zkušeným skladatelem, ale komorních a klavírních děl. Předehra D dur je emotivně dravá s čitelným tanečním akcentem, ale svým rozsahem příchod velkého symfonického díla nevěstí. A najednou se zrodí pětačtyřicetiminutová skladebně zcela zralá, hudebně nosná Triumfální symfonie! Jak by asi vypadaly dějiny české a evropské hudby, kdyby Bedřich Smetana nemusel pracovat jako kapelník, ale mohl se věnovat i symfonické tvorbě za podpory stipendií či bohatých mecenášů, nesvazován finančními starostmi… Důsledně prokomponovaný celek Triumfální symfonie prozrazuje před symfonickými básněmi ze švédského období Richard III (1858), Valdštýnův tábor (1858–59) a Hakon Jarl (1860) a dávno před Branibory v Čechách (1862) a Prodanou nevěstou (1863–1869) genialitu svého tvůrce. Výše jmenované symfonické básně v posledních letech z koncertních pódií takřka vymizely, Triumfální symfonie se na nich nezabydlela ani v dobách minulých. Zvláštností skladby je tematické použití nápěvu tehdejší rakouské hymny „Gott erhalte… Zachovej nám, Hospodine“, původně písně „Gott erhalte Franz den Kaiser“, kterou napsal Joseph Haydn r. 1797 jako poctu císaři Františkovi I.

Smetana byl netečností císařského dvora lidsky zklamán, navíc naděje vkládané do nového panovníka se ve vztahu k Čechům nenaplnily. Dirigoval svou symfonii ještě 31. března 1860 v Göteborgu, ale po návratu do Čech z ní uváděl na koncertech pouze Scherzo. Dánský hudební skladatel a dirigent Niels Gade ji hodlal provést v Kodani, ale i tam překážely reminiscence na rakouskou hymnu, a tak z dalších uvádění Triumfální symfonie sešlo. Až v roce 1881 se k symfonii chtěl vrátit kapelník Adolf Čech a požádal již neslyšícího Smetanu, zda by dílo znovu neprohlédl. Extrémně sebekritický Smetana byl upřímně překvapen kvalitou své vlastní symfonie: „…vždy jsem jí křivdu činil, když jsem ji celé decennie nechal v almaře práchnivět… “, napsal dirigentu Čechovi, jenž počínaje Libuší řídil premiéry všech následujících Smetanových oper, i Mé vlasti. Skladatel své rané dílo revidoval, provedl v něm úpravy, škrty a připravil je pro provedení v březnu 1882 pod novým názvem Slavnostní symfonie.

Dnes už Haydnovu píseň jako císařskou hymnu nevnímáme a dívat se na Smetanovu symfonii těmito brýlemi, je přežitek. Je proto s podivem, že s přezíravým postojem se stále setkáváme a někdejší dávno překonané soudy se nekriticky znovu a znovu opakují. Přitom Smetana pracuje v symfonii s tolika vlastními originálními tématy… Haydnův nápěv do nich tu a tam umně vplétá: v první větě se velmi tiše ozve koncem provedení, ve druhé je v závěru citován v lyrické podobě celý, jako majestátní hymna zazní výrazně až na úplném konci Finale ve zvuku celého orchestru. Jedině Scherzo neobsahuje motivy hymny, proto bývalo bráno na milost a občas zaznělo i na koncertním podiu. Ale i ono je oslavou panovníka, hold mu zde vzdávají jeho národy: třídobé scherzo reprezentuje Vídeň a je vystřídáno v triu českou polkou. Také na Uhersko Smetana pamatoval: imitační mezihra ve Finale je připomínkou maďarského čardáše.

Rozjásaná optimistická první věta Allegro vivace okamžitě strhne posluchače; druhá, velmi osobité Lento maestoso, má ráz klasicistní pomalé věty a slyšíme v ní v úvodu jako protivětu k motivu hymny téma objevující se o desetiletí později v symfonické básni Vltava. Třetí, jiskřivé Scherzo – Allegro vivo, svými piany a pianissimy líbezně šumí stejně jako Mendelssohnovo ve Snu noci svatojánské. Je následováno hravým Finale – Allegro non troppo ma energico, nejvíce polyfonní větou celé symfonie.

Po přestávce zahajovacího koncertu zazněla monumentální třívětá rapsodie pro orchestr Leoše Janáčka Taras Bulba, napsaná během první světové války. Poprvé veřejně zazněla v roce 1921 v Brně, Janáček ji poté revidoval, její pražská premiéra s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Talicha se konala na sklonku roku 1924. Janáčkovou inspirací byla novela Nikolaje Vasiljeviče Gogola z roku 1835. Vypráví příběh starého kozáckého atamana Tarase Bulby, jeho dvou synů Andrije a Ostapa a jejich tragické osudy v bojích s Poláky. Názvy tří částí rapsodie dostatečně vypovídají o dramatičnosti a plastičnosti skladby: I. Smrt Andrijova, II. Smrt Ostapova, III. Smrt Tarase Bulby. Ideou díla je nepokoření Tarase, byť stál tváří v tvář kruté smrti, a vítězství ruských kozáků nad Poláky.

Plzeňská filharmonie je z hlediska hráčské techniky orchestrem nezpochybnitelných vysokých kvalit a svým výkonem to na zahajovacím koncertě také dokázala. Šéfdirigent Plzeňské filharmonie Chuhei Iwasaki řídil sice orchestr s nadšením v odpovídající souhře, hudební podstatu a krásu obou děl však odkrýt nedokázal, přistoupil k nim výlučně z technického hlediska. Dirigoval bez známek agogiky a žádoucích pauz, s malou diferenciací dynamické škály, setrvale v hladině silnějšího mezzoforte s nárazovými poryvy ve forte až fortissimo. Romantika, smetanovská vroucnost a česká zpěvnost ze Slavnostní (Triumfální) symfonie zcela vymizely, témata, často s nejasným začátkem a koncem, se ztrácela, nevyzněla předzvěst Vltavy v úvodu pomalé věty; v celkové robustnosti se utopily éterické pasáže brilantního Scherza. Nosné melodie Finále zapadly, kontrapunktické zpracování uherských názvuků bylo nejasné. I když všechny noty symfonie zazněly, nebylo možné najít souvislosti, které z jednotlivých not dělají hudbu. Přehledněji působil Taras Bulba, protože jeho orchestrální sazba je kompozičně průzračnější, ovšem absence agogiky, dynamického odstupňování a emotivnosti hudebně zploštila i Janáčkovo dílo.

Jednoznačným dramaturgickým přínosem zahajovacího koncertu Plzeňské filharmonie bylo uvedení Smetanovy Slavnostní symfonie. V rámci Roku české hudby a 200. výročí narození Bedřicha Smetany ji nastudoval pod původním názvem Triumfální symfonie kromě plzeňských filharmoniků pouze Symfonický orchestr českého rozhlasu (SOČR Smetanova Litomyšl 23. června 2024) s dirigentem Robertem Jindrou. Její kvalitu plně dokazují nahrávky naše i zahraniční – Česká filharmonie s Karlem Šejnou (1966), Symfonický orchestr českého rozhlasu s Vladimírem Válkem (2006), ORF Radio-Symphonieorchester Wien – dirigent Lothar Zagrosek (1991), Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin – dirigent Darrell Ang (2018). Nynější provedení u příležitosti zahájení sezóny 2024/25 Plzeňské filharmonie v sobě nese silný apel – je nejvyšší čas na rehabilitaci tohoto Smetanova díla.

Zahajovací koncert koncertní sezóny 2024/2025
10. října 2024, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň

Program:
Bedřich Smetana: Triumfální symfonie E dur, op. 6
Leoš Janáček: Taras Bulba. Rapsodie pro orchestr

Účinkující:
Plzeňská filharmonie
Jiří Vejvoda – moderátor
Chuhei Iwasaki – dirigent