Trojský zámek ovládly baskické tance. Letní slavnosti staré hudby pokračují

Koncert se konal uprostřed barokních fresek v překrásném sále zámku, akusticky mimořádně příznivém pro malé ansámbly. Zatímco část souboru již seděla na pódiu a hrála, za zády posluchačů se ozvaly píšťaly a sálem kráčel Mixel Etxekopar, multiinstrumentalista a zpěvák, s typickými nástroji txirulou a txistou. Doprovázel se na zvláštní strunný nástroj připomínající psalterium nebo cimbál (do strun se tluče dřívkem). Připojil se k hudebníkům na pódiu a zazpíval lidovou píseň Urzo bat jin izan da (opravdu se baskičtina vůbec nepodobá románským jazykům). Následovala íránsko baskická píseň Koumis-Ezpatadantza, zahájená loutnou a bubínky a pokračující ornamentálním zpěvem nad prodlevou. Mimochodem pravlastí louten je právě Blízký Východ. Dalším kouskem byla Bralea, typický starý kolový tanec Basků, a za zvuků kytary a kastanět jsme se bez přerušení přenesli do Ameriky sedmnáctého století, odkud pocházela lidová Jota. Výrazné rytmy a figury měly velmi blízko ke známé produkci latinskoamerických kytarových kapel.

Na tomto místě musí být řečeno, že vše, co bylo dosud z programu vyjmenováno a co zní trochu jako nudná naučná stezka po různých koutech hudebního folkloru, bylo ve skutečnosti vzrušující hudební podívanou. Euskal Barrokensemble pracuje sice s historickými prameny a ví mnoho o poučené interpretaci, nicméně jeho prioritou je živoucí umění a plnokrevný zážitek posluchačů. Tam, kde jiné soubory partituru končí a pietně nechají doznít, u Euskalu zpravidla nastupuje nový level – v průběhu skladby se prostě najednou něco zlomí a kapela zamíří do další divoké fáze variací, kde je dovoleno popustit uzdu vlastní představě a kreativitě. Je to jamování na historickém poli.

Soubor je k tomu dobře vybaven, kombinuje loutnu a barokní kytaru, mimochodem neuvěřitelně zvučnou vzhledem k malé velikosti, s různými bubínky a archaickými bicími (Daniel Garay), barokními houslemi (houslistka Miren Zeberio) a violonem (Pablo Martín Caminero), který zní víceméně jako běžný kontrabas. Exotické barvy se tak snoubí se zvukově plným, znělým základem souboru, basová linka šlape a vše drží krásně pohromadě.

V dalším bloku byly představeny tance a suity šestnáctého a sedmnáctého století. Slyšeli jsme skladby Clauda Gervaise, Marina Maraise (a věřte, že to byl k nepoznání jiný Marais než minulý týden v souboji gambistů), Jeana-Baptisty Lullyho, Pierra Attaingnanta nebo Jeana-Pantaléona Leclerca. Zpočátku se zdálo, že půjde o stylově vycizelovaný přednes barokních tanců, jak jej známe, ale i zde se postupně stíraly hranice mezi jednotlivými skladbami, zapojoval se do nich zpěv písní, které bychom v pavaně nebo v bourré z Lullyho baletu ani nečekali.

Dvorská produkce pokračovala i po přestávce v dílech Gaspara Sanze (Mariona/Chacona), Francisca Gueraua (bravurní Canarie) nebo Matea Péreze de Albéniz. Sonáta D dur posledně jmenovaného autora má klasicistní charakter, což ale barokní zvuk a bujná ornamentika spíše zastřely a sonáta splynula s proudem skladeb starších.  Zde je třeba vyzdvihnout velké mistrovství a technickou svrchovanost kytaristy Enrika Soliníse, jeho rychlost, lehkost podobnou flamenkovým hráčům, schopnost zahrát na kytaru náročné původně klávesové party nebo i party jakéhokoli jiného nástroje. A ještě u toho sedí uvolněně, s úsměvem, jako by si přišel jen tak pro pobavení zahrát s partou kamarádů.

Když jsme u toho flamenka – ani jeho finesy, například tremola nebo energické údery do strun (rasgueada) Solinís neváhá použít u barokního repertoáru. Třeba v rychlých canariích. Charakter hudby se tím ovšem hodně mění. Poslední blok tvořily skladby z baletů a scénické hudby. Asi nejlépe rozpoznatelný byl v tomto bloku známý Marche pour la Cérémonie Turque z Lullyho baletu La Bourgeois gentilhomme. Ze stejného baletu byl Premier et Second Air des Espagnols, kde si zazpíval v duu s Mixelem Etxekoparem i bicista Garay. A znělo to velmi autenticky, velmi sladce a španělsky. Dále jsme slyšeli Pochod Marina Maraise z tragédie Alcyone, Lullyho Canaries s chytlavě zdůrazněnými tanečními rytmy nebo zrychlující se variace La Byscayene z tragédie Andrého Campry. Publikum bylo energickým výkonem ansámblu naprosto nadšené, a kdo soubor neznal předem, myslím, že něco podobného na festivalu staré hudby ani nečekal.

Hodnocení autorky recenze: 80%

Letní slavnosti staré hudby 2017
Dantza
Euskal Barrokensemble
Enrike Solinís (barokní kytara, umělecký vedoucí)
Miren Zeberio (barokní housle)
Mixel Etxekopar (baskické flétny – txirulak)
Pablo Martín Caminero (violon)
Daniel Garay (bicí)
24. července 2017 Zámek Troja Praha

program:
Traditional / Enrike Solinís: Urruska porrue
Gaspar Sanz: Canarios

www.letnislavnosti.cz