Trojský zámek ovládly baskické tance. Letní slavnosti staré hudby pokračují

Španělský kytarový virtuóz Enrike Solinís Azpiazu pochází z Bilbaa, z kraje tajemných Basků, jejichž řeč i kultura má ve Španělsku autonomní postavení. Na koncertu v Trojském zámku (24. července) Solinís se svým Euskal Barrokensemble představil lidovou hudbu Basků, jež pronikla mezi aristokratické tance a ovlivnila tak i nejvyšší patra renesanční a barokní tvorby. Mohli jsme slyšet mnohé „dantzas“, tance, ale i balady zpívané baskičtinou, promíchané v jednom proudu s francouzskými a španělskými autory i s blízkovýchodním či flamenkovým živlem. Mimochodem „euskal“ znamená baskický. A tuto stopu soubor sledoval napříč celým programem.
Dantza – Euskal Barrokensemble – Letní slavnosti staré hudby 24. 7. 2017 (zdroj LSSH / foto © Petra Hajská)

Koncert se konal uprostřed barokních fresek v překrásném sále zámku, akusticky mimořádně příznivém pro malé ansámbly. Zatímco část souboru již seděla na pódiu a hrála, za zády posluchačů se ozvaly píšťaly a sálem kráčel Mixel Etxekopar, multiinstrumentalista a zpěvák, s typickými nástroji txirulou a txistou. Doprovázel se na zvláštní strunný nástroj připomínající psalterium nebo cimbál (do strun se tluče dřívkem). Připojil se k hudebníkům na pódiu a zazpíval lidovou píseň Urzo bat jin izan da (opravdu se baskičtina vůbec nepodobá románským jazykům). Následovala íránsko baskická píseň Koumis-Ezpatadantza, zahájená loutnou a bubínky a pokračující ornamentálním zpěvem nad prodlevou. Mimochodem pravlastí louten je právě Blízký Východ. Dalším kouskem byla Bralea, typický starý kolový tanec Basků, a za zvuků kytary a kastanět jsme se bez přerušení přenesli do Ameriky sedmnáctého století, odkud pocházela lidová Jota. Výrazné rytmy a figury měly velmi blízko ke známé produkci latinskoamerických kytarových kapel.

Na tomto místě musí být řečeno, že vše, co bylo dosud z programu vyjmenováno a co zní trochu jako nudná naučná stezka po různých koutech hudebního folkloru, bylo ve skutečnosti vzrušující hudební podívanou. Euskal Barrokensemble pracuje sice s historickými prameny a ví mnoho o poučené interpretaci, nicméně jeho prioritou je živoucí umění a plnokrevný zážitek posluchačů. Tam, kde jiné soubory partituru končí a pietně nechají doznít, u Euskalu zpravidla nastupuje nový level – v průběhu skladby se prostě najednou něco zlomí a kapela zamíří do další divoké fáze variací, kde je dovoleno popustit uzdu vlastní představě a kreativitě. Je to jamování na historickém poli.

Soubor je k tomu dobře vybaven, kombinuje loutnu a barokní kytaru, mimochodem neuvěřitelně zvučnou vzhledem k malé velikosti, s různými bubínky a archaickými bicími (Daniel Garay), barokními houslemi (houslistka Miren Zeberio) a violonem (Pablo Martín Caminero), který zní víceméně jako běžný kontrabas. Exotické barvy se tak snoubí se zvukově plným, znělým základem souboru, basová linka šlape a vše drží krásně pohromadě.

V dalším bloku byly představeny tance a suity šestnáctého a sedmnáctého století. Slyšeli jsme skladby Clauda Gervaise, Marina Maraise (a věřte, že to byl k nepoznání jiný Marais než minulý týden v souboji gambistů), Jeana-Baptisty Lullyho, Pierra Attaingnanta nebo Jeana-Pantaléona Leclerca. Zpočátku se zdálo, že půjde o stylově vycizelovaný přednes barokních tanců, jak jej známe, ale i zde se postupně stíraly hranice mezi jednotlivými skladbami, zapojoval se do nich zpěv písní, které bychom v pavaně nebo v bourré z Lullyho baletu ani nečekali.

Dvorská produkce pokračovala i po přestávce v dílech Gaspara Sanze (Mariona/Chacona), Francisca Gueraua (bravurní Canarie) nebo Matea Péreze de Albéniz. Sonáta D dur posledně jmenovaného autora má klasicistní charakter, což ale barokní zvuk a bujná ornamentika spíše zastřely a sonáta splynula s proudem skladeb starších.  Zde je třeba vyzdvihnout velké mistrovství a technickou svrchovanost kytaristy Enrika Soliníse, jeho rychlost, lehkost podobnou flamenkovým hráčům, schopnost zahrát na kytaru náročné původně klávesové party nebo i party jakéhokoli jiného nástroje. A ještě u toho sedí uvolněně, s úsměvem, jako by si přišel jen tak pro pobavení zahrát s partou kamarádů.

Když jsme u toho flamenka – ani jeho finesy, například tremola nebo energické údery do strun (rasgueada) Solinís neváhá použít u barokního repertoáru. Třeba v rychlých canariích. Charakter hudby se tím ovšem hodně mění. Poslední blok tvořily skladby z baletů a scénické hudby. Asi nejlépe rozpoznatelný byl v tomto bloku známý Marche pour la Cérémonie Turque z Lullyho baletu La Bourgeois gentilhomme. Ze stejného baletu byl Premier et Second Air des Espagnols, kde si zazpíval v duu s Mixelem Etxekoparem i bicista Garay. A znělo to velmi autenticky, velmi sladce a španělsky. Dále jsme slyšeli Pochod Marina Maraise z tragédie Alcyone, Lullyho Canaries s chytlavě zdůrazněnými tanečními rytmy nebo zrychlující se variace La Byscayene z tragédie Andrého Campry. Publikum bylo energickým výkonem ansámblu naprosto nadšené, a kdo soubor neznal předem, myslím, že něco podobného na festivalu staré hudby ani nečekal.


Hodnocení autorky recenze: 80%


Letní slavnosti staré hudby 2017
Dantza
Euskal Barrokensemble
Enrike Solinís (barokní kytara, umělecký vedoucí)
Miren Zeberio (barokní housle)
Mixel Etxekopar (baskické flétny – txirulak)
Pablo Martín Caminero (violon)
Daniel Garay (bicí)
24. července 2017 Zámek Troja Praha

program:
Traditional / Enrike Solinís: Urruska porrue
Gaspar Sanz: Canarios

www.letnislavnosti.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dantza – Euskal Barrokensemble (Letní slavnosti staré hudby 24.7.2017)

[Celkem: 4    Průměr: 3.8/5]

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
enter5

Ó, jak smutné…koncert taneční hudby bez tance! Absurdní jev současného světa…