Truls Mørk a Pražští symfonikové přinesli koncert plný krásy, pokory a ušlechtilosti

Koncerty významných uměleckých těles, jež obsahují známé hity světového repertoáru, vždy doprovází zvědavost publika, zda se jejich interpretace bude ubírat známými cestami, nebo zda interpreti objeví ve známých skladbách nosná, ještě neobjevená zvuková zákoutí. Dirigenti a sólisté mají k dispozici především takové složky skladby, jež jsou v partiturách zaznamenány jako variabilní. Patří mezi ně především dynamika a barevné stínování. U skladeb klasické vážné hudby interpreti nesmí změnit zásadně výšky not a jejich pohybové vlastnosti zaznamenané v partituře. Mohou je však jemně vychylovat. V rukou výkonného umělce s vysokou erudicí je toho mnoho, čím může oživit svůj přednes. Výsledkem promyšlené kreace vzdělaného interpreta je pak nové světlo, kterým oživí matérii neživé partitury. Na koncertě Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v druhém lednovém týdnu zasvítilo několikrát.

Intimní zpověď Trulse Mørka

Provedení slavného Koncertu pro violoncello a orchestr h moll Antonína Dvořáka v podání violoncellisty Trulse Mørka a Pražských symfoniků pod taktovkou rumunského dirigenta Iona Marina přineslo občerstvující zážitek plný svěžího a umělecky nosného klimatu. V celé skladbě dominoval především neuvěřitelně sytý a měkký tón sólového hráče, který prorážel i ty nejhustší orchestrální protihry. Ve vystoupeních Trulse Mørka v rámci kadencí či v rámci dialogu s orchestrem bylo slyšet vyrovnanost barvy ve všech polohách. Jako nadhodnotu pak nabízel posluchači detailní zážitek v kráse provedení každého tónu. Truls Mørk zvolil intonační strategii na spodním okraji spektra možného doladění, tzn. temnější odstín. Tím dal své kreaci charakter intimní zpovědi. Je umělcem, který dává na odiv jen svoji vysokou uměleckost. U hudebního nástroje působí však velmi civilně, bez zbytečného patosu. Vedle dominance sólového partu, vibrujícího v temných nízkých polohách, zpívajícího ve výškách či běžícího ve strhujících technických eskapádách, violoncellista spolupracoval s dirigentem, dokonce s jednotlivými hráči, kteří se k němu epizodicky přidávali v duetech. V provedení díla však na mne zapůsobila též jeho tempová stránka. Osvěžujícím faktorem začátku celé skladby se stal nápad dirigenta Iona Marina provést jej v rychlejším tempu než obvykle. Posuv tempa zapříčinil, že došlo k přehodnocení základní počítací doby ze čtvrťové na půlovou. Vypadá to jako pominutelný detail, dopad byl ale ohromný. Najednou se ztratila poněkud obstarožní polopatičnost a vše, co mělo být sděleno, bylo podáno v sympatické stručnosti. Bylo neuvěřitelné, jak velkou plejádu tempových modifikací, obsahující téměř statické verze až po verze překotné, měli posluchači možnost v oblasti hlavního tématu postřehnout a jak ony proměny zapůsobily výmluvně. Díky stručnému úvodu se také více zaskvělo sólo lesního rohu Zuzany Rzounkové, podávající poprvé vedlejší téma. Opustím-li podrobný rozklad, musím konstatovat, že provedení téměř třičtvrtěhodinového díla proběhlo za spolupůsobnosti nemalého množství nápadů a interpretační krásy jako letmý okamžik. Z tohoto pohledu se jeví čas fyzikální jako nepodstatný.

Ravelova hudba: Od elegance po strhující vrchol

Mimořádný večer však Dvořákem neskončil. Posunul se teprve ke své polovině. Ke 150. výročí narození Maurice Ravela zařadil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK po přestávce jeho oblíbené skladby: Alborada del gracioso (v překladu Žertovnou ranní píseň), Pavanu za mrtvou infantku a Bolero. Především krajní skladby z provedené trojice hýří barvitostí věhlasné Ravelovy instrumentace. Pražští symfonikové se evidentně cítili v prostředí Ravelovy hudby jako v inspirující scenérii. Z jejich hry jsem nabyl dojmu, jako by s lehkostí překonávali nemalé nároky v rytmu, souhře, intonaci i v dalších aspektech jejího moderního zvuku. Je snadné napsat, že vše v provedení Ravelových skladeb probíhalo hladce a bezproblémově. Kolik je ovšem za tím práce a zkušeností všech zúčastněných, než tato hudba zní jako samozřejmá! Bohuslav Martinů přirovnal v nekrologu, který napsal po Ravelově smrti v roce 1937 pro český denní tisk, skladatele k hodináři, jenž mechanikou malých koleček (souhrou elementárních vrstev) dosáhne dokonalého fungování celého stroje (působení celé hudební tkáně). V kontextu výše uvedené formulace lze odvodit i zásluhy každého člena orchestru pro zdar realizace Ravelových skladeb. Na tomto místě lze vyzdvihnout sóla fagotisty Václava Fürbacha ve skladbě Alborada del gracioso. Společně s ostatními dal zapomenout na fakt, že dílo pochází původně z klavírního cyklu Zrcadla a dal této skladbě nové elegantní vyznění.

Dirigent Ion Marin měl v rámci ravelovské části další efektivní nápad, když za sebou bez přestávky připojil Pavanu za mrtvou infantku a Bolero. Sice tím spojil skladby z odlehlých období skladatelova života, ale vytvořil vzájemně kompatibilní dvojici, dvoudílný cyklus s tempovým pořadím vět pomalu-rychle. Takový stav má vždy velkou šanci na úspěch. Pavana za mrtvou infantku je skladbou, která vyzdvihla Ravela mezi často prováděné skladatele. Na řečené skladbě je však patrné, že je určena pro salonní účely. Vykresluje totiž poněkud ospalé prostředí domácí společenské zábavy kněžny de Polignac v Paříži, kam pětadvacetiletý Ravel docházel. Je to hudba vyššího populáru, avšak pocházející z ušlechtilého skladatelského talentu. Datem vzniku Bolera se posuneme bezmála o třicet let později k závěru skladatelova života. O jeho brilantní struktuře postavené na nástrojově proměnlivém opakování malého počtu melodických modifikací není třeba mluvit. Průběh Bolera však není blízký minimální hudbě, jak stojí v tištěném programovém lístku. Minimal music požaduje totiž opakování patternu do té míry, že dojde k vypnutí pozornosti vnímatele a po krátké době nečinnosti následuje její obnovené nastavení. Pattern v minimální hudbě má proto jiné vlastnosti než základ Bolera. Jeho provedení na sledovaném koncertě vyvolalo bouři nadšení. Možná také z toho důvodu, že někteří hráči podání melodického tématu pojali s jazzovými skluzy a skladba tím najednou získala nový aktuální rozměr. Posluchači tak odcházeli po dlouhotrvajícím potlesku v dobré náladě. Pobrukování melodie Bolera bylo slyšet ještě v šatně.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Truls Mørk & Dvořák
8. ledna 2025, 19:30
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Antonín Dvořák: Violoncellový koncert h moll op. 104
Maurice Ravel: Alborada del gracioso
Maurice Ravel: Pavana za mrtvou infantku 
Maurice Ravel: Bolero

Účinkující
Truls Mørk – violoncello 
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Ion Marin – dirigent