Trump se mýlí, pokud si myslí, že symfonie jsou něčím víc

„Píšeme symfonie,“ prohlásil prezident Trump 6. července ve svém proslovu ve Varšavě. Když se o tomto zvláštním výroku začalo mluvit mezi milovníky hudby, všem připadalo poněkud nepochopitelné, že jej pronesl vůdce, který až doposud nedával najevo žádnou zvláštní zálibu v klasickém repertoáru. Bohužel, názor pana Trumpa zařazený do kontextu byl až příliš jasný a také poněkud děsivý. Přinášíme v překladu ze zahraničního tisku.
Donald Trump (zdroj flickr.com)

 

Trump se mýlí, pokud si myslí, že symfonie jsou něčím víc
(New York Times – 30. 7. 2017 – Anthony Tommasini)

Prezident Donald Trump prohlásil, že západní kultura bojuje proti silám „radikálního islamistického terorismu“, který chce testovat naše odhodlání; zpochybnil, zda Západ má dostatečnou „vůli k přežití“ útoku. Zároveň pan Trump vyzdvihl bohatství, historii a pochopitelně také nadřazenost západní kultury. „My píšeme symfonie,“ vyhlásil hrdě, aby dokázal své tvrzení.

Mnoho komentátorů se zaměřilo právě na tuto větu, která je podle nich klíčem k prezidentovu uvažování, jeho „pískání na psa bílého nacionalismu“, jak to bez obalu označil Jonathan Capehart, sloupkař v The Washington Post (pozn. překl.: „pískání na psa“ v tomto politickém smyslu znamená používání kódovaného jazyka, který má pro určitou cílovou skupinu skrytý význam, jehož si běžná populace nepovšimne – jako když se přivolává pes píšťalkou vydávající vysoký tón, který slyší právě jen psi).

Jenže prezidentovo domýšlivé vzývání západního symfonického odkazu pro mě jakožto hudebního kritika znamenalo také zásah do bolavého místa. Nic nedokáže víc bránit tomu, aby lidé dokázali ocenit klasickou hudbu – a nic nedokáže víc odradit potenciální posluchače – než názor, že vážná hudba je uměním pro elity a že skladatelé v průběhu dějin i dnešní vyznavači jejich díla ji pokládají za největší, nejvznešenější a nejduchaplnější styl hudby. Podle mých zkušeností jen málo fanoušků klasické hudby tvrdí, že západní symfonický repertoár převyšuje hudbu jiných kultur či jiné typy západní hudby.

Jenomže pan Trump pouhými třemi slovy toto nešťastné pojetí podpořil. Chtěl snad říct, že Beethovenova Eroica je zkrátka lepší než třeba indický hudební mistr, hrající na sitár klasickou rágu? Že převyšuje třeba rozjásaný indonéský gamelan?

A jak do toho všeho zapadají nesymfonické styly západní hudby, zeptal bych se prezidenta. Co Thelonious Monk nebo Stephen Sondheim? Nebo mistrovský kousek dvacátého století, muzikál Guys and Dolls Franka Loessera?

Řekl bych, že Eleanor Rigby je stejně hlubokou skladbou jako Mahlerova symfonie Vzkříšení. Jenže Mahlerova kompozice, napsaná pro velký orchestr, sbor a dva zpěváky, je mnohem delší, trvá víc než osmdesát minut. Musíte mít zálibu v poslouchání složitých struktur, rozvíjejících se v relativně dlouhých časových úsecích, abyste dokázali ocenit klasickou hudbu (ačkoliv tato dovednost se dá získat).

Je to tato velkolepost, tento styl hudebního projevu, o nějž usilují mistrovští skladatelé a díky němuž je klasická hudba jiná. Což neznamená lepší. Ovšem tato umělecká forma je jistě ambiciózní a náročná. Vyžaduje čas a pozornost. Dokonce i dvacetiminutový Haydnův smyčcový kvartet žádá, aby se člověk pořádně soustředil, aby mohl pochopit strukturu, obsah a charakter.

Skladatel vás často záměrně nechá trochu hádat, uvažovat, proč se určitá pasáž v symfonickém díle zdá být tak nepochopitelná, či kam nás má dovést ta která fráze. Ti, kdož na takové věci nemají trpělivost, mohou mít problém s delšími skladbami. Pokud se však dokážete nechat hudbou vést, může na vás čekat nádherná odměna. Rád bych řekl panu Trumpovi, že právě tato specifická kvalita způsobuje, že se Beethovenova Sedmá či Messiaenova extatická pětasedmdesátiminutová symfonie Turangalîla zdají být tak monumentální – nikoliv nějaká dílu vlastní umělecká nadřazenost.

Ve skutečnosti ale klasická hudba doopravdy nese určitou zodpovědnost za propagování myšlenky, že právě tato umělecká forma je tou nejvyšší. Tento náhled se možná poprvé projevil u Beethovena. Významní skladatelé dřívějších období, dokonce i Bach a Handel, se považovali za „praktikující umělce“, vytvářeli díla, která byla právě potřeba, a dokonce recyklovali již existující skladby, když zrovna měli málo času. Musím věřit, že Bach si uvědomoval, jak úžasným dílem jsou jeho Matoušovy pašije. Nicméně pokud víme, pravděpodobně se domníval, že skladba zkrátka poslouží svému účelu a pak se na ni zapomene.

Ovšem Beethoven jako první vyvolal představu, že skladatel je kolos: heroický vizionář, který je ve spojení s transcendentními sférami a vytváří symfonická díla pro další generace. Tato představa skladatele jako jakési božské postavy se udržela přinejmenším během devatenáctého století. Wagner ji ještě posílil, když dohlížel na stavbu operního domu v německém Bayreuthu, který dodnes zůstal především wagnerovskou svatyní.

Tato grandiozita se přenesla do veřejného mínění a nakonec až k prezidentovi. Postavení symfonií a klasické hudby na jakýsi pomyslný piedestal, jak to udělal pan Trump, s sebou nese také jiný problematický prvek: dostupnost. Pokud je tato umělecká forma tak nadřazená, musí být nehorázně drahá. Jistě, dobrá místa v Metropolitní opeře přijdou draho. Ale co lístky na Hamiltona (pokud je vůbec dostanete)? Či na koncert Jaye-Z? Jak už dlouho tvrdím, v mnoha městských oblastech, zvlášť ve městech jako New York – s velkou nabídkou hudebních škol a s programy People‘s Symphony a dalšími podobnými počiny – existuje velká spousta vysoce kvalitních hudebních akcí zadarmo či za velmi dostupné ceny.

Po své cestě do Varšavy pan Trump vyrazil na summit G20 v Hamburku, kde německá hostitelka, kancléřka Angela Merkel, „nahnala“ světové vůdce na představení Beethovenovy Deváté symfonie do zbrusu nové městské koncertní haly Elbphilharmonie. Má kolegyně Corinna da Fonseca-Wollheim napsala, že pan Trump lehce „pokyvoval hlavou při bouřlivém scherzu.“

Měla Beethovenova DevátáÓdou na radost, tímto sborovým finále, jež nám sděluje, že „všichni lidé jsou bratry“, nějaký vliv na našeho prezidenta? Za normálních okolností bych si na Beethovena vsadil. Jenomže pan Trump dokáže normami často pořádně otřást.


Přeložila a připravila Kateřina Bodnárová

Související články


Napsat komentář