Tuba v rukou Jana Jaroše je schopná zahrát nevídané

Virtuózní tuba Jana Jaroše

Představení tuby v samostatném koncertním účinkování zapadá do dramaturgického záměru letošní sezóny komorního cyklu Prague Philharmonia, jenž se snaží seznámit publikum s méně frekventovanými nástroji komorní hudby. Pro mnohé posluchače přineslo poznání technických i výrazových možností tohoto nejnižšího žesťového nástroje symfonického orchestru velké překvapení, protože nečekali tolik pasážové a rozkladové techniky v tak rychlých tempech, neřkuli v tak pestré směsici artikulačních odstínů, jaké předvedl jeden z nejuznávanějších hráčů na tubu Jan Jaroš. Po takové expozici možností nástroje se nelze divit, že vznikají sólisticky náročné koncerty pro tubu a orchestr, jakým je například kompozice nedávno zesnulého českého skladatele Otomara Kvěcha Concerto idillico pro tubu a orchestr. Jednoduše řečeno, v rukou Jana Jaroše je tuba schopná zahrát totéž co lesní roh či fagot.

Technickou zdatnost tubisty prověřilo Duetto pro housle a tubu od německého soudobého skladatele Jörga Dudy (narozeného v roce 1968), ve kterém byly oba nástroje využity pro doprovodné i sólistické účely. Bylo zajímavé, že se housle pojí s basovým žesťovým nástrojem lépe v okamžiku, kdy hrají pizzicato, tedy způsobem, který nabízí daleko menší dynamický rozsah než hra smyčcem. Manželé Jarošovi zvládli s jistotou všechny technické i dynamické nástrahy. Duetto může sloužit jako instruktivní materiál pro studující instrumentace a nauky o hudebních nástrojích. Studnici informací poskytne i Jarošovo pojetí Prélude z Partity C dur od Johanna Sebastiana Bacha, původně napsané pro sólové violoncello. Bylo až neuvěřitelné, že veškerý tónový i rytmických aparát předložené skladby je realizován rozměrným a těžkým žesťovým nástrojem. Jan Jaroš byl za svůj hrdinský výkon dlouho vyvoláván nadšeným publikem.

Arenského brilantní Trio

Zbylý prostor koncertu vyplnila závažná ruská díla, která provedlo Trio Concertante složené z předních hráčů Prague Philharmonia a klavíristky Slávky Vernerové Pěchočové. Na programu koncertu se objevilo Klavírní trio č. 1 d moll Antona Arenského (1861–1906) a Klavírní trio č. 2 e moll Dmitrije Šostakoviče (1906–1975). Arenského opus svou hudební řečí odpovídá vrcholné komorní tvorbě doby romantismu zastoupené především skladbami Petra Iljiče Čajkovského a skladatelů Mocné hrstky. Arenského generace, rozená na začátku druhé poloviny 19. století, vyplnila mezeru mezi jmenovanými a Igorem Stravinským. Arenskij se stal jen o málo starším učitelem Sergeje Rachmaninova a Alexandera Skrjabina, které vyučoval kontrapunkt a harmonii na petrohradské konzervatoři. Klavírní trio d moll bylo dokončeno v roce 1894, patří tedy do doby, kdy se autor ujal lukrativního místa sbormistra carského sboru působícího v Zimním paláci. Z jeho tematického průběhu lze vypozorovat, jak se nechal silně ovlivnit ruskou vokální tvorbou, především sentimentálními romansy, písněmi určenými pro šlechtické vrstvy, s jemným náznakem ruského folkloru, avšak s vazbou na evropskou komorní píseň. Romansy psal Petr Iljič Čajkovskij a celá řada specialistů na tento žánr. Stejně jako mnoho romansů, i témata Arenského Klavírního tria č. 2 d moll mají sice mollový charakter, ale oscilují s durovými paralelními tóninami. U hlavního tématu sledované skladby je to vidět přímo na začátku první věty, stejně jako na mnoha dalších důležitých místech v průběhu celého čtyřvětého cyklu. Tónorodé těkání je těžkou zkouškou ladění smyčcových nástrojů v klavírním triu obecně, zvláště však v popisovaném cyklu, kde je silný výskyt unison houslí a violoncella. Zde je dolaďování zcela zvukově obnaženo a při srovnání s klavírním doprovodem je posluchači předložen výsledek jako na stříbrném podnosu. Nutno v této souvislosti konstatovat, že nástrahy ladění vyřešili houslistka Hana Jarošová Kubisová a Teodor Brcko ke spokojenosti všech posluchačů s relativním sluchem. Těm s absolutním sluchem, kterých je menšina, však ke spokojenosti nepomůže nikdy nic… Soubor Trio Concertante je ansámblem osobností s rozvinutou hudební inteligencí i s vytříbenou instrumentální technikou. Pro využití brilance hráčů, jako jsou uvedení a klavíristka Slávka Vernerová Pěchočová, je Arenského jiskřivý opus jako stvořený. K virtuózním kreacím hráčů na smyčcové nástroje, jež pokryly například Scherzo druhé věty, se přidala letícími pasážemi klavíristka, a společnými silami pak vykvetla věta rozvinuvší svým poskočením v úvodním motivu milou vzpomínku na několik scherz z Dvořákových symfonií. Mimochodem, jedním z interpretů, kteří premiérovali toto dílo v Petrohradě, byl český houslista Jan Hřímalý, syn skladatele Vojtěcha Hřímalého (1810–1880). V množství efektních interpretačních i kompozičních zážitků, které provedení Arenského tria nabídlo, na mne mocně zapůsobilo ztišení smyčců ve volné větě a současné sólo klavírního diskantu v mixolydicky zabarvené D dur a v B dur. Kouzlo tohoto okamžiku ozářilo hudbu podobným způsobem, jak se to děje ve volné větě z Čajkovského Klavírního koncertu b moll. Celkově lze konstatovat, že Arenského trio je krásné. Když se podaří ho dobře zahrát, přináší to velký aplaus. Ten se také plnou silou rozezněl po posledním akordu.

Cesta k Šostakovičovi

Skladby Dmitrije Šostakoviče (1906–1975) jsou stále prováděny s neztenčenou silou. Stále je jejich zařazení do programu doprovázeno velkou zvědavostí, jestli nevyvanula jejich výpovědní hodnota, jež je vázaná na ruskou, později sovětskou společnost a Velkou vlasteneckou válku proti nacismu. Ano, Šostakovičovy skladby lze poslouchat a současně se pokoušet o vykládání jejich obsahu. Na televizních kanálech specializovaných na vážnou hudbu se však Šostakovičovy skladby objevují bez průvodních textů. Jsem si jist, že valná většina jejich vnímatelů ani neví, z jakých společenských souvislostí povstaly. Šostakovičovy skladby však mají obecnou krásu hudebního vyjadřování, stejně tak moudrost struktur starých mistrů. Všechny řečené atributy mělo i provedené Klavírní trio č. 2 e moll. Jeho kompozice probíhala v letech 1943–1946, tedy v době vznikání 8. a 9. symfonie. Především posledně jmenovaná symfonie se stala silně kritizovanou skladbou. O její domnělé ignoranci obětí 2. světové války se vyjádřili nejen představitelé sovětské kulturně politické fronty, ale i americký tisk (viz například New York World-Telegram, 27. července 1946). V Šostakovičových Pamětech se dočteme autorův komentář k tomuto období: „Cítím neutišitelnou bolest kvůli všem, které Hitler zavraždil. Ale nemenší bolest se mě zmocňuje při pomyšlení na ty, kdo byli zavražděni na Stalinův rozkaz (Solomon Volkov: Svědectví Dmitrije Šostakoviče, viz stranu 229).“ Je těžké spolehlivě interpretovat, co v Druhém klavírním triu jednotlivé prostředky kompozice konkrétně znamenají. To však nezmenšuje zajímavost tohoto díla. Jisté je, že končí židovským tancem (Šostakovič se o něm zmiňuje v uvedené knize na straně 230), hudbou, která byla později zapojena též do Smyčcového kvartetu č. 8 z roku 1960. Židovský tanec čtvrté věty Klavírního tria č. 2 e moll zní nejdříve samostatně, je však na chvíli přerušen, vrací se třetí věta Largo ve formě passacaglie a židovský tanec je pak vložen do jejího středu. Passacaglia s větou závěrečnou tedy srůstá. Largo třetí věty je měkká hudba probíhající v jednolitém proudu se stálou harmonickou kostrou a pozoruhodně klesající dynamikou. V Druhém klavírním triu má každý detail svoji logiku a podléhá vyššímu řádu, tím se skladba řadí do základního fondu klasiky.

Interpretace zmíněné kompozice vyžaduje od každého protagonisty umění vžít se do mnoha rolí, od smíška karikujícího odrhovačku až po filozofa přemýšlejícího o životě a smrti. K obsahové náročnosti díla je třeba připojit i požadavky jeho technického zvládnutí. A to nemluvím o vždy nejistých technických situacích, zda se přímo na začátku skladby ozvou vysoké flažolety ve violoncellu a podobně. Všichni instrumentalisté Tria Concertante byli ve všech rolích, které Šostakovičovo Trio od svých interpretů vyžaduje, rádi, a proto skladba promluvila svojí neopakovatelnou řečí. Aplaus publika po skončení díla dokázal, že jí bylo porozuměno. A je zcela lhostejno, jestli byla jen hudbou či svědkem doby, ze které pochází.

Arenskij. Duda. Šostakovič
24. února 2025, 19:30 hodin
Barokní refektář Profesního domu MFF UK

Program
Anton Arenskij: Klavírní trio č. 1 d moll op. 32
Johann Sebastian Bach: Suita pro violoncello č. 3 C dur BWV 1009, Prélude (v úpravě pro tubu)
Jörg Duda: Duetto č. 5 pro housle a tubu op. 5
Dmitrij Šostakovič: Klavírní trio č. 2 e moll op. 67

Účinkující
Jan Jaroš – tuba

Trio Concertante
Hana Jarošová Kubisová – housle
Teodor Brcko – violoncello
Slávka Vernerová Pěchočová – klavír