Turandot pod erfurtským nebem

  1. 1
  2. 2

Dvousettisícový Erfurt, hlavní město Durynska, je zároveň kulturní metropolí této spolkové země Německa. V tomto historickém, na památky bohatém městě (říká se mu německé Benátky) se nachází velké třísouborové divadlo, které se pyšní před deseti lety postavenou divadelní budovou. Operní soubor divadla ale nezahálí ani o prázdninách. Každým rokem se v centru města na hlavním náměstí mezi proslaveným gotickým dómem z patnáctého století a sousedícím kostelem sv. Severa koná operní festival, Domstuffen Festspiele.Katedrála Panny Marie v Erfurtu se totiž nachází na návrší, které spojuje s náměstím široké schodiště o sedmdesáti stupních. Tento magický prostor se stal poprvé v roce 1994 dějištěm uváděného zajímavého hudebního projektu. Tenkrát to bylo inaugurační scénické představení kantáty Carla Orffa Carmina Burana. Přirozená večerní scenérie obou nasvícených chrámů, doplněná vhodnými dekoracemi, tak vytváří neopakovatelný vizuální dojem. Amplifikovaná představení s živým orchestrem, který je umístěn po straně scény, může sledovat přes dva tisíce diváků ze strmě svažující se tribuny s výtečnou viditelností. Hraje se vždy okolo patnácti repríz. V úvodu bych rád připomenul mou první návštěvu erfurtského festivalu v roce 2002, těsně po zhoubných povodních. Malá řeka Gera se vylila ze svého koryta, ale naštěstí na náměstí nedosáhla. Letos byl Erfurt také v očekávání velké vody, dokonce se stornovávaly objednané lístky. Tehdy se hrálo velice zajímavé představení Wagnerova Bludného Holanďana v režii známého Wernera Herzoga. Po roce jsem pak na stejném místě viděl úplně jinak, ale rovněž po scénické stránce velmi efektně ztvárněný Friedenstag (Den míru) Richarda Strausse.

Letos padla volba na výpravnou operu Giacoma Pucciniho Turandot, která se hrála prakticky denně od 3. až do 21. července. Toto populární dílo spolehlivě plní divadelní sály a stejné to bylo i na otevřeném hledišti na Marktplatzu v Erfurtu. Pro inscenátory bylo jistě tvrdým oříškem vhodně skloubit děj odehrávající se v čínském prostředí se stávající reálnou gotickou kulisou obou chrámů. Režijní i výtvarné pojetí bylo sice pěkné na pohled, ale nikterak avantgardní nebo objevu plné. Francouzský režisér Marc Adam, který prošel několika intendantskými místy ve francouzských divadlech a v Lübecku, není svými režisérskými divadelními počiny osobností až tak známou. Scéna hostující výtvarnice Hsiu-Chin Tsai z Tchaj-wanu, jejímž základem je monumentální červeno-černou (symbolické barvy dobra a zla) mozaikou pokryté schodiště, na kterém je rozmístěno několik velkých kašírovaných hlav popravených nápadníků princezny Turandot. Přivítá nás také celá řada, v mírném větříku povívajících látkových závěsů, které jsou popsané typickým čínským písmem. Na nich jsou mimo jiné také napsány hádanky princezny Turandot. Nad tím vším se vyjímá hlava strašidelného čínského draka. Po netradičně pojatém začátku opery, kdy civilně podle současné módy oděný a choreograficky dobře rozehraný sbor (choreografie Pascale-Sabine Chevroton) přichází z hlediště a určitým způsobem komentuje děj. Potom vystupuje po schodových stupních do jevištního prostoru. Pěvečtí sólističtí aktéři jsou oblečeni do dobových čínských kostýmů (bylo jich dvě stě a autorem je výtvarník Pierre Albert). Později se objevuje rovněž civilně oblečený dětský sbor, který pak zpívá z vysoko položené chrámové balustrády. Ve výšině na konci schodiště je velká dekorace znázorňující bránu do pekingského císařského paláce, odkud vychází císař Altoum a později i krutá princezna Turandot. Na scénu již nastupují sbory v historickém čínském oblečení. V jedné části jsou oblečené jako terakotová armáda z Xianu, jen s tím rozdílem, že kostýmy jsou laděny do hnědé barvy. Klasická režie v dalších aktech opět nevybočuje z normálu, ale scénografie se projevuje změnami hlavně v efektním nasvícení (světla Thomas C. Hase) i projekcemi třeba na stěny katedrály. Samostatní protagonisté představení to nemají se svými hereckými akcemi až tak jednoduché, protože se většinou pohybují ve složitých kostýmech po strmém schodišti. Velmi živě jsou ale režírovaní kupříkladu tři mandaríni. Celkově je to však vizuálně zajímavá podívaná.

Ozvučení tak velkého prostoru je samozřejmě jiné a problematičtější, než by bylo v kamenném divadle. Orchestr erfurtského divadla je tentokráte umístěn pod velkým stanem vlevo od jeviště. Nastudováním byl pověřen první dirigent a prozatimní hudební ředitel divadla (od příští sezony 2014–2015 se ujme tohoto místa šestadvacetiletá německá dirigentka Joana Mallwitz) Švýcar Samuel Bächli, žák Otmara Suitnera ve Vídni. Kvalitní orchestr hrál pod ním naprosto spolehlivě, pouze sólisté to měli složitější. Mohli dirigenta sledovat hlavně z televizních obrazovek. Sbor divadla byl rozšířen ještě o Filharmonický sbor pod společným vedením Andrease Ketelhuta a spojení fungovalo bez problémů. Navíc účinkoval dětský sbor, se kterým jeho part nastudovala Cordula Fischer. Představitelé jednotlivých rolí byli, až na císaře Altouna (Robert Wörle), alternováni a úloha Kalafa byla obsazena dokonce třikrát. V inkriminovaném večeru se představil v roli prince Kalafa americký tenorista Marc Heller. Ten má za sebou slušnou operní kariéru v mnoha operních domech světa včetně Metropolitní opery. Je také majitelem hutného dramatického hlasu s bezproblémovými výškami, což brilantně ukázal ve slavné árii Nessun dorma… v závěru opery. Partnerkou mu byla Ruska žijící ve Spojených státech amerických, Irina Rindzuner. Tato umělkyně až tak ideální Turandot nebyla. Hlas se to zdál i přes pomoc mikrofonů dosti velký, ale trpěl občasnou nevyrovnaností.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Turandot (Domstuffen-Festspielen 2013 Erfurt)

[yasr_visitor_votes postid="64239" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments