Týden s tancem
Anastasia Matvienko jako Aurora v ND Brno
Anastasia Matvienko, emeritní první sólistka prestižní petrohradské scény Mariinského divadla, které opustila spolu s manželem, rovněž tanečníkem Denisem Matvienkem letos na jaře po vypuknutí ruské agrese na Ukrajině, vystoupí se souborem Baletu Národního divadla Brno. Představí se jako princezna Aurora ve Spící krasavici, a to již 18. října 2022 v Mahenově divadle.
Hostování Matvienko je pokračováním úsilí uměleckého šéfa baletu NdB Mária Radačovského prezentovat na našich jevištích brněnskému publiku to nejlepší ze světa baletu.
„Jsem nesmírně hrdý na to, že Anastasia Matviienko přijala moje pozvání k hostování s naším souborem. Opět tak s námi vystoupí jedna ze světových baletních hvězd, tentokrát spjatá svou kariérou s takovým fenomenálním souborem, jako je balet Mariinského divadla. Doufám, že se Anastásii bude v Brně skvěle tančit a že se k nám opět vrátí, třeba i v dalších rolích našeho klasického repertoáru.“ uvedl Radačovský.
Národ sobě v digitální éře – první NFT Národního divadla
Národní divadlo je nejen nositelem národního kulturního dědictví, klenotem české umělecké scény, ale velmi často i průkopníkem nových směrů. Proto se v rámci konceptu novodobé digitální filantropie rozhodlo vydat své první NFT (Non-fungible token), s využitím sítě blockchain vstupuje tak naše první scéna do digitálního světa.
Jedná se o fotografii primabaleríny Baletu ND Nikoly Márové v roli Odetty z Labutho jezera. Jedinečný snímek Pavla Hejného zachycuje osudový okamžik z druhého jednání tohoto stěžejního titulu baletního repertoáru.
Aukce tohoto historicky prvního NFT bude zahájena 19. října 2022 ve 21 hodin a potrvá 5 dní. Online akce se uskuteční v metaversu Somnium Space na webové adrese: www.somniumspace.com/parcel/3250
Být tak v Giverni – nová premiéra Pulsaru
V rámci oslav 30. výročí vzniku Konzervatoře Duncan centre proběhne v Divadle 29 v Pardubicích dne 21. října od 20.00 premiéra tanečního sóla Být tak v Giverni Ley Švejdové, jedné z prvních absolventek zmíněné konzervatoře.
Nikdo neví, kolik příběhů vypráví leknín a kolik lotos. Jejich kořeny jsou pevně ukotveny v mazlavém a zrádném bahně jezera, které chytá živé duše. A skrze jejich ston vyrůstají do krásy, pnou se ke světlu, ke slunci, plny síly a života. Z divokých jezer je přenesly do zahrad. Aby vyprávěly. Aby svým věčným mládím zdobily zahradní jezírka. Být tak plujícím leknínem, vyvstat ze tmy. Mít tělo jako rozkvetlý lotos plný lidských duší pochytaných v té temnotě. Smířit se s opadajícími okvětními lístky, vadnout, ztrácet krásu, chytat se kořenů a zase věřit v jaro…
Choreografii Ley Švejdové doprovodí hudba Jany Vörösové, světelný design Františka Fabiána a kostýmy Nory Sopkové.
Manus Art Collective uvádí Míření
Choreografka Anna Kroupová uvádí inscenaci Míření inspirovanou poezií Guillauma Apollinaira. Geometrickou báseň převedenou do současného tance v živém hudebním doprovodu Anny Tretiagové a light designu Tomáše Morávka zatančí Šárka Říhová, Kateřina Jabůrková, Jakub Kohout a Metoděj Vykydal 21. a 22. října v pražském KD Mlejn.
Kaligram Míření zaslal Guillaume Apollinaire své dívce Madeleine v červnu roku 1945.
„Při tvorbě představení jsem vycházela z obsahu, tvaru a kontextu, ve kterém báseň vznikla. Promítá se do ní problematika vztahu ve válečném období, odloučení, stesk, touha a dopad války na mezilidské vztahy, nejen ty milostné. Záměrně jsem vybrala jeden příběh z tisíce na pozadí světové tragédie, abych upozornila na dopady, které válečný stav může přinést. V některých částech choreografie jsem vycházela z civilního pohybu, který postupně rozehrávám do tance. Hranice mezi běžným a tanečním pohybem je někdy zřetelná, jindy téměř neviditelná. Stejnětak jsou některé pohybové sekvence významotvorné, jiné se stávají nositeli poselství až společným dialogem se světly a animací Jakuba Veselého,“ přibližuje autorka projektu, choreografka a tanečnice Anna Kroupová.
Výraznou vizuální stránku inscenace umocní charakteristický hlasový projev, práce s rytmem a vrstvami skladby hudebnice Anny Tretiagové. Ke spolupráci na dramatufgii Kroupová přizvala choreografku Jolanu Šturmovou.
Míření je čtvrtou celovečerní inscenací kolektivu mladých tvůrců a interpretů na poli současného tance MANUS Art Collective. Pod vedením Štěpány Nlasa Mfuta, Šimona Kluse a Šárky Říhové od roku 2020 propojuje umělce z oblastí tance, divadla, hudby a výtvarného umění. Témata tvorby často vychází z osobní zkušenosti autorů reflektujících sociálně společenské a environmentální otázky. „Tanec je slovem, komunikačním tokem skrze který promlouváme s osobitou poetičností, pravdivostí a snahou přivést diváka k zamyšlení a dialogu,“ doplňuje Říhová.
Anomalie se představí v Divadle X10
Taneční uskupení body2022 pod vedením choreografky Evy Urbanové uvádí své první dílo, taneční inscenaci Anomalie. Body2022 zpracovává téma lidského těla současnosti, jeho proměnlivost a vztahy k okolí, ve kterém se nachází. Prostřednictvím pohybu, který je radikální, smyslný, surrealistický a vibruje novým divokým životem nabízí nové pohledy na naše tělo a iniciuje další možnosti interpretace, které naše fyzická existence nabízí.
Premiéra novinky se uskuteční v Divadle X10 v neděli 23. října 2022 od 20.00.
Pohyb/Architektura v Nové Zbrojovce
Autorský projekt Becky McFadden a Beautiful Confusion Colective Pohyb/Architektura se představí 25. října v prostoru Nové Zbrojovky. Základem projektu je originální improvizační metodologie (založená na Rozvoji přístupů z Viewpoints a choreologie), ve které performer spolupracuje s architektonickým prostorem jako s partnerem a tančí s plochami, texturami, světlem, architektonickými prvky a prázdným prostorem.
Thin Skin akrobatky Elišky Brtnické
Nová performance etablované cirkusové akrobatky Elišky Brtnické Thin Skin bude uvedena 23. a 24. října v Centru současného umění DOX. Název vychází z anglického termínu thin-skinned, kterým se označuje třeba přecitlivělost, ale také zranitelnost.
Autorka Eliška Brtnická název dále vysvětluje: „Tyče odpovídají nám, my jim. Musíme se na sebe navzájem výrazně napojit a být také svým způsobem přecitlivělí vůči tyčím, protože jakmile nejsme, tak se mohou ohnout. Vše je o těžišti. Performer musí neustále dávat pozor, nakolik se tyč nebo on sám naklání, zda se pohyb příliš nevychyluje od těžiště, a tudíž se stává nestabilním.“
V představení Thin Skin hledá autorka originální podoby visuté hrazdy. Takové, které otevírají nové možnosti pohybu lidského těla, čímž spolu tvoří unikátní atmosféru a přináší intenzivní, vizuální zážitek.
„Hrazda je zde pojatá více jako výtvarný objekt nebo nějaká socha. Má rozhodně víc prostoru než samotný pohyb. Už ani neříkáme hrazdy, jsou to spíš dlouhé, třímetrové tyče, které jsou v představení důležitější než my,“ směje se Eliška Brtnická.
V díle vytváří akrobaté kinetické instalace „levitujících“ tenkých tyčí a lidských těl. Tělo a materiál – dva prvky v jednom prostoru, jejichž existence závisí na sobě navzájem.
Autorka záměrně oslovila pro projekt performery, Alžbětu Tichou a Filipa Zahradnického, u kterých cítila zájem pro umělecký výzkum. „Bětka je vzdušná akrobatka jako já a Filip je žonglér. Přizvala jsem ho do projektu právě proto, že pracuje s různými objekty. Protože zde upřednostňujeme právě daný předmět, tak mi přišlo zajímavé oslovit ještě někoho, kdo je zvyklý s těmi předměty manipulovat trochu jinak než my, akrobaté.“
Programový ředitel živého umění Centra DOX Viliam Dočolomanský vysvětluje, že DOX se ve své dramaturgii zaměřuje na podporu tvůrců, kteří mají nebo hledají nezaměnitelný scénický jazyk často na rozhraní jednotlivých druhů umění nebo žánrů. „Takový je i případ díla Thin Skin na rozhraní vizuální instalace a současného cirkusu. Eliška Brtnická spolu s dalšími performery vytváří křehké obrazy plynoucí jakoby mimo čas v riskantní situaci těla vydaného na pospas nestabilnímu materiálu. Nebojuje, ale něžně a soustředěně přijímá limity reality. Dává nám prostor zanořit se do meditativní a nevtíravé atmosféry mimo roztěkanost a agresivitu naší doby. DOX jako hlavní koproducent inscenace ji bude pravidelně uvádět v působivých prostorách galerijního auditoria.“
Ve spolupráci s Centrem současného umění DOX a v jeho působivých prostorách vznikla hypnotizující inscenace na rozhraní pohybové instalace a současného cirkusu, kde je všekrutou otázkou času. Pohyblivé sochy mizí tak rychle, jako se objevily. Tělo se otiskne v hmotě, obraz v mysli, čas se ohýbá. Thin Skin je křehkost, zranitelnost, nestabilita.
Vzpomínka na Valentinu Thielovou
V sobotu 15. října nás opustila ve věku 89 let herečka Valentina Thielová (*12. 3. 1933), která se proslavila mimo jiné jako konferenciérka Laterny magiky v programu na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Spolu se Sylvou Daníčkovou a Zdeňkou Procházkovou pracovala na přípravách přímo s režisérem Alfrédem Radokem.
S Laternou magikou spolupracovala Valentina Thielová několik let. Na roli konferenciérky na Světové výstavě EXPO 58 nešlo zapomenout: každá z konferenciérek se pro natáčení naučila provádět diváky programem v několika světových jazycích a konverzovat se svým předtočeným obrazem na projekčních plátnech:
„I když jsem za život hrála nevím kolik rolí, texty z Laterny magiky mám v hlavě dodnes, a kdyby mě někdo vzbudil o půlnoci, klidně bych je začala odříkávat,“ vzpomínala Thielová před několika lety, „Nijak nám nepřidalo na klidu, když nám zdůrazňovali, jak zodpovědná ta práce je, že budeme zastupovat dva a půl tisíce českých herců! A pan Radok byl maximalista, nemohly jsme si dovolit žádnou chybu, ani jedna z nás. Důležité bylo učit se všechny texty v určitém rytmu, to platilo i pro natáčení. Z pohledu diváka byla potom na pravém turniketu Angličanka, na levém Němka, uprostřed my živé jako Francouzky. A na všech reprízách pak bylo nutné udržet stejný rytmus řeči!“
Valentina byla především filmovou herečkou, kde se začala objevovat v menších rolích od poloviny 50. let. Jejím prvním manželem byl básník Vladimír Thiele, jehož jméno si ponechala. Režisér Josef Mach ji v roce 1957 obsadil do hlavní role ve filmu Florenc 13.30, pak přišly role v tuzemsku i v zahraničí, např. ve filmech Deštivý den, Občan Brych, Bláznova kronika, Transit Carlsbad ad. Po roce 1968 téměř přestala být obsazovaná, pracovala se zájezdovými divadly a estrádními soubory. Její další větší filmová role přišla až v roce 1982 ve filmu Sněženky a machři režiséra Karla Smyczka. Po revoluci se dál věnovala herectví v televizi i v reklamách.
S Laternou magikou prožila nejen ono slavné bruselské léto, kde vedle Světové výstavy probíhal i mezinárodní filmový festival, z něhož si odnesla celoživotní zážitek z galantnosti Jeana Maraise a oslnění z osobnosti Sophie Loren… Ačkoli se po návratu do Prahy chtěla Thielová věnovat filmu a televizi, režisér Radok ji přišel sám požádat, aby vystupovala dál, dokonce ji vzal i ukázat, jak probíhá rekonstrukce paláce Adria, kde měla Laterna začít hrát. „Protože já na tom trvám, že jste byla nejlepší,“ řekl jí prý tehdy. Pokračovala tedy, nicméně odmítla účast na zájezdech. Ale byla skutečně nadmíru poctivou spolupracovnicí:
„Jednou se stalo, že bylo vyprodané představení a já jsem zrovna ležela ve fakultní nemocnici na Karláku po zápalu plic. Neměl mě ale kdo střídat, takže přišli orodovat u doktora, který povolil, že můžu na několik hodin pryč, když se vrátím. Takže mě vezli sanitkou do divadla, abych si mohla odehrát představení, a pak zase sanitkou zpátky do špitálu. Takhle jsme byli Laterně nakonec oddaní. Ale když je člověk mladý, tak zvládne leccos.“
Ačkoli se pak divákům zapsala do paměti díky dalším příležitostem ve filmu, zůstala součástí historie Laterny magiky, u jejíhož zrodu byla. Čest její památce!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
