Událost: Nový Giovanni ve Stavovském. Se Svatoplukem Semem.

Právě dnes večer čeká pražské Stavovské divadlo a náš první operní soubor na tomto jevišti vpravdě zatěžkávací zkouška toho nejsilnějšího kalibru: premiéra nové inscenace opery oper, Mozartova Dona Giovanniho. Ostře sledovaná událost tím spíš, že Mozartův nejúspěšnější  kus byl v tomto operním domě před 225 lety, na podzim roku 1787 hrán vůbec poprvé, navíc jak známo pod taktovkou samotného autora. Jak Opera Národního divadla obstojí? Jak úspěšná nová inscenace bude? A jak dopadne hudební nastudování, když srovnání s těmi opravdu špičkovými nahrávkami této nelehké partitury se nabízí nepřeberná řada?Na odpověď si operní fanoušci musejí ještě přinejmenším pár hodin počkat. Jasno je v tuto chvíli ale jedno: při výběru sólistů do jednotlivých rolí Národní divadlo vsadilo především na příslušníky mladé pěvecké generace, a to včetně úlohy titulní. Poprvé ve Stavovském tak bude svého Giovanniho zpívat barytonista Svatopluk Sem (1973), který do Prahy přišel z českobudějovické opery teprve před třemi lety. I proto se náš rozhovor týkal nejen dnešního Mozarta.

Soudě podle vašich webových stránek máte poměrně obsáhlý repertoár. Učíte se snadno? A podle čeho hlavně vybíráte nové role?

Je pravda, že hodně rolí – ať menších, ale i těch větších – jsem nastudoval v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. V poslední době už těch menších rolí tolik není, proto studium partu zabere víc času. Většinou se mi do studia moc nechce, ale když už mám o hudbě v dané opeře přehled, tak se učím rád. Řekl bych, že se učím průměrně rychle. Záleží také na tom, v jakém jazyce bývá nastudování. Pro mě je pohodlná třeba italština a samozřejmě čeština, ale například francouzština a němčina, to je vždy trochu tvrdší oříšek.

Role si vybírám podle rozsahu a polohy, aby dobře sedly mému hlasu. Pak se musím zaměřit na dramatičnost partu a také na to, jestli mně bude sedět typově a výrazově. Většinou to v poslední době jsou hezké role a tak mě někdy mrzí, že některé z nich musím kvůli jiným projektům už odmítnout.

A jaký repertoár vám nejvíc podle vašeho názoru sedí? Kryje se to s tím, co byste nejraději zpíval?

V poslední době se mě pár lidí snaží přesvědčit, že mi sedí Wagner. Můj názor to tak úplně není, i když jsem si Wagnera také oblíbil. Mám rád například Rossiniho, Pucciniho, Verdiho, Leoncavalla, Gounoda a také samozřejmě Mozarta. Z českých skladatelů Smetanu, Dvořáka a nebo Martinů. Nemám nějak svoji uzavřenou představu o tom, co bych chtěl zpívat, pro mě je důležitější, jestli se mi hudba a pěvecký part líbí a zda mě posune v něčem dál. Zdá se, že vystupujete poměrně často. Kolik představení, resp. koncertů tak míváte do měsíce? Neomezujete to ničím?

Někdy mám představení víc a někdy míň. Nedá se říct přesně, kolik to je, ale je pravda, že zpívám poměrně často. Někdy se stane, že jsem trochu unavený a tak se snažím – pokud to jde – představení vyměnit s alternujícím kolegou. Pro regeneraci hlasivek je důležitý spánek a odpočinek, ale někdy si to bohužel nemohu úplně dovolit.

Máte nějakého stálého hlasového pedagoga? Udržujete ještě kontakt s profesorkou Volfovou z opery Jihočeského divadla ?

Praze momentálně žádného osobního pedagoga nemám, jen občas navštívím právě moji paní profesorku Dášu Volfovou v Českých Budějovicích. Bohužel, času je tak málo, že si někdy musím vystačit s tím, co mě naučila. Jsem ji každopádně vděčný za to, co mně předala a snažím se stále na hlasové technice pracovat.Když už jsme zmínili České Budějovice – jak vzpomínáte na svoje tamější angažmá, které bylo vaším prvním? Na co či koho nejraději a na co už méně v dobrém?

Prožil jsem v Budějovicích opravdu ty nejkrásnější chvíle. Mám tam stále spoustu kamarádů a kolegů v divadle. Jsem vděčný osudu, že jsem začal právě tady. Zde jsem se mohl pomalu rozvíjet a čerpat divadelní zkušenosti od svých kolegů a od režisérů. Na své kamarády myslím částo a s některými jsem v kontaktu neustále, jako například s tenorem Alešem Voráčkem, který je zde v angažmá. V Budějovicích bylo něco, co jsem doposud v žádném divadle nezažil: opravdu úžasná parta. Byli jsme jako rodina.

Bohužel i toto divadlo ale postihla reorganizační krize a atmosféra se podepsala snad na všech. Je mi z toho trochu smutno, když vím, jaké to bylo a vidím a slyším, jaké je to teď.

Pojďme ale teď konečně vaší nejnovější příležitosti – v Praze jste jedním z titulních představitelů nové inscenace Dona Giovanniho. Neznámá role to pro vás ale není, už jste se v ní představil, a to před nedávnem v Plzni. Jak hodně ji máte ozpívanou?

Pražská inscenace Giovanniho je pro mne třetí v pořadí. Baví mě a myslím si, že je to při představení na mně i vidět.:-) Každý režisér chce mít Giovanniho trochu jiného, ale v podstatě je to ve finále opět ten stejný proutník a sukničkář. Na roli Giovanniho je stále co zdokonalovat a tak i když ji dobře umím, nemůžu nikdy říct, že ji zvládám úplně dokonale. Proto si sám také pokaždé před představením a někdy i před zkouškou celou roli opakuji a snažím se nedokonalá místa zlepšit.Jak hodně je vám Giovanni – samozřejmě coby role! – blízký? Co na něm považujete za nejtěžší, ať už po pěvecké, výrazové či herecké stránce?

Převážná většina mužů by možná při zkoušení choulostivých scén Giovannimu záviděla. Je to opravdu skvělá role, ve které se dá ukázat jak talent herecký, tak pěvecký. Není to opravdu jednoduché. Paradoxně ve své podstatě role Giovanniho není tak zajímavá. Tím nemyslím, že by Giovanni byl nudný, jen si myslím, že mu dá víc práce zaujmout diváka. Má hezkou canzonettu a dvě árie (v nové pražské verzi jen árii jednu), ale tak hezké árie jako ostatní postavy bohužel nemá. O to víc pak musí pracovat právě na hereckém projevu a výrazu.

Nejtěžší pro mě je samozřejmě závěr opery. Do konce opery dávám nejvíc emocí, hlasu i herectví a to mě na úplný závěr dostane téměř do tranzu.