Událost v ženevské opeře: Rossini z kulturáku
Když Teatro San Carlo v Neapoli dávalo 24.září 1819 poprvé zbrusu novou operu La donna del lago (Jezerní panna), bylo sice jejímu autorovi Gioacchinu Rossinimu teprve sedmadvacet, ale měl již většinu – u publika veskrze úspěšných, ne však vždy u kritiky – premiér svých oper za sebou: mimo jiné Tankreda, Italku v Alžíru, Turka v Itálii, Lazebníka sevillského, Otella, Popelku a také Armidu. (Však ho také k pravidelnému dodávání nových partitur pro Neapol – dvě nové opery ročně – vázala v té době už několik let trvající smlouva.) Byla to doba velkých primadon, které se v hlavních rolích rády producírovaly a notový zápis svými na odiv stavěnými koloraturami a dalšími okrasami měnily často k nepoznání. Rossini ale proti takové svévolné improvizaci začal už pár let před premiérou Jezerní panny vystupovat a každou pěveckou ozdobu do not proto důsledně zapisoval. A to i přesto, že s jednou takovou primadonou, podle dobových zpráv mimořádného hlasu, ale též docela pochybné pověsti, v té době žil a po sedmileté známosti se s ní v roce 1822 oženil (toto manželství ovšem nakonec příliš dlouho nevydrželo).

Španělská sopranistka Isabella Colbran (1785-1845) prý měla vedle svého atraktivního zevnějšku a hereckého talentu neobyčejně krásný, dramaticky laděný koloraturní soprán, s rozsahem skoro tří oktáv. (Nebo spíš mezzosoprán? Těžko dnes soudit). A právě pro ni psal Rossini v letech jejich známosti prakticky všechny titulní role – mimo jiné Elisabettu, Desdemonu, Armidu, Semiramis a také – Elenu v Jezerní panně. (Pravdou ovšem také je, že později, v dalších operách, Rossini Colbranové naopak pomáhal, když se její čím dál častější nejistoty v intonaci snažil bohatými koloraturami maskovat .)

The Lady of the Lake, básnická povídka z roku 1810, v níž se panovník zamiluje do skotské horalky, je považována za jeden z vrcholů známého skotského básníka a romanopisce Waltera Scotta (1771-1832). Není divu, že právě po této předloze Rossini sáhnul – Scott byl v té době totiž nesmírně populárním autorem. Z bezmála čtyř desítek Rossiniho jevištních děl je přitom Jezerní panna, patřící mezi šestici jeho posledních oper, zase jiná, než ty ostatní. Ten, kdo neměl příležitost se s Rossiniho dílem podrobněji seznámit a zná jen pořád dokola omílaného Lazebníka či snad ještě možná Popelku, Turka nebo Italku, nad jinakostí i téhle Rossiniho opery žasne (jak tomu ostatně podobně nedávno bylo u stejně tak neznámé Armidy, přenášené z MET do kin). Jezerní panna je vlastně psychologickou studií nešťastné dívky, vnitřně osamělé, mající problémy nejen sama se sebou, ale i s tím, že na ni okolí pohlíží jako na tak trochu „divnou“. Při tom všem ale i tato Rossiniho partitura obsahuje snadno zapamatovatelné, avšak rozhodně ne samoučelně líbivé melodie. Přítomny jsou ale i dramaticky poměrně vzepjaté plochy, typicky rossiniovské ansámbly, od „zdobení“ pěveckých partů ale skladatel výrazně (snad jedině s výjimkou závěrečné árie hlavní hrdinky) ustupuje.




Zvláštní kapitolou je pak režie ženevské inscenace (v koprodukci s Theater an der Wien) ve fascinující a přitom jednoduché a stylově čisté koncepci renomovaného Christofa Loye (v poslední době zaujal mimo jiné Donizettiho Robertem Devereux a Henzeho Bakchantkami v Mnichově či rovněž Henzeho Princem z Homburku v Theater an der Wien – o dvou z těchto inscenací jsme před časem na Opeře Plus psali). Svou Jezerní pannu Christof Loy umísťuje kamsi do nepříliš vzhledného kulturního domu padesátých či šedesátých let minulého století, plného pesimismu a šedivé uniformity, udupávající lidskou individualitu a skvěle vystihující duševní stav a pohnutky hlavní hrdinky. Místní lidé tu jsou ochotníky, v úžasné shodě s Rossiniho partiturou tu hraje jejich orchestr, do představení místních baletek (Giselle) se promítají tužby i zklamání Eleny… Zkrátka a dobře: Večer se vším všudy par excellence!



Gioacchino Rossini:
La donna del lago
Dirigent: Paolo Arrivabeni
Režie: Christof Loy
Scéna a kostýmy: Herbert Murauer
Choreografie: Thomas Wilhelm
Světla: Reinhard Traub
Sbormistr: Ching-Lien WU
Orchestre de la Suisse Romande
Choeur du Grand Théâtre
koprodukce Grand Théâtre de Genève – Theater an der Wien
Premiéra 5.května 2010
(psáno z reprízy 9.5.2010)
Elena – Joyce DiDonato
Giacomo V – Luciano Botelho
Uberto – Luciano Botelho
Rodrigo di Dhu – Gregory Kunde
Malcom Groeme – Mariselle Martinez
Duglas d’Angus – Balint Szabo
Albina – Bénédicte Tauran
Serano – Fabrice Farina
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]