Uhrančivá i šokující Salome v brněnském Národním divadle

Richard Strauss patří mezi nejhranější operní skladatele 20. století. Salome pak představuje jeden z pomyslných vrcholů jeho tvorby, v níž se snoubí originální hudební jazyk s provokativním příběhem a mimořádnými technickými nároky na všechny hudebníky i pěvce. Dílo ambiciózně rozkročené mezi wagnerovským novoromantismem a drásavým expresionismem perfektně vykresluje cyničnost dekadentní divadelní předlohy a všechny její vnitřní kontrasty a napětí. S výjimkou nešťastného Jochanaana (Jana Křtitele) v podstatě žádnou z hlavních postav nelze vylíčit jako kladnou, ba naopak ty dvě nejexponovanější (Salome a Herodes) jako by se předháněly, kdo z nich bude diváky znechucovat více. Závěrečná absurdní gradace ústící do slavného nekrofilního výjevu i po více než sto letech zaručeně šokuje nejednoho diváka; není div, že na počátku minulého století do množství repríz oper intenzivně zasahovali cudnostichtiví cenzoři.

Mezi premiérou a dnešním brněnským provedením však uplynulo mnoho času i vody. I přes mimořádnou expresivnost hudební i textové složky by dnes opera ve své původní podobě asi tak nervydrásajícím dojmem nepůsobila – bylo tedy potřeba ji nějakým způsobem ozvláštnit, nebo oživit. Hned první okamžiky opery ukázaly, že první záměr se vydařil, druhý již méně. Aktéři byli sice rovnoměrně rozprostřeni na celé ploše jeviště, pohybu ovšem moc nevykazovali a scéna tak působila zvláštně staticky (zejména v kontrastu s hudbou linoucí se z orchestřiště, která byla od začátku do konce nabitá energií). Větší míru pozornosti na sebe v prvním výstupu strhával Vít Nosek jako Narraboth, který svým mocným, ale přesto citlivým vokálním projevem s mnoha barevnými nuancemi dokázal ovládnout celý prostor.

Režisér David Radok jako by si byl vědom strnulosti prvních minut, tak do prostoru působícího jako opuštěný dvůr s industriálními prvky (přesvědčivě temná a odlidštěná scénografie Dragana Stojčevského) přidal ještě prosklený vhled do interiéru “paláce”, kde se odehrávala pitka vládce Heroda. Pro mnohé oči diváků šlo jistě o zajímavé osvěžení scény, jiným možná vadilo zbytečné odvádění pozornosti od hlavního děje. Rozpaky mohla budit také zvláštní volba jinak působivých kostýmů Zuzany Ježkové. Nadčasové uniformy vojáků a fraky Židů dobře kontrastovaly se saténovým oděvem později vstoupivší Salome; proč však byla postava pážete oděna do burky (což kromě zmatení diváka jistě také znesnadňovalo zpěv) nebylo zcela jasné.

Atmosféra se začala dramaticky proměňovat s příchodem dvou klíčových postav. Tou první byla samozřejmě princezna Salome v podání Lindy Ballové, která si s mimořádně náročným partem, požadujícím kromě nezbytné energie a silné výrazovosti projevu také ohromný hlasový rozsah, poradila na výbornou. V nejhlubších polohách sice její hlas neměl takovou sílu, aby se prosadil přes obrovský orchestr, tento drobný nedostatek ovšem pěvkyně vyvážila svou virtuozitou, dynamickou škálou a srozumitelnou artikulací. Birger Radde v roli Jochanaana na rozdíl od Ballové zpíval velkou část své role mimo jeviště, i tak ale neměl problém svým hlasem naplnit celé divadlo. Některé jeho pohybové kreace připomínající zombie z béčkových hororů, které následovaly jeho vyvedení na jeviště, mohly působit trochu úsměvně; perfektně však seděly do celkové koncepce a podtrhovaly absurditu děje. Klíčový dialog, v němž se Salome snaží Jochanaana neúspěšně svést, pak patřil k dramatickým i pěveckým vrcholům celého představení.

S návratem Jana Křtitele zpět do žaláře a s příchodem Heroda a jeho manželky Herodiady doprovázenými družinou sluhů a jiných postav zcela zmizely poslední vzpomínky na úvodní statičnost – děj i jevištní akce jako by postupně nabíraly na tempu a energie postupně kulminovala až do závěrečného princeznina monologu. Velkou zásluhu na tom měl dozajista Jaroslav Březina, který si postavu Heroda zápasícího s alkoholem, bludy i chtíčem ke své nevlastní dceři viditelně užíval. Kromě perfektního pěveckého projevu a přesvědčivé herecké akce si v několika momentech našel prostor i pro humor. Eva Urbanová jako Herodias tolik vokálního prostoru neměla, přesto však dokázala i z minima not vytěžit maximum exprese.

Kromě toho, že měl Strauss na představitelku titulní role vysoké pěvecké, potažmo herecké požadavky, napsal pro ni také dlouhý taneční výstup – slavný Tanec sedmi závojů. Tento fakt v sobě skýtá velký interpretační problém, protože taková pěvkyně, která by dokázala „uzpívat“ všechny polohy Salome a zároveň ke konci opery deset minut v kuse tančit, s největší pravděpodobností neexistuje. Je zde tedy záhodno sáhnout ke kompromisu, choreografie Andrey Miltnerové spoléhala spíše na bohatý pohyb po celé ploše jeviště než na tanec. Linda Ballová zde dostala prostor ukázat své pohybové i herecké schopnosti a celou instrumentální plochu dokázala přesvědčivě utáhnout. (A několik tanečních kroků celá kreace přeci jen obsahovala, vytouženou hlavu Jana Křtitele na stříbrném podnose si tedy Salome od Heroda nakonec vlastně zasloužila.) Koketování s jednotlivými členy Herodovy družiny spojené s postupným svlékáním kusů oblečení vyvrcholilo explicitně erotickým momentem, jímž princezna panovníka zcela ovládla.

Jak bylo zmíněno výše, pro současné publikum bylo potřeba operu místy trochu připepřit, aby stále vyvolávala pocity šoku. Projevilo se to v několika režijních nápadech podtrhujících cyničnost děje (třeba když Židé diskutují, jestli je Jochanaan skutečně prorokem, zatímco jeden z vojáků s hadrem a kbelíkem utírá ze země krev po Narrabothovi, jenž se bez většího ohlasu jiných postav zabil z neopětované lásky k Salome; nebo když Herodias po stětí Jana Křtitele spokojeně večeřela, ačkoliv její dcera zrovna laskala prorokovu hlavu) nebo v momentech, které měly znásobit zhnusení diváků (Herodes zvracející při pohledu na Salome s utnutou hlavou v náručí; nebo zmíněný závěr „závojového“ tance, kdy si princezna sundala kalhotky, navlékla je Herodovi na hlavu a tu si pak nasměrovala do svého klína). Pro někoho možná prvoplánová provokace – perfektně však zapadající do kontextu dekadentního příběhu.

Ten kulminoval do závěrečného rozsáhlého a velmi působivého monologu hlavní postavy, jejím políbením Jochanaanovy hlavy a Herodovým rázným příkazem, aby byla princezna zabita. Bodnutí dýkou, pár brutálních akordů, opona. Rychlý spád děje (celá opera o jednom dějství má něco málo přes půldruhé hodiny), neustálé napětí plynoucí z tonálně i charakterově proměnlivé hudby, bravurní hlavní pěvecké výkony i řádná dávka cyničnosti a provokace – to vše dělá z nové inscenace Straussovy klasiky velmi vděčnou podívanou pro nejednoho (lépe asi poučeného) diváka. Svědčí o tom i bouřlivé ovace ve stoje, kterými publikum premiérové provedení zahrnulo.

Richard Strauss: Salome
Premiéra 17. června 2023
Janáčkovo divadlo

Inscenační tým
Režie: David Radok
Asistent režie: Otakar Blaha
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Zuzana Ježkova
Choreografie: Andrea Miltnerová
Light design: Přemysl Janda

Osoby a obsazení
Salome: Linda Ballová
Herodes: Jaroslav Březina
Herodias: Eva Urbanová
Jochanaan: Birger Raade
Narraboth: Vít Nosek
Páže Herodiady: Jana Hrochová
1. Žid: Zbigniew Malak
2. Žid: Pavel Valenta
3. Žid: Petr Levíček
4. Žid: Michael Robotka
5. Žid: Kornél Mikecz
1. Nazarejec: Josef Škarka
2. Nazarejec: Zoltán Korda
1. Voják: Josef Škarka
2. Voják: David Nykl
Kappadočan: David Nykl
Otrokyně: Jitka Zerhauová

Orchestr Janáčkovy opery NdB
Dirigent: Marko Ivanović