Dlouho jste vedl varhanní kurzy při pražském arcibiskupství, byl jste pedagogem na brněnské Janáčkově akademii múzických umění a v současnosti vedete studenty na pražské Akademii múzických umění. Co pro vás znamená práce se studenty? Za dobu, co se jí věnujete, pozorujte nějaký trend vývoje mladých varhaníků?
Nejprve jsem učil varhaníky – amatéry, kteří hrají při bohoslužbách. Někteří jsou schopni zahrát i něco z koncertního repertoáru. Jsou prakticky založení a mimo jiné jsou schopni improvizovat. Nejvíce mě fascinoval jejich vztah k varhanám a znalosti. Moc rád jsem s nimi trávil čas poznáváním zajímavých nástrojů. I mezi amatéry byli velmi talentovaní žáci. Někteří nakonec varhany vystudovali. Znamenalo to pro mě hlavně sdílení vášně pro varhany a odpovědí byly občas skvělé hudební počiny. Občas mi však chybělo se moci s většinou z nich zabývat vrcholnými díly varhanní literatury. Proto jsem využil možnosti se zúčastnit konkurzu na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění a hned po roce i na pražskou Akademii múzických umění. Asi dvanáct let jsem učil na obou školách současně. Bylo zajímavé pozorovat určité odlišnosti pražské a brněnské školy. Tady pro mě bylo důležité učit studenty vnímat hudební sdělení a ve všech ohledech ho zprostředkovat publiku a prostředky k tomu nepovyšovat na cíl. Z výuky profituji i já. Když chcete něco vysvětlit, musíte si sám věci ujasnit. Mým cílem je absolvent, který dozraje k samostatnosti a svébytnosti. Někdy jsem mile překvapen, že to nese ovoce i řadu let po studiu. Trendy mladých varhaníků směřujících k profesi jsou různé. Některé jsou pozitivní, například se dlouhodobě zlepšila obecná interpretační úroveň. Ale počet výjimečných talentů je asi jako dříve. Co mi dělá starosti: trendem, či spíše nutností, je hodně pracovat, většinou učit v ZUŠ. Studenti pak nemají čas a energii plně rozvíjet své schopnosti. Rád bych jim pomohl, ale nejde to. Někteří se nakonec varhanám věnovat nebudou, nebo alespoň ne koncertně. To už někdy vědí při nástupu na školu. Na druhou stranu, je to pochopitelné, dnes je čím dál těžší se živit jako interpret.
Vedle interpretace a improvizace se zabýváte také organologií čili naukou o stavbě varhan. Jaký je mezi studenty varhan zájem o tento obor? A jak organologická práce obohacuje varhaníka?
O technickou a historickou stránku varhan jsem měl vždy zájem. Největší potěšení je hrát jakoukoli skladbu na nástroji, který je jí blízký třeba dobou a místem vzniku. Znalost opravdu velkého množství například historických varhan vede k hlubšímu stylovému pochopení, a to se snažím předávat i mým studentům. Umět zacházet s nejrůznějšími nástroji a také vědět, jak a proč reagují, je jedna z největších varhaníkových výzev. Když pak s kolegy hodnotíme například výkony na soutěži, shodujeme se, že uchopení nástroje je velmi důležitou součástí interpretace. O organologii jako takovou mezi studenty moc zájem není a tomu také odpovídají znalosti. V tom vynikají spíše amatérští varhaníci. Zatím jsem nepřišel na to, proč tomu tak je. Mám ale obavy, když vidím, že téměř není dorost organologů, kteří by mohli kvalifikovaně vést například restaurování. To vyžaduje mnohaleté zkušenosti a vědomosti. Ty mohou naopak vést k erudici v interpretaci staré hudby. Stručně řečeno, čím starší hudba, tím více informací musíte mít, náš současný vkus znalosti nenahradí.
Je nějaký nástroj, u jehož rekonstrukce nebo stavby jste byl jako organolog, k němuž se rád vracíte? Případně je nějaký plánovaný nástroj, na jehož stavbu se těšíte?
Někdy i „malé“ projekty mohou být vzrušující. Například se na mě před lety obrátil (tehdy jsem byl ve funkci organologa pražské arcidiecéze) kněz žižkovské farnosti, že má peníze na opravu varhan v kostelíku sv. Rocha. To je malá barokní rotunda na Olšanském náměstí, architektonický skvost. Ovšem varhany byly z 20. století, velmi nekvalitní a zakrývaly dvě okna. Právě jsem měl nějaké poznatky ze studijní cesty po malých varhanách – pozitivech. Částka by pokryla restaurování jednoho z nich a transfer z nepoužívaného kostela by ho zachránil. Přišel mi něčím velmi starý. Tak jsme se dohodli. Jenže – nebylo jasné, komu patří. Kostel patřil obci, ale inventář nebyl právně ukotven. Pan starosta neměl problém s odvozem chátrajících varhan, ale bál se něco podepsat, aby ho opozice neobvinila, že rozdává majetek, i když se neví, čí je. Tak jsem varhany prostě za bílého dne ukradl, i policie tam byla. Papíry se následně dořešily a varhany mezitím stály zrestaurované u sv. Rocha. Perličkou je, že se přesně vešly do otvoru v zábradlí po hracím stole původních varhan a při průzkumu polychromie se zjistilo starorůžové mramorování podobné tomu na kazatelně. Tím pádem nevznikl žádný problém s památkáři. Za pár let můj nástupce organolog Štěpán Svoboda zjistil, že v těchto varhanách jsou některé píšťaly ze 17. století a že v kostelíku sv. Rocha se v 18. století zmiňuje podobný nástroj.
Ze současných projektů je bezesporu největší a nejvýznamnější novostavba varhan v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Jsem členem sedmičlenné komise, která vybírala zhotovitele a následně komunikovala podobu nástroje. Je to náročný, ale krásný proces. Nyní sledujeme intonaci a konzultujeme definitivní zvuk. Varhany jsou v mnoha ohledech výjimečné, a to celoevropsky. Praha byla posledním městem, která ještě ve své katedrále velké varhany neměla. Dispoziční řešení klade důraz na paletu a slavnostnost barev pro liturgii i literaturu. Varhany nejsou z prostorových důvodů největší v republice, ale mají řadu rejstříků, které mají jen ty největší nástroje na světě, a to jim přidává na bezkonkurenční zvukové mohutnosti. Ale jejich největší hodnotou je opravdu krásný zvuk, který nikoho nenechá chladným. Je to i díky tomu, že varhanáři firmy mistra Gerharda Grenzinga mají hluboké zkušenosti s restaurováním historických varhan. Pro mě je to jako sen: na konzervatoři jsem pod lavicí psal dispozice nových varhan pro katedrálu a netušil, že se to jednou stane a že budu moci být u toho! Když uvážíte, že se taková akce děje tak jednou za sto i více let, jsem vděčný, že nás to potkalo. O těchhle varhanách by to bylo na samostatný článek.
Varhaník často koncertuje na nástroje, které zvukově pozná až před koncertem, což ovšem jistě není případ vašeho nadcházejícího koncertu v Obecním domě. Jak se vám hraje na tento skvostný nástroj? Jaký vztah k němu máte?
Tyhle varhany jsou výjimečné z více hledisek. Je to původní nástroj z roku 1912 a je spojen s dvěma největšími osobnostmi té doby – Josefem Kličkou a Bedřichem Antonínem Wiedermannem. Mimochodem, vtipné je, že Regera budu hrát z not, které mu patřily, je na nich typické razítko „Ex libris B. A. Wiedermann“. Koupil jsem je kdysi v antikvariátu. Je možné, že přímo z nich na tyto varhany hrál! Jejich zvuk reprezentuje postromantismus s jemným úsvitem reformy podle Alberta Schweitzera, který tu mimochodem koncertoval. Mají velkou škálu jemných odstínů, schopných splnit i ty nejnáročnější nuance dobových velkých děl. Hraje se na ně velmi dobře a barvy jsou velmi inspirativní. Mají i své zvláštnosti, se kterými je nutno se vypořádat. Například II. a III. manuál jsou oproti I. výrazně dynamicky slabší, což vede k tomu, že nemohu rejstříkovat jako obvykle, musím prostě nalézt kreativní řešení. Ale výsledek za to vždy stojí. A protože varhany mají svou osobnost, vybírám skladby, které na nich vyzní zvlášť dobře. I Bach tu může znít lépe než na většině moderních nástrojů. Konkrétně tento nástroj mám rád nejen jako varhaník, krásné zážitky tu mám z recitálů i sólové spolupráce s orchestrem, ale i jako posluchač. Nikde nejsou tak dobře, a přitom nevtíravě, slyšet varhany v Glagolské mši, jako tady.
Ve vašem programu zazní vedle známějších děl třeba také dílo Siegfrieda Karg-Elerta, kterého posluchači až tak často neslyší – třeba v porovnání s tvorbou jeho současníka Maxe Regera. Volil jste části z Karg-Elertových Katedrálních oken především s ohledem na jejich vazbu k adventní, respektive vánoční době nebo se tomuto autorovi věnujete častěji?
Je pravda, že v tomto programu supluje hlavně tu tematiku. Zároveň je jeho hudba velmi vhodná ke zdejším varhanám a podle toho, co jsem již vyzkoušel, tu bude znít opravdu hodně dobře, a dokonce představí nástroj z méně obvyklé stránky. O to zajímavější to bude překvapení. Karg-Elert vyžaduje specifickou dispozici a typ řekněme anglicko-reformovaného nástroje, takže kdykoliv jsem ho hrál, často jsem narážel na neuskutečnitelnost jeho záměrů, nebo za cenu kompromisů. To je důvod, proč ho hraji jen tam, kde mohu autorovi víc vyhovět. Jeho hudbu mám však rád. Nemohu se zbavit dojmu, že například Katedrální okna jsou i při radostné tematice v podtextu melancholické. Protože s těmi skladbami teď žiji a řekl bych, že jsou vnitřně až smutné, nějak mě to dojímá.
Vánoční svátky bývají často pro varhaníky dobou mnoha koncertů. Je tomu tak i ve vašem případě?
Je přirozené, že varhaníci mají teď víc hraní. I já. S chutí si zahraji jak recitál, tak intimní koncert či mši v malm kostele. Těším se i na „Rybovku“ na zámku, kde se topí v krbu nebo na „Hod Boží“ se sborem. Mám však klidnější Vánoce než dřív, kdy jsem se snažil stihnout všechno a usínal při štědrovečerní večeři vsedě. Už vím, jakou hudební činností udělám radost sobě, a tudíž i posluchačům. A to se snažím dělat.
Děkuji za rozhovor a přeji vám i posluchačům příjemné hudební zážitky na nejbližším koncertě ve Smetanově síni i na těch dalších, vánočních!
