Mezi zaměstnanci opery a Perem Boyem Hansenem vypukla roztržka po té, co byl ředitel vyzván, aby po vypršení své smlouvy odešel
(The Guardian – 22. 6. 2015 – David Crouch)
Norská národní opera otevřela v Oslu na břehu fjordu v roce 2008 za pochvalných projevů z celého světa svůj nový stánek ze skla a mramoru. Při této příležitosti byly vysloveny smělé předpovědi ohledně budoucnosti. Za chladnou fasádou se ovšem v posledních týdnech rozhořel spor, který přešel v zákulisní drama. Zaměstnanci opery byli přirovnáváni ke sboru židovských otroků ve Verdiho opeře Nabucco, kteří zpěvem vyjadřují touhu po svobodě.
Zpěváci a hudebníci zosnovali palácový převrat proti řediteli Peru Boyeovi Hansenovi. Ten si naopak zajistil podporu evropských operních hvězd a naznačil, že se stal obětí „kafkovské“ krevní msty.
Obě strany si přes média předhazovaly různá nařčení a odhalovaly tak závažný střet egoismu a ambic ve světě klasické opery.
Praní špinavého prádla na veřejnosti spustilo překvapivé květnové oznámení správní rady. Hansen byl proti své vůli vyzván, aby za dva roky, po vypršení své smlouvy, odstoupil z funkce. Mezinárodně uznávaný šéf Norské opery čelil kritice konzervativních kulturních kruhů, ale také kritice ze strany svého týmu. Zaměstnanci opery odmítali jeho údajný autokratický styl řízení.
Kritika rozhořčila znalce opery, podle nichž je Hansen jednou z nejlepších vůdčích osobností evropského kulturního světa. V dopise norské vládě žádalo šestnáct evropských operních osobností, aby sedmapadesátiletý ředitel byl ve své funkci ponechán i po roce 2017. Argumentují tím, že jeho nadšené úsilí v rodné zemi proměnilo Norskou národní operu v jeden z nejlepších operních domů i za hranicemi Skandinávie.
Eivind Gullberg Jensen, jeden z nejznámějších norských dirigentů řekl, že ho šokovalo, když se dozvěděl, že Hansen bude muset odejít tak brzy. „Sotva začal a zatím odváděl vynikající práci,“ řekl Jensen listu Guardian. Klavírista Leif Ove Andsnes prohlásil, že Hansenův odchod je těžko pochopitelný zvláště poté, co získal opernímu domu mezinárodní věhlas.
Ovšem ze zákulisí opery zaznívaly zcela odlišné hlasy. Ellen Horn, odcházející předsedkyně správní rady, řekla, že Hansen byl vynikající ředitel opery, který ji vyzdvihl na mezinárodní úroveň. Správní rada prý ale obdržela znepokojivé zprávy ze strany zaměstnanců, jimiž se rada musela zabývat.
V norských médiích se objevila anonymní vyjádření zaměstnanců, která Hansena obviňovala z toho, že manipuluje s lidmi, je nekompromisní a má sklon k výbušnému jednání. Podle názoru vysokoškolského učitele a hudebníka Øysteina Imsena vyjádřeného v článku v listu Dagbladet museli zaměstnanci po tři roky snášet náladového a sebestředného šéfa.
Hansen odpověděl sedmistránkovým dopisem, který se dostal do tisku. V dopise prohlašuje, že nikdy neslyšel „o jediné konkrétní ověřitelné události nebo jednání, jež by podpořilo nařčení z pochybení nebo nepřijatelného stylu řízení z mé strany.“ Listu Aftenposten řekl: „Tvorba uměleckého díla není nacvičování demokracie.“
Kvůli povyku, který spor vyvolal, se pozornost zaměřila na Hansenovy umělecké úspěchy. Tenor Øystein Wiik vyzval ředitele, aby ihned odstoupil. Prohlásil, že nechápe, proč se Hoffmannovy povídky v Hansenově produkci odehrávaly na skládce a proč samotný Hoffmann vrávoral po jevišti s láhví whisky v ruce.
Hansen uvedl na jeviště několik „nekonvenčních“ produkcí s provokativními, nevkusnými výstřelky, připomíná Henning Høholt, vydavatel internetového magazínu Kulturkompasset. „Myslel si, že je na to Norsko připraveno. Jenže si nemůže jednoduše přivést své přátele z Německa a očekávat, že také zajásáme ‚Jak skvělé!‘. Lidé tohle nechtějí vidět.“
Paul Curran, Hansenův předchůdce ve funkci ředitele Norské opery, odstoupil z funkce šest měsíců před vypršením své smlouvy po neshodách s provozním ředitelem.
Zvedla se velká vlna kritiky na všech úrovních, řekl Curran. Od několika bývalých kolegů se teď dozvěděl, že napsali dopis provoznímu řediteli Nilsi Aremu Karstadovi Lysøovi. „Volba byla v podstatě vyjádřením nedůvěry. Nedokáží s Hansenem pracovat. Byl to palácový převrat.“
Curran ovšem také zdůraznil, že v Norsku existuje odlišná pracovní kultura. Je v ní silný důraz na etiku spravedlnosti a „janteloven“, zákon jante – skandinávský fenomén, podle něhož nesmí být nikdo považován za lepšího než druzí a každý, včetně pracovníků úklidu, musí mít stejné právo se vyjádřit.
„V Norsku je těžší vést operu než v Berlíně,“ řekl Jensen. „V Německu se od šéfa očekává, že bude užívat své moci v kombinaci s vynikajícím uměleckým vedením. Jestliže se v Norsku snažíte příliš vyniknout, musíte za to zaplatit.“
Barytonista Espen Landvik zastupující operní sólisty napsal na svém blogu, že od té doby, co se Norsko v roce 1814 zbavilo své aristokracie, má jeho společnost zploštělou strukturu, „a to není pro každého snadno stravitelné.“ Operní ředitel je na vrcholu a má veškerou moc, ale produkce by měla být výsledkem spolupráce s účinkujícími, založené na součinnosti a vzájemném respektu, dodal Landvik.
Jan Koop, německý violoncellista a člen výboru odborového svazu hudebníků zaměstnaných v opeře řekl, že zaměstnanci mají v Norsku rozsáhlá pracovní práva a operní ředitel nemůže jednoduše přijít a všechno naráz změnit. „Správní rada musí dbát o to, aby zaměstnanci dostali vše, co potřebují, aby mohli odvádět vysoce kvalitní výkony,“ řekl Koop. „Tady v Norsku je to zřejmě důležitější než jinde v zahraničí, protože zdejší zaměstnanci jsou lépe chráněni a lépe organizovaní. Mají tedy odvahu hovořit o problémech.“
Přeložil Ondřej Lábr
Foto archiv
