Všechny cesty vedly do Janáčkova divadla
Filharmonie Brno připravila svým posluchačům ve čtvrtek 11. prosince 2025 (s reprízou o den později) atraktivní program z kantátových děl Antonína Rejchy a Leoše Janáčka. V hledišti Janáčkova divadla bylo přesto možno vidět prázdná místa. To se děje opravdu málokdy. Kromě rozjeté chřipkové epidemie byly důvodem vánoční trhy, jež probíhají na čtyřech přilehlých brněnských náměstích: podzemní parkoviště Janáčkova divadla, které si všichni tak pochvalujeme, bylo proto v podvečer naprosto plné. Auta s návštěvníky koncertu marně čekala ve frontě před vjezdem, až se rozsvítí zelený nápis „volno“. Nakonec mě manželka vysadila samotného a odjela domů. Řada návštěvníků parkovala daleko od divadla a dobíhala na poslední chvíli. Prázdná místa ostatních, kteří to prostě vzdali, byla němou výčitkou.
Kantáta Leoše Janáčka byla silně inspirována autobiografickými vzpomínkami
Raná kantáta Leoše Janáčka Amarus (slovo raná je v Janáčkově případě velmi relativní, skladatel ji komponoval ve třiačtyřiceti letech) je zvláštní dílo, charakteristické převažující zastřeně smutnou atmosférou. Amarus „děkoval hříchu za své zrození,“ byl dítětem svobodné matky, která zemřela, a on prožíval svůj trpký život sirotka v klášteře. Jeho jedinou povinností bylo dolévat olej do věčné lampy před oltářem kostela. Nešťastný Amarus prosil anděla, aby mu řekl, kdy jeho smutný život skončí („Rci, kdy zemru!“). Odpověď zněla: „Umřeš oné noci, kdy zapomeneš do lampy nalíti olej.“ Jednoho dne zastihl Amarus v kostele zamilovanou dvojici, sledoval ji a byl svědkem jejich mileneckého štěstí. Byl tím objevem netušené krásy tak fascinován, že na svou povinnost zapomněl a přišel nevyhnutelný konec.
Skladba je silně inspirována autobiografickými vzpomínkami. Desetiletého Janáčka totiž zanechala matka daleko od domova ve starobrněnském klášteře, aby zde získal hudební vzdělání. Zpíval v proslulém chlapeckém sboru Modráčků (podle barvy jejich uniforem) a prožíval tu zoufalé pocity dětského osamění, které skrze text Jaroslava Vrchlického vložil právě do Amara. Premiéra Amara se konala 2. prosince 1900 v Kroměříži, protože v té době byl Janáček zrovna silně rozhádaný s Besedou brněnskou. Dopadla však katastrofálně, protože byla nad síly tamních hudebníků, což se stalo Janáčkovi doživotní noční můrou.
V Amarovi nalézáme smetanovské ohlasy z Písně české, dvořákovskou melodramatičnost a zpěvnost, dokonce tu a tam také rozšířenou harmonii podobnou Sukově (i když je nepravděpodobné, že by se Janáček inspiroval hudbou tohoto „mladíčka“). Nacházíme tu však celou řadu krásných, originálních, již typicky janáčkovských míst. Také zhudebnění textu zjevně již vychází z přirozené mluvy, což je atribut vyspělého Janáčkova hudebního jazyka.
Dirigentovi se Amarův vnitřní svět objevit nepodařilo
Je zde ještě další důležitý prvek, všudypřítomné vnitřní napětí, přítomné často jen v náznacích, v drobných prvcích v instrumentaci, akcentech i dynamice. Zvýraznění těchto navenek utajených drobností je velmi důležité pro potřebné dramatické vyznění jinak absolutně nedramatického děje. Čeští dirigenti to znají. Zkušení brněnští filharmonikové se o to sami spontánně snažili, ale to nestačilo. Hluboce si vážím vztahu dirigenta Dennise Russella Daviese k Janáčkovi, jeho permanentní snahy o uvádění Janáčka doma i ve světě. Osobně jsem s velkým respektem a uznáním sledoval třeba vývoj jeho interpretace Tarase Bulby. Ale v případě Amara se Daviesovi onen mikroskopický skrytý vnitřní svět, tak důležitý a tepající pod povrchem Amara, objevit nepodařilo. Kladl dle mého názoru přílišný důraz na intimní komorní vyznění, jistě v intencích překladu textu, i v češtině dosti unylého, avšak celek působil matně, unaveně. Zkrátka jeho Amarus „byl velký, bledý a stále zamyšlený“, a to doslovně. Nic s tím nepořídil ani Český filharmonický sbor Brno. Jedině tenorista Daniel Matoušek se nenechal ničím a nikým ovlivnit a podal krásný, plnokrevný, měkce ušlechtilý, niterný janáčkovský výkon. Bylo mu báječně rozumět, jeho jistý hlas hýřil barevnou i výrazovou mnohotvárností, v lyrické milostné epizodě („Tam seděli ti šťastní“) byl mladistvě radostný. Velmi zdatně mu sekundoval svým nepatetickým výkonem basista Jiří Brückler, i když jeho úloha v Amarovi je podstatně skromnější, a také andělský hlas sopranistky Simony Šaturové.
O patnáct minut rychlejší Te Deum
Úplně jiný, veskrze pozitivnější dojem jsem získal po přestávce z poslechu slavnostního Te Deum Antonína Rejchy, ve kterém se Davies očividně cítil jako doma. Rejchovo dílo vzniklo v Paříži roku 1825 a bylo zjevně určeno k monstrózní veřejné produkci na pařížských Martových polích, přestože není zřejmé, k jaké to bylo příležitosti. Te Deum oplývá propracovanými fugami a bohatými oslavnými sbory. Vzbuzovalo ve mně sílící pocit, že je určeno podstatně většímu počtu sborových zpěváků než pouhé padesátce těch brněnských. Dechová harmonie byla v Rejchově partituře neobvykle zvukově posazena o něco výše, než bychom u klasické partitury předpokládali, a často měla vojenské zabarvení. Flétny autor využíval v nižších polohách a vrchní hlas přenechával klarinetu. Lesní roh pak chápal jako ryze melodický hlas. Skladba to sice není špatná, ale rozhodně nevybočuje z dobové produkce. Srovnám-li Te Deum s Rejchovou dramatickou kantátou Lenora z roku 1806 na námět podobný Erbenovým Svatebním košilím, kterou Dennis Russell Davies před časem s Filharmonií Brno provedl a nahrál, srovnávám nesrovnatelné. Lenora mě tehdy uchvátila, jak mnoha aspekty směle mířila do budoucnosti. Te Deum můžeme sice považovat za vzor akademické preciznosti, ale invenčně na Lenoru rozhodně ztrácí.
Daviesovo provedení Rejchova Te Deum působilo svěže a jásavě. Občas se mi však zdálo, že tempa pohání až zbytečně kupředu. I zkušení členové Českého filharmonického sboru měli viditelně co dělat, aby v rychlých tempech vše precizně vyzpívali. Te Deum v Daviesově interpretaci trvalo pouhých pětatřicet, nikoliv avizovaných padesát minut!
Sólisté udrželi vysokou laťku
Sólisté opět předvedli vynikající výkony, přičemž dílo stylově asi nejvíce vyhovovalo Simoně Šaturové. Její part často zabloudil až do mezzosopránové polohy, což vždy skvěle zvládla. Svou všestrannost také potvrdili Daniel Matoušek i Jiří Brückler.
Co říci závěrem? Rejcha nakonec v mých očích napravil svým jiskřivým provedením rozpačitý dojem z Janáčka. Já však Janáčka miluji a tentokrát jsem si na své nepřišel. Mrzí mě to i proto, že koncert snímaly televizní kamery.
Kapitolou samou o sobě bylo titulkovací zařízení. Pěvci zpívali Rejchu v latině, titulky byly v češtině a angličtině. Člověk nemusel být na slovo vzatým lingvistou, aby poznal, že text občas „neseděl“. V případě Amara se zpívalo česky, k tomu probíhaly české a německé titulky. Že se čeština rozcházela s češtinou, bylo dosti úsměvné. A když se text rozvíjel dál, ale zařízení k tomu z plna hrdla mlčelo, bylo to už k popukání. To jsou ty paradoxy naší doby digitální.
Filharmonie Brno: Amarus & Te Deum
11. prosince 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Program
Leoš Janáček: Amarus, kantáta pro sóla, sbor a orchestr na báseň Jaroslava Vrchlického
Antonín Rejcha: Te Deum pro sóla, sbor a orchestr
Účinkující
Simona Šaturová – soprán
Daniel Matoušek – tenor
Jiří Brückler – bas
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
