S.Houda-Šaturová (Konstance), M.Boysen (Selim)
Belgický režisér Joël Lauwers připravil divákovi v notoricky známém příběhu o vysvobození dvou dívek z tureckého harému jejich zamilovanými rytíři několik nečekaných momentů. Třeba postavu Osmina, hrozivého strážce serailu, stylizoval jako třesoucího se starce s přehazovačkou na hlavě a s hůlkou, nemohoucího, ale nečekaně nebezpečného. Jeho pán, paša Selim připomíná mafiánského kmotra z podsvětí, Konstanci svádí hlasem a chladným šarmem Marlona Branda. Když čtveřici zamilovaných hrdinů přistihnou při pokusu o útěk, nemilosrdně s nimi skoncuje – to je asi největší překvapení. Selim vztekle dvakrát píchne dýkou, Osmin sekne mečem a na pódiu je to rázem samá mrtvola jak ve veristické opeře. Není to tak špatný nápad – režisér jen do důsledku naplnil všechna ta prázdná slova o umírání a smrti v duetu Konstance s Belmontem, kterým stejně nikdo nevěří. Teď tedy text dostal šanci na věrohodnost. (Nečekanou vážnost situace ale nechtěně zesměšňuje to, že se všichni umírající hrdinové při zpěvu drží za břicho jak při epidemii úplavice.) Pak ovšem nastává problém, jak zamilované páry vrátit zpět do hry, Mozart přece napsal happy end. Režie s tím nedělá velké cavyky: zraněná čtveřice se vzpamatuje, zahodí zkrvavené kapesníčky, zjistí s překvapením, že rány nebyly smrtelné a velkorysý paša jim oznamuje svou milost.
Dění na jevišti je zpočátku docela pestré díky mnoha vedlejším postavám dětí a sboru, proměňuje se i scéna (ruch města, moře, pašův příchod), pak představení začíná ztrácet tah. Za vysokými zdmi harému se pozornost soustředí na izolované dvojice a víceméně staticky zpívané dialogy, což se táhne od prvního až po třetí dějství. Nápad s černošskou otrokyní „nahoře bez“, která připravuje Konstanci na noc s pašou, už to nezachrání. Osvěžující je scénka Blondy s Osminem v lázni, kdy vysokými tóny ve své árii reaguje na jeho masáž. Nicméně takových momentů tu mnoho nebylo.
K.Kněžíková (Blonda)Na první premiéře jsme slyšeli vynikající pěvecké výkony: především Simony Houda-Šaturové (Konstance), která jako obvykle nezklamala a naplnila svou roli virtuózními koloraturami (trumfla lehkostí i houslové sólo koncertního mistra), krásnými výškami a bezchybným mozartovským stylem. Škoda, že právě její postavu režie vykreslila tak jednostranně a depresivně. Šaturová jako temperamentní a herecky obratná pěvkyně má na víc, než na ufňukanou slečinku. Velice hezky vyšla Blonda Kateřině Kněžíkové, byla jiskřivá a okouzlující, všechny výšky a nároky partu bohatě splnila.
A.Briscein (Belmonte)
J.Šťáva (Osmin)
J.Březina (Pedrillo)Orchestr pod vedením Tomáše Netopila se snažil hrát Mozarta „autenticky“, podle historického vzoru housle bez vibráta, rovným tónem, vedl soubor také s decentnější dynamikou, než jsme zvyklí u moderních orchestrů. Možná i tady ztratila inscenace trochu na plasticitě a šťavnatosti, na „mozartovském optimismu“, možná mohla být některá místa svižnější a kontrasty důraznější, těžko říct. Každopádně proti jiným inscenacím Serailu, až fraškovitě komickým, je toto představení opačným extrémem.
Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Entführung aus dem Serail
(Únos ze serailu)
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Joël Lauwers
Scéna a kostýmy: Etienne Pluss
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 7.května 2011 Stavovské divadlo Praha
Selim – Markus Boysen
Konstanze – Simona Houda-Šaturová
Blonde – Kateřina Kněžíková
Belmonte – Aleš Briscein
Pedrillo – Jaroslav Březina
Osmin – Jan Šťáva
Foto H.Smejkalová