Jmenoval se John Denison. Tento dvacetiletý hornista, hráč v londýnských orchestrech, byl v roce 1934 vyslán sirem Thomasem Beechamem do Bayreuthu, aby nakoupil Wagnerovy tuby pro cyklus Prstenu v Covent Gardenu. John vyhledal hospodu, kam chodili dechaři popíjet. Po pár mázech jej vyzvali, aby si s nimi následující večer zahrál ve Zlatě Rýna. „Počkejte, nemám černý oblek,“ řekl John. „V orchestřišti na nás stejně nikdo nevidí,“ smáli se muzikanti. „Nosíme vesty a šortky.“
Rýn plynul hlučně a hladce, a když spadla opona, dva muži v černých uniformách Johnovi přikázali, aby šel s nimi. Obešli hlediště a vystoupali po schodech nahoru. Esesáci zaklepali a na dveře a za hailování poodstoupili. Uvnitř se Adolf Hitler zvedl ze svého místa a natáhl ruku: „Řekli mi, že v našem orchestru dnes večer hrál nějaký Angličan,“ rozzářil se. John, který slyšel o Noci dlouhých nožů, odešel, jak nejrychleji mohl.
Proč o tom mluvím? Považuji Johna za hrdinu. Pod Beechamem hrál dalších pět let, než nastoupil k pěchotě. Po skončení své pozoruhodné vojenské kariéry byl jmenován hudebním ředitelem v umělecké radě Johna Maynarda Keynese – s pověřením oživit někdejší „zemi bez hudby“. Tvrdil, že to nebylo zase tak těžké – pár set liber tady, pár set liber tam.
„Zavolal mi David Webster z Královské opery a zeptal se, jestli se můžu po večeři zastavit. Řekl mi: ‚Johne, dochází nám peníze. Myslím, že příští týden už nebudu mít ani na výplaty.‘ Druhý den ráno jsem mu poslal šek na tisíc liber. Tak se to dělalo – žádné papírování, žádný povyk.“
V dobách, kdy tvůrci umění a sponzoři stáli na stejné straně, to byla neformálnost, která dávala věci do pohybu. Webster, bývalý manažer obchodního domu, vybudoval z amatérských začátků společnost světové úrovně („vždycky mi proplatil šek,“ říkal John). John Denison se ujal vedení problémové Royal Festival Hall a jejích dvou menších vedlejších sálů. Když odcházel do důchodu, byl londýnský South Bank největším uměleckým komplexem na světě. John, kterému bylo v době, kdy jsem ho poznal, devadesát let, pociťoval skromné uspokojení ze své kariéry creatio ab nihilo (stvoření z ničeho).
Všimněte si a porovnejte to s tragédií dnešní doby. Arts Council England se politickým heslem „Let‘s Create“ zavázal, že do roku 2023 „bude Anglie zemí, v níž bude oceňována kreativita každého z nás“. V současné době je South Bank otevřen pouhé čtyři dny v týdnu. V Londýně se hraje méně oper než v kterékoli jiné evropské metropoli a východ Anglie je ochuzen o orchestrální představení.
Změny v uměleckém prostředí se však netýkají pouze Británie. Kultura byla politicky zdevalvována. Floridský guvernér Ron De Santis zrušil veškeré dotace směřující do této oblasti. Donald Trump v případě svého zvolení slibuje zrušení Národní nadace pro umění. V San Francisku kvůli nedostatku finančních prostředků rezignoval známý dirigent Esa-Pekka Salonen. Nestor amerických hudebních kritiků píše o „nevyhnutelném pocitu zmaru, znepokojivém klidu před bouří“.
Další, kdo bude muset šetřit na umění, je Francie, která to v létě přehnala s výdaji na olympijské hry. Němci zmírnili. Mnichovu bylo řečeno, že na koncertní sál, kde se budou violoncella a hoboje slyšet navzájem, bude muset počkat do roku 2036. Kolín nad Rýnem je od roku 2012 bez opery. Bayreuth letos v létě propustil třetinu sboru, aby pokryl mzdové náklady. Obrozená evropská pravice nemá o kulturní dědictví zájem. Levice odhání případné sponzory agitkami o klimatu a Hamásu.
Akademická obec se zmenšuje. Oxford Brookes University zrušila hudební katedru. Zkoušky z hudební výchovy zrušily v průměru dvě z pěti škol v Anglii. Žáci dostávají méně hodin hudby. Sám jsem byl svědkem, jak mnozí využívají umělou inteligenci, která za ně vypracovává domácí úkoly. Z umění se vytrácí lidský kontakt, kreativita a vynalézavost.
Co je tedy třeba udělat? Řešení tohoto problému není snadné. Způsobené škody jsou tak velké, že náprava situace bude vyžadovat víc než novou administrativu a ohníček z vládních nařízení. V první řadě je třeba připomenout lidem, jaký pozitivní dopad může mít umění na ty, kteří mají ve společnosti méně štěstí. Stačí vidět ty zářící oči, když hudebníci navštíví nemocnice nebo pečovatelské domovy. Postkovidová rehabilitace se urychluje díky on-line lekcím zpěvu, které poskytují operní soubory. Opera ve věznicích zprostředkovává bývalým vězňům kontakt s opravdovými emocemi. Neslyšící děti, které Simon Rattle přivedl na jeviště, „poslouchají“ vibrace symfonií – stejně jako Beethoven, když je komponoval.
Namísto vykřikování hesel o rovnosti a rozmanitosti hudba oslovouje každého člověka – od kolébky až po hrob. To mě naučil John Denison a to je to, co můžeme ztratit v současné revizionistické bouři. Klikání, data nebo to, že si lidé mohou nahrávat symfonické koncerty na telefon, nejsou ukazateli hodnoty umění. Je to opravdu jednoduché – jde o to, aby umění bylo okamžitě přístupné a dostupné pro každého. Opačná cesta je příliš děsivá na to, abychom o ní uvažovali.
Pokud necháme davové štváče, aby hanobili a ničili vrcholy západní civilizace, které nás povznášejí a sjednocují, zůstane nám mentalita stáda z románu 1984, která zlikviduje každého, kdo nepapouškuje ta správná hesla. Tento pekelný scénář se zdá být děsivě blízko – tak blízko, že od příštího Adolfa Hitlera nás dělí jen stisk ruky.
