Úplně jiná hudba

Podotýkám rovnou, že s transkripcemi nemám problém. Způsobilost skladby k transkripci a touhu hudebníka zahrát si skladbu, která není původně určena pro jeho nástroj, považuji za doklad o životaschopnosti díla. Takže na koncert souboru Arundo se dvěma Bachovými skladbami v úpravě pro hoboj, klarinet, basetový roh a fagot jsem šla bez předsudků a s mírnou zvědavostí.

Ostatně sám Bach transkriboval (mimo jiné Vivaldiho houslové koncerty pro varhany), transkripcí Bachových skladeb jsou stovky, ne-li tisíce, a mezi jejich autory figurují taková jména jako Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Ferruccio Busoni, Harrison Birtwistle, a to vybírám jen ze stáje vážnohudebních tvůrců. Transkripcím se začali šířeji bránit až skladatelé dvacátého století, majíce na mysli především obhajobu vlastních skladeb – nedotknutelnost autorského zápisu ale dílu ještě nezaručuje komunikativnost ve veřejném prostoru a někteří hudební tvůrci (z těch slavných třeba Karlheinz Stockhausen nebo Arvo Pärt) to instinktivně řešili variabilitou obsazení přímo v konceptu skladby. Zajímavé je, že v oblasti non-artificiální hudby se takové problémy neřeší. Suita C dur BWV 1066 nebo Goldbergovy variace BWV 988 měly v dobovém kontextu blíže právě k tomuto hudebnímu břehu a možná proto jsou takové skladby transkripcím otevřenější. Jiná věc je umělecká úroveň aranže – jak říká fagotista Václav Vonášek, „všechno je hratelné, ale ne vše je poslouchatelné“. A dobře ví, o čem mluví a jakému nebezpečí čelí, když se sám transkripcí dopouští.

Václav Vonášek tvoří spolu s hobojistou Janem Součkem a klarinetistou Janem Machem Trio Arundo, které na tuzemské hudební scéně úspěšně působí už čtrnáct let a úpravami skladeb starých mistrů si rozšiřuje repertoár. Na Goldbergovy variace ale Václavu Vonáškovi trio nestačilo, do kvartetní sazby scházel tenorový hlas – ten nalezl v basetovém rohu. Karla Dohnala znám hlavně jako interpreta soudobé hudby, především z jeho bezkonkurenčních výkonů ve Stockhausenově Harlekinovi nebo Hillborgových Pavích příbězích – vidět (a slyšet) ho, jak si v kvartetní souhře užívá Bacha na basetový roh, bylo příjemné překvapení.

Je až k nevíře, jak se aranží hudba změní a co nových souvislostí vypluje na povrch. Například dobová strukturální klišé v Gavottě (ze suity), která v daném obsazení rázem zní „händelovsky“. Aranž Goldbergových variací z cembala do dechového kvarteta hudbu zvýrazní, ale není to k její škodě. Václav Vonášek si počíná citlivě, neobsazuje všechny čtyři hudebníky tam, kde to původní sazba neumožňuje, pečlivě vypracovává dynamiku a během třiceti variací dostává každý příležitost k technické exhibici i k modelování výrazu a i v souhře se mohou hlasy projevit až překvapivě samostatně a naopak zase velmi empaticky.

Včerejší koncert v kostele sv. Šimona a Judy se vydařil, byl dobře navštívený (lehce rušili opozdilci, které pořadatelé pouštěli do sálu mezi větami suity), hudebníci – až na Jana Macha, který vypadal trochu v nepohodě – hráli s chutí a publikum si vyžádalo přídavek. Takže: hudba nejen hratelná, ale i poslouchatelná.

Hodnocení autorky recenze: 70%

 

Bach – Goldbergovy variace
Trio Arundo
– Jan Souček (hoboj)
– Jan Mach (klarinet)
– Václav Vonášek (fagot)
Karel Dohnal (basetový roh)
13. února 2018 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Johann Sebastian Bach:
Suita C dur BWV 1066 (arr. Václav Vonášek)
Goldbergovy variace BWV 988 (arr. Václav Vonášek)

www.fok.cz