Upřímný světoběžník Philippe Do

redakce, 21.11.2009 1:00

Tenorista Philippe Do je vlastně náš starý dobrý známý. Právě na jeho životních cestách je velmi dobře vidět, jak se svět v posledních letech mění, jak jeho globalizace postupuje mílovými kroky, operu nevyjímaje. Díky tomu jsme právě i Philippa Do mohli opakovaně poznat také u nás, mimo jiné v obou pražských operních domech.
Ale pěkně popořádku. Na úvod nahlédněme do oficiálního životopisu: Philippe Do se narodil ve Francii, zpěv ale vystudoval na Mannes College of Music v New Yorku. Stal se vítězem několika mezinárodních pěveckých soutěží, třeba prestižní Toti dal Monte v Trevisu. Debutoval v Opéra National de Lyon a brzy následovala řada dalších francouzských a evropských scén, například Théâtre du Châtelet a Théâtre des Champs-Elysées v Paříži, Théâtre du Capitole v Toulouse, operní domy v Montpellier, Avignonu, Metách, Stuttgartu, Schwerinu, Opera North v Leedsu, Gran Teatro la Fenice v Benátkách, Festspielhaus v Baden-Badenu, Teatro alla Scala v Miláně.

O+

Philippe Do má už docela rozsáhlý repertoár: Je v něm Nadir (Bizet: Lovci perel), Gérald (Delibes: Lakmé), Gounodův Romeo a Faust, Pucciniho Des Grieux, Mozartův Don Ottavio a Tamino, Donizettiho Nemorino a Edgardo, Verdiho Alfréd, Vévoda mantovský a Fenton, Čajkovského Lenskij, Tom Rackewell ze Stravinského Života prostopášníka, ale též Su-Čong z Lehárovy Země úsměvů. V posledních letech pak slavil úspěchy mimo jiné se svým Donem José, který nedávno vyšel i na DVD.

Vaše rodina má kořeny ve Vietnamu, vy jste se ale narodil ve Francii, studoval jste mimo jiné v New Yorku. To je docela dost cestování… Můžete prosím aspoň stručně popsat, co vás a vaše blízké vedlo k tomu takhle střídat působiště?

Ve skutečnosti jsem nikdy nechtěl tolik cestovat. Ale cestování je součástí práce operního pěvce. Moji rodiče se narodili ve Vietnamu, ale emigrovali do Francie. Za jejich studií byl Vietnam ještě francouzskou kolonií. Po vypuknutí války bylo pro ně bezpečnější zůstat ve Francii. Proto jsem se narodil a vyrůstal v Perpignanu v jižní Francii. Studoval jsem na obchodní škole v Paříži a začal pracovat jako investiční bankéř. V době, kdy jsem si uvědomil, že chci zkusit operní kariéru, jsem už byl příliš starý pro přijetí na pařížskou konzervatoř. Jedinou možností pro mě byl konkurz na některou dobrou hudební školu v USA. Byl jsem přijat na Manhattan School of Music a na Mannes College of Music v New Yorku. Nakonec jsem studoval v Mannes dva roky.

Před recitálem v Jekatěrinburgu

A teď mám domov v Paříži. I když z dvanácti měsíců v roce jsem doma jen pět až šest týdnů! Cestování je tak součástí mé kariéry. Musíte se s tím vyrovnat a snažit se, aby to neohrožovalo vaše pěvecké kvality. Neustálá únava, klimatizace v letadlech… Ale také psychologické faktory, většinu času trávíte sám bez blízkých, daleko od domova, ve stále se měnícím prostředí.

S Mirellou Freni

Jak to vůbec vypadá s operou ve Vietnamu?

Opera, tak jak ji zná západní svět, ve Vietnamu neexistuje. Poprvé Vietnamci poznali “evropskou operu” během francouzské kolonizace, kdy francouzští kolonizátoři postavili budovy oper v Hanoji a Saigonu, kam pak jezdili účinkovat zpěváci z Evropy.
Ve Vietnamu provozujeme jinou formu “opery” – Pekingskou Operu, která má zcela jinou estetiku a hudební stavbu i pravidla. Pokud jste viděli film “Sbohem, moje konkubíno” od Cheng Kaige, tak to je ten rozdíl, o kterém hovořím.

Pokud vím, trvale teď žijete ve Francii. Cítíte se tam skutečně doma?

Narodil jsem se a vyrůstal ve Francii, stále žiji v Paříži. To je místo, kde se cítím doma. Miluju francouzskou kulturu a francouzský způsob života a myšlení. A Francie je i místo, kde mám přátele.

Máte ve Francii rodinu?

Můj bratr i sestra žijí ve Francii. Můj otec tam žil také, ovšem před třemi lety se ve věku pětasedmdesáti let (!) přestěhoval do Spojených států, do Washingtonu, protože se oženil s Američankou. Já žiji v Paříži, společně s mým přítelem.

B.Britten: Curlew River (Praha Národní divadlo-Muzeum české hudby)

Ne jednou jste zpíval i u nás, v Česku. V poslední době třeba ve Falstaffovi v pražském Národním. Jak jste se vůbec dostal k nám? A na co z těch vystoupení u nás vzpomínáte nejraději?

V roce 2000 jsem zpíval v produkci Rossiniho La scala di seta v Manchesteru a hlavní sopránovou roli tam se mnou zpívala Yvetta Tannenbergerová. Ona byla tím, kdo mě představil vedení Státní opery a Národního divadla. Moje první role byli Gazzanigův a Mozartův Don Giovanni ve Státní opeře v roce 2001. Byl jsem pak znovu pozván k realizaci dalších titulů, jako La traviata, Madama Butterfly, Carmen …
Existují dvě inscenace, na které rád vzpomínám. Jednou z nich jsou Les mamelles de Tirésias od Poulenca v roce 2007 ve Státní opeře. Byla to báječná režie Piera Luigi Pizziho, dirigoval můj přítel Guillaume Tourniaire. Hudba je elegantní, smyslná a plná ducha. Surrealistický text s jeho erotickým a sexuálním podtextem je radost zpívat. To je skvělý francouzský titul!
Jinou produkci, vzpomínám si, Brittenovu Řeku Sumidu, jsem zpíval pro Národní divadlo v Muzeu české hudby. Neznal jsem to dílo, byl to Jiří Heřman, který mě o nastudování role požádal a přál si, abych hrál roli šílence a blázna (v prvním provedení ho vytvořil Peter Pears). Bylo to velmi emocionální. Velmi náročné. Každý pohyb musel být minimalistický, ale zároveň velmi intezivní, stejně jako je tomu v moderním baletu! A hudba je naprosto úžasná.

F.Poulenc: Les mamelles de Tirésias (Státní opera Praha)

Role, které zpíváte, jsou hodně různorodé: Od Ottavia a Tamina až po Dona José, od Nemorina až po Toma v The Rakes‘ Progress. Ke kterým z nich máte blíž? A co děláte proto, aby váš hlas dlouho vydržel při tak širokém repertoáru?

Obvykle je mi nejbližší ta role, kterou právě zpívám. Vlastně, když se roli učíte mnoho měsíců, zpíváte ji, zkoušíte, prorůstá vám do mysli a do duše a stane se součástí vašeho každodenního života.
Nicméně blízké jsou mi role, jako Romeo (Gounodův), Des Grieux (Massenet), Werther, Lenský, Rodolfo (Bohéma)… Skoro každý typ romantického milence v operách 19. století. Jejich zpěv mi jde nejsnadněji, je pro můj hlas vhodný.
Také oni jsou mladí, impulzivní a vášniví, s některými “temnými stránkami“. Zejména francouzské role, které považuji za psychologicky komplikovanější, než jednorozměrné charaktery italských hrdinů. Werther je velmi morbidní a depresivní, Des Grieux je poněkud nezralý a násilnický.

D.F.E.Auber: Fra Diavolo (Théâtre Impérial de Compiègne)(foto J.M. Berthélémy)

Zmínili jste se o širokém spektru mých rolí. Musím říci, že nesouhlasím se škatulkováním a kategorizací hlasů. Hodně argumentů pro tento postoj pochází z poslechu nahrávek a srovnávání jednotlivých představitelů. Je nesmyslné třeba diskutovat, čí Mimi je lepší: Caballé, Mirella Freni nebo Cotrubas. Všechny jsou krásné a dokonalé a každý má právo na to mít raději Caballé s jejími krásnými pianissimy, Cotrubas s jejím uvolněným hlasem nebo Freni, která má v hlase největší emoce. A jestli si myslíte, že jedna z nejlepších Adrian Lecouvreur je Magda Olivero, jak se tvrdí, tak musím říci, že ona vůbec není “ideálním hlasem“ pro tuhle roli, která vyžaduje dramatický soprán.
Věřím, že si můžete zazpívat téměř všechny role, odpovídající vaší barvě hlasu. Pokud je zpíváte srdcem a rozum je dokáže pochopit, a takéostatní představitelé jsou obsazeni s citem, dirigent, který se neutápí ve stereotypu orchestru, partneři odpovídající vašemu hlasovému projevu atd...

G.Verdi: Rigoletto (Vévoda-Dijon)

Letos v létě jsem až při generální zkoušce nahradil Roberta Alagnu v produkci Sedláka kavalíra a Komediantů na Festivalu Chorégies d’Orange. V římském amfiteátru s 9000 místy. Obsazení bylo velmi prestižní: Inva Mula, Béatrice Uria-Monzon a Georges Prêtre dirigoval. Ačkoli nemám ideální hlas pro Turiddu, díky pomoci maestra Prêtre a mých kolegů jsem mohl zpívat lyricky a nezdůrazňovat spinto a dramatickou stranu role (jako Beniamino Gigli, Pavarotti nebo ostatní, kteří tuto roli zpívali). A bylo to docela úspěšné.
To znamená, musíte mít dobrou techniku a dobré uši kolem vás (učitele nebo korepetitora). Kontrolovat stále sama sebe, co děláte s hlasem v každém okamžiku ve vztahu k ostatním zpěvákům a jejich obsazení. ..
Pokud jde o mě, musím ještě hodně pracovat na své technice. Chodím velmi pravidelně do kurzů a připravuji všechny své role s Mirellou Freni v Itálii.

A.Roussel: Padmavâti (Spoleto)(foto K.Mariani)

Zpíval jste také docela dost rolí v premiérách soudobých oper. Není to přece jen poněkud nevděčný úkol? Naučit se většinou těžkou roli, kterou nejspíš už nikdy víc zpívat nebudete?

Naopak považuji za velmi podnětné a obohacující uvádět nové opery. Samozřejmě, že to vyžaduje hodně práce, ale celý proces je tak vzrušující. Protože se dostanete do velmi úzkého kontaktu se skladatelem, máte možnost s ním probrat záměr díla, můžete si přidat vlastní myšlenky a pocity. Existuje interakce a skladatel je schopen pracovat na svém díle tak, aby více vyhovovalo vašim hlasovým dispozicím, tak jak je pozná v průběhu zkoušek s vámi.
Je to skoro jako “Haute couture” – role je ušitá na vás pro vaši povahu a charakter. Nejste již jen tlumočníkem, ale také roli tvoříte, je vaše. Intelektuálně je to velmi vzrušující. Pomůže vám to zodpovědět základní otázku. Otázku po smyslu téhle práce. Proč? Proč je tak důležitá tvorba v naší moderní konzumní společnosti? Jaké má umění místo a význam v dnešním světě? Jaký je váš přínos ostatním lidem?

H.Purcell: Dido & Aeneas (Teatro alla Scala Milán)(foto M.Brescia)

Jakým směrem myslíte, že se váš repertoár bude dál vyvíjet?

Chtěl bych svůj repertoár rozšířit co nejvíce. Možná jednoho dne zpívat i Lohengrina a Otella! Ale líbí se mi zpívat nové moderní opery a přál bych si, aby skladatelé psali nové opery i pro mě. Laurent Petitgirard právě napsal novou operu s názvem Guru, je v ní pro mě napsaná tenorová role. Budeme ji uvádět v roce 2011 v Nice.

G.Donizetti: Lucia di Lammermoor (Edgardo-Holland Park Londýn – s A.S.Duprels)(foto F.Curzon)

Co vás v této sezóně čeká?

Tuto sezónu se opravdu moc těším na svého prvního Des Grieux v Massenetově Manon v St Etienne, kde se koná poměrně známý Massenetův Festival. St Etienne je město, kde se Massenet narodil, má tam silnou tradici.

G.Bizet: Carmen (Don José – Capitole de Toulouse – s B.Uria-Monzon)(foto P.Nin)

Realizují se tam dva zajímavé projekty. Za podpory francouzského a indického ministerstva kultury, se tam bude uvádět jen zřídka prováděná opera Adolpha Adama Si j’étais Roi (Kdybych byl králem), odehrávající se v Indii, v New Dehli. Vlastně příběh se ve skutečnosti odehrává v Goa v Indii. Je to příběh rybáře, který se zamiloval do princezny a myslí si, že se stane králem, jak název napovídá. A pak v Rotterdamu budu zpívat Tristana v Le Vin Herbé Franka Martina, také zřídka uváděné opeře.

Máte docela dost nahrávek. Chystáte něco v nejbližší době nového?

Dynamic právě uvolnil do prodeje nové DVD Carmen, kde zpívám Dona Josého spolu s Carmen Nino Surguladze. Je to produkce festivalu Macerata 2008 z krásného open-air amfiteátru Sferisterio, který byl dříve zasvěcen zápasům s názvem pallone col bracciale. Ředitel Dante Ferretti získal dvakrát cenu Academy award for The Aviator and Sweeney Todd za scénografii.
Pro Naxos jsem nahrál krásná Bizetova díla Clovis et Clotilde s Katarinou Jovanovic a Markem Schnaible s Orchestre National de Lille s dirigentem Jean-Claudem Casadesusem. Předcházela mu nahrávka stejného dirigenta s Montserrat Caballé pro label Erato, ale ta už není k dispozici. Snad bude reedice na podzim příštího roku.

Brzy začnu připravovat pro Brilliant Classics nahrávku Hummelovy opery Mathilda de Guise, ve skladatelově rodném městě Bratislavě. Mimochodem tam 24.ledna 2010 s Adrianou Kohútkovou budu účinkovat na slavnostním galakoncertu.
A konečně pro label Timpani nahrávám recitál písní Jeana Crase s Orchestre de Bretagne za řízení Clauda Schnitzlera.