Ušlechtilé souznění: Janáčkovo kvarteto zahájilo podzimní sezónu

Před pár lety otevřený nevelký koncertní sál brněnské konzervatoře není okázalou, ale naopak poměrně skromnou moderní přístavbou. Dojem z komorní akustiky je v něm skutečně velmi dobrý, ba výborný. Komornímu předivu hlasů je za všech okolností skvěle rozumět, posluchač by možná ocenil o trochu delší dozvuk. 

Janáčkovo kvarteto je po dlouhá desetiletí v mnoha případech synonymem ikonické interpretace. Lapidárně řečeno, člověk už od nich vlastně ani nečeká nějaké zásadnější proměny. Jaká mýlka! Před třemi lety se rozloučil s pódiem i souborem violoncellista Břetislav Vybíral. Nahradil ho Lukáš Polák, který se stal ve stejné době rovněž novým koncertním mistrem Filharmonie Brno. Tento skvělý hudebník výrazně změnil – možná trochu mimoděk – nejen zvuk violoncellové skupiny filharmonie, ale i Janáčkova kvarteta. V obou případech šlo o posun „na vyšší level“, lze-li se takto vyjádřit o tom, co bylo až dosud příkladné. Nádherně zemitý, šťavnatý zvuk Polákova violoncella nikdy, ani v těch nejsilnějších fortissimech, nezní hrubě. Piana má měkká a jeho nejjemnější pianissima neztrácejí tónové jádro. Dynamické rozpětí souboru se více rozevřelo, harmonie se jako by rozšířila, expresivita se znásobila.

Janáčkovci zahájili Prvním smyčcovým kvartetem Ervína Schulhoffa. Nejedná se o skladatelův skutečně první kvartet: o první dílo tohoto typu se Schulhoff pokusil již za svých studií v Německu, jednalo se o Divertimento pro smyčcové kvarteto. Následoval Smyčcový kvartet G dur op. 25 (1918), označovaný dnes jako „nultý“, a Pět kusů pro smyčcové kvarteto (1923) v dadaistickém duchu. Schulhoffova rozvíjející se klavírní spolupráce s Československým – později Zikovým, ještě později Pražským – kvartetem vyústila v roce 1924 v kompozici dalšího díla, jež Universal Edition ve Vídni vydala jako Smyčcový kvartet č. 1. Zikovo kvarteto, jemuž je dílo dedikováno, ho poprvé provedlo 3. září 1925 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Benátkách.

Schulhoffův První kvartet je mistrovským neoklasickým dílem s rafinovanými stylizacemi, všudypřítomným vtipem a nadsázkou. Je nesmírně nápadité, jedna nálada střídá druhou. První tři věty jsou při vší virtuozitě převážně taneční, přičemž nejvýraznějším jsou živé „východní“ či slovenské lidové rytmy, zpracovávané někdy až v parodickém duchu. V kontrastu k nim přichází závěrečná věta čtvrtá, snové až letargické nokturno s ozvěnou klinkajících zvonců (ostinátní malá tercie v pizzicatu), mizející v závěru jako prchavá vzpomínka. Janáčkovci interpretovali nejsložitější úseky skladby s nadhledem a jistotou. Velmi krásně jim vyzněly zejména barevně neotřelé úseky con sordino. Schulhoffův První kvartet byl nesporně dílem na špičce své doby, v první polovině dvacátých let minulého století se mu mohla rovnat pouze díla Stravinského či Bartóka.

Následoval Smyčcový kvartet č. 2 d moll Bedřicha Smetany. Mnoho bylo napsáno o tom, jak bylo toto pozdní dílo současníky nepochopeno, nejskalnějšími autorovými příznivci stejně jako samotnými interprety. Můžeme se dočíst o tom, jak autorova hluchota a postupující duševní choroba ovlivnily tuto hudbu a jak se Smetanova zvuková představa stále více rozcházela s realitou. Nová životopisná kniha Pavla Kosatíka zbavila českého velikána všech nánosů, škatulkování i božství a představuje ho jako obyčejného člověka. Svůj stav si jistě dlouho plně uvědomoval a chtěl autobiograficky vyjádřit, v jak uzavřeném, nezvučném světě musí žít, tvořit a neztrácet naději. Druhý Smetanův kvartet je dílem obsahově ojedinělým, dílem hudební budoucnosti. Svou exaltovaností, nedoslovováním hudebních myšlenek, zvraty nálad a proměnami charakteru míří v řadě aspektů ke kvartetům Janáčkovým.

Provedení Smetanova kvartetu bylo pro mě vrcholem večera. Primáriovi Miloši Vackovi v něm skvěle vycházela všechna vypjatá sóla, sekundista Richard Kružík s ním rozehrál naprosto vyrovnanou partii. Zvukově soubor korunovala ušlechtilá viola Jana Řezníčka společně s barvami hýřícím violoncellem Lukáše Poláka.

Po přestávce zazněl 7. smyčcový kvartet Bohuslava Martinů s podtitulem Concerto da camera. Vznikl v červnu 1947v New Yorku v nelehkém životním období skladatele, jenž se dlouho a těžce zotavoval po úrazu. Domů se v tomto stavu vrátit nemohl, ani kdyby – řečeno jeho vlastními slovy – „vzal avion“ (cestoval letadlem). V tomto období mu byla silnou pomocí jeho studentka Roe Barstowová, z čehož se vyvinul vztah, jenž ho logicky odcizoval od manželky Charlotte. Ta do Evropy odletěla sama a obětavě připravovala půdu pro návrat skladatele domů do Československa. Marně, jak víme… Sedmý kvartet je dedikován „mé ženě“ nejspíše jako manželská omluva. Předchozí šestý smyčcový kvartet Martinů totiž dedikoval Roe. Její jméno však bylo z autografu důkladně vyškrábáno. Paní Charlotte si manželství rozvrátit nenechala…

Janáčkovo kvarteto vstoupilo do první věty kvartetu Martinů skutečně koncertantně. Další vývoj skladby pak směřoval stále více k jednoduchosti, průzračnosti a pohodovosti klasických kvartetů. Volná věta, česky vroucná, svými kánonickými imitacemi připomínala benátské instrumentální canzony. Závěrečná část vyzněla s půvabnou haydnovskou lehkostí. V Martinů Janáčkovcům chyběl k dokonalosti jen pověstný krůček. S jediným drobným nesouladem v tempovém přechodu se zkušení hráči ihned s přehledem vyrovnali… Můj celkově vysoce kladný dojem z koncertu to však už nemohlo ovlivnit.

Na odchodu jsem ještě krátce hovořil s bývalým členem Janáčkova kvarteta, houslistou Vítězslavem Zavadilíkem. „Toho Smetanu jsme hrávali zpaměti. Vůbec nechápu, jak jsem ho tenkrát dostal do hlavy,“ povzdechl si. „Ale to víš, byli jsme mladí, dennodenně jsme zkoušeli, na všechno bylo víc času! Zkrátka – byla jiná doba…“

Hudba života
25. září 2024, 19:00
Koncertní sál Leoše Janáčka, Konzervatoř Brno

Program:
Ervín Schulhoff: Smyčcový kvartet č. 1
Bedřich Smetana: Smyčcový kvartet č. 2 d moll

Přestávka

Bohuslav Martinů: Smyčcový kvartet č. 7 (Concerto da camera), H 314

Účinkující:
Janáčkovo kvarteto (Miloš Vacek – 1. housle, Richard Kružík – 2. housle, Jan Řezníček – viola, Lukáš Polák – violoncello)