V Budějovicích narychlo hledali Aidu. A měli štěstí

Verdiho Aida je v současné době velmi oblíbeným titulem v české kotlině. Ať scéna velká, ať malá, všechny se naráz zvláštně zamilovaly právě do titulu z vrcholné tvorby italského maestra neobelcanta. Vedle velkých scén přispěchala s Aidou Plzeň, v květnu letošního roku České Budějovice, a aby toho nebylo málo, tak poslední letos přispěl Aidou také Liberec. Ne formou kooperace, ale každá scéna ve svébytném vlastním režijním pojetí. Vzdor lásce operního publika k pyramidám v Aidě a takzvané velké, ohromující podívané, přišly tři menší jmenované scény s typy režií, které cestami velké podívané jít nechtějí. Ostatně ani slavná Verona, kam se tak rádo jezdí, již nemá tradiční Aidu s efektními pyramidami, nýbrž velmi moderní typ režie, pokud lze ovšem toto adjektivum zneužít pro výjevy pěvců v kostýmech jakýchsi kosmonautů. Zřejmě to bylo též chápáno “nadčasově”, kterýžto pojem unese hodně různých představ. V neobelcantovém operním stylu však záleží v první řadě na pěveckých osobnostech, ovládajících pěveckou techniku bel canta, a ne tak dalece na roztodivných představách režisérů, které se nám snaží vnucovat.

Budějovická Aida pod taktovkou Maria De Rose představila premiéru Aidy 7. května letošního roku. V režii činoherního režiséra Michala Langa, na scéně Milana Davida, s nápaditou choreografií Bély Keri Nagyho. Dílo pojaté jako antické drama, bez oné specifiky času a místa děje, o čemž jsem již referoval v květnu v čase obou premiér. Bezčasově a nadčasově, jak se praví v programu, což zní sice zase podezřele jako v té nové veronské, poněkud pološílené inscenaci. Ovšem režii činoherního režiséra Michala Langa lze brát naopak jako úspěšnou ve smyslu stavby sevřeného komorního dramatu pro menší typ divadla, který má, zejména díky výrazné skupině baletních umělkyň, hlavu a patu.

Pokud píši o repríze ze dne 28. prosince, pak jistě ne proto, abych rozebíral režii, o které jsem již referoval po obou premiérách. Přilákaly mne, jak to v opeře bývá, avizované zajímavé pěvecké výkony protagonistů díla. Bývá navíc velmi zajímavé vidět a slyšet dílo s odstupem času. Navíc se jednalo od květnových premiér teprve o pátou reprízu díla. Za půl roku. Repríza měla návštěvnost zhruba 75 %, podle informací se návštěvností podobala předešlým čtyřem. Premiéry vytvořily zdání, které klame. Populární titul nemusí být zárukou velkého zájmu publika, jak se u nás často míní v kruzích vedení divadel. Byl jen jistou zárukou dobré návštěvnosti obou premiér, které byly opravdu vyprodány. Tento jev dneška nepozoruji jen v Budějovicích: Jakmile pomine okázalá atmosféra lesku premiéry, bývá vše trochu jinak.

Jaká byla pátá repríza díla na českém jihu? Od premiér již obě zvolené protagonistky (Jana Šrejma Kačírková a Gabriela Kooperová) stačily odpadnout z rodinných důvodů, nahradila je plzeňská Ivana Veberová. Ta však tuto reprízu náhle odřekla, a vyvstal problém. Šaráda sopranistek pro Aidu vyvrcholila pozváním Valerie Vaygant ze Severočeského divadla v Ústí nad Labem, původně sólistky v ruském Novosibirsku.

Mladá pěvkyně vládne fyzicky na dálku podobnými tělesnými proporcemi jako soudobá Anna Netrebko. Hlasově překvapí příjemným, kulatě znějícím lyrickým typem sopránu, schopným svou barvou adekvátně ztvárnit italské mladodramatické soprány. Hlas má špičku, je pružný, schopný mezza voce i pian. Postupně se na jevišti aklimatizovala a její výkon gradoval ve velké árii s pěkně vyklenutým kulatým vrcholem na vysokém céčku (No, mai più, non ti vedro mai più). Poctivou snahou o pianovou dynamiku na koncových tónech frází, například v Nilském duetu a závěrečné scéně s Radamem, si někdy komplikovala situaci v několika ne zcela uvolněných vyšších tónech (například bé na konci Lo stessa movimenta – “fuggiam, fuggiam”). Rovněž vnitřní síla výrazové niternosti zůstávala trochu na povrchu, ale byla prosta jakéhokoliv afektu. Celkový dojem zanechala velmi příznivý.

Ve vypjaté, obtížné roli Amneris mne velmi mile překvapila mladá umělkyně Alžběta Vomáčková, která od premiéry udělala zřetelný pěvecký pokrok v důslednějším nasazování tónů takzvaně příklepem “shora”, čímž vyšší polohy nabyly zjevně na jistotě tónové i intonační. Jak rád toto konstatuji! Také u jejího jevištního projevu, vnitřní síly výrazu, bylo zjevné prohloubení. Po této stránce byla mladá talentovaná mezzosopranistka nejucelenější postavou sledované reprízy.

Mladý italský tenorista Paolo Lardizzone zpíval premiéru Radama v Aidě v Plzni, poté i v Českých Budějovicích. Protože Wei Long Tao zakončil letos svoji kariéru, je Paolo Lardizzone Radamem pro České Budějovice v tuto chvíli vlastně jediným. Po nesnadné vstupní árii se rozezpíval opět k velmi pozoruhodnému výkonu, především v plně, leskle a široce působivých výškách. Protože jsem ho ale viděl v Plzni již vícekrát v jiných rolích stylu verismu, měl jsem trošku pocit, že není na tomto večeru stoprocentně disponován, soudě dle přechodových poloh a občasné nízké intonace v jejich blízkosti. Patrně lehčí indispozice či cestovní únava se ale nedotkla suverénních výšek v plném a lesklém forte. Již vůbec ne okázale průrazných tří Áček za sebou na vrcholu třetího dějství – Sacerdote io vesto a te! Herecky působí pěvec přirozeněji v rolích “z masa a krve”, jako jsou Turiddu nebo Canio; coby Radames je trochu ikonický, z této slupky se nejvíce proklube ve velkém dialogu s Amneris. Tato scéna vyzněla oběma mladým nadějným pěvcům – Alžbětě Vomáčkové a Paolovi Lardizzonemu – velmi přesvědčivě. Za tuto dramatickou scénu potlesk a volání bravo byly zcela na místě.