Čas konání koncertu zastihla vlna postupného uvolňování bezpečnostních protiepidemických opatření, byl tedy už zčásti přístupný publiku, současně ale streamovaný – zvolila jsem sledování online, čímž jsem se nechala připravit o úvodní konceptuální kompozici Yoshiho Wady Lip Vibrators ve verzi pro lepenkové roury. Osobitostí pojetí bezpochyby vytvořila vhodný vstupní prostor pro skladby, které následovaly – Composition 1960 #7 od La Monte Younga, Cageův Klavírní koncert, The Plains at Gordium od Petra Kotíka a Paper Piece od Bena Pattersona.
Nejstarší z uvedených skladeb byl Cageův koncert, vzpomínám na jeho památné pražské provedení Kotíkovým S.E.M. Ensemblem v roce 1991. Tenkrát většina z nás dílo nejspíš slyšela živě poprvé, ale na koncertě se v podstatě pokaždé jedná o premiéru, neboť dílo má otevřenou formu v notovém zápisu i v instrumentariu, fixními položkami jsou v něm pouze sólista a dirigent, který hlídá jeho časový průběh. Čas je pro skladbu akcentovanou nezbytností, a to jako reálná veličina jejího znění v přítomnosti, i jako cesta sžívání se všech zúčastněných – včetně hudby – při opakovaném provádění i poslechu. Pro interpretaci klavírního partu se ukázal být skvělou volbou Ivo Kahánek – skladbu začal sám a od prvního tónu ji pojednal jako příběh. Jako kdybyste poslouchali četbu z rozhlasu. Každý tón, na klávesách i ve strunách, byl přesně tam, kde měl být – v intencích řečeného imaginárního příběhu – a když se po čase začaly přidávat další nástroje, všechno dávalo smysl: artikulace, tempo, souhra. Místy to bylo i napínavé – nikoliv ve smyslu, jestli se to povede, ale jak to bude dál. V zájmu korektnosti vůči klasickým koncertním formám je asi nutno podotknout, že když se něco nepovede (tón se nerozezní, ozve se něco navíc), na poslech se to moc nepozná, ale to není důležité. Důležitější – alespoň pro mě – je například to, že když skladba skončila, bylo mi líto, že je konec.
Youngova skladba je o něco mladší, z roku 1960. V sérii děl s tímto vročením La Monte Young jednotlivé kompozice označoval pouze pořadovým číslem, což byl příspěvek k jeho snaze předefinovat pojetí a vnímání hudby. V #7 – nejpopulárnější z této řady – se mu to rozhodně daří. Podstata skladby tkví v tom, že libovolný počet hráčů drží po dobu asi třiceti nebo více minut čistou kvintu. Nástroje mohou být rovněž libovolné, pokud možno takové, které jsou schopny hrát držený tón. Zdánlivě primitivní, možná až pohoršující koncept – toto má být hudba, dokonce skladba? Ve skutečnosti – a musím opět dodat, podle mě – je to ale osvěžující a dokonce i analyticky zajímavý hudební zážitek. Možná i pro muzikanty: v DOX+ usedli hudebníci ve dvojicích proti sobě zbaveni komfortu, který jim běžně poskytují noty na pultě a autorita dirigenta (Petr Kotík se zařadil mezi hudebníky, ve dvojici s kolegou flétnistou seděl vpředu na pódiu), ansámbl fragmentován do mikrosvětů, v nichž je komunikace intimnější, a leckdo možná musel řešit otázku kam s očima. Posluchači, pro jehož uši se v čase neformují struktury, se aktivuje rovina vnímání, do té doby fungující pouze podvědomě: nasazování tónů, jejich chvění, doznívání. Do jiné dimenze se dostává i souhra, což bylo slyšet v okamžicích, kdy víc hlasů umlklo – chvíle jemného napětí, v hudbě velmi žádoucího, přičemž vždycky samozřejmě někdo nesl hudební proud dál.
Skladba Petra Kotíka The Plains at Gordium byla z děl uvedených na koncertě nejmladší, vznikla v roce 2004. Je psána pro hlas a šest hráčů na bicí, jako host byla k jejímu provedení pozvána mezzosopranistka Irena Troupová a svého partu se zhostila sdělně a expresívně. Spojení hlasu a bicích nástrojů je v této kompozici organické, deklamační stylizací dokonce napomáhá i tam, kde bychom při ne úplně dobré znalosti angličtiny nerozuměli textu, navíc dlouhou závěrečnou částí pouze pro bicí je skladba ukotvena v čistém hudebním univerzu.
Koncert končil stejně, jako začal – Pattersonova Paper Piece je konceptuální záležitost, do níž bylo zapojeno i publikum. Připravených papírů všeho druhu bylo zakrátko všude plno, kdo chtěl, mohl trhat, cupovat, mačkat, šustit, rozhazovat útržky kolem sebe. Spousta přítomných si akci náramně užívala, někdo si ji filmoval, někdo se ovíval.
Rozmazlena profesionálně kvalitními streamy zejména mnohých našich orchestrů, jsem nakonec trochu litovala, že jsem do DOXu s rouškou nešla, protože videozáznam za pódiovým provedením dost zaostával. Detaily často nebyly synchronní s nástroji, které zrovna hrály, záběry působily náhodně, zatímco znělo výrazné sólo, oko kamery spočívalo na hudebníkovi, který se na své entrée chystal. V Youngově skladbě nebyla šance všimnout si signálu k jejímu ukončení. Dobrý důvod, proč se vrátit do koncertních sálů.
Essential Changes
7. června 2021, 19:30 hodin
DOX
Program:
Yoshi Wada: Lip Vibrators (1973)
John Cage: Concert for Piano and Orchestra (1957–58)
Petr Kotík: The Plains at Gordium (2014)
La Monte Young: Composition 1960 #7 (1960)
Ben Patterson: Paper Piece (1960)
Účinkující:
Ostravská banda
Ivo Kahánek, klavír
Irena Troupová, soprán
Petr Kotík, dirigent
