V den svých pětaosmdesátin mluví Sir Colin Davis o hudbě a filozofuje

„Musím pořád začínat znova a od začátku,“ říká Sir Colin Davis (*25.9.1927) a dívá se zcela klidně z okna svého domu v severním Londýně . Nechci se s dirigentským kmetem bavit jen o umění dirigovat, chci, aby byl co nejvíc bezprostřední. Práce se nedotkl několik let, ale teď vystoupí opět s London Symphony Orchestra. Bude to ve čtvrtek, dva dny po jeho 85. narozeninách a půjde o Třetí symfonii Edwarda Elgara. A tak jsme si o tom začali povídat.

„Každý, kdo vezme takovouhle práci (myšleno dirigentskou práci na ne zcela obvyklé symfonii), tak je rád, pokud to vyjde. Ale teď se neví, jak to dopadne,“ přemítá Colin Davis. Dílo odráží popularitu symfonických skladeb z konce devadesátých let minulého století, kdy skladatel Anthony Payne dokomponoval Elgarovo dílo ze souboru nedokončených skic po smrti skladatele v roce 1934. „Třetí symfonie nemá emocionální vrcholy jako ta první a druhá, ale má některá krásná místa, má melancholickou náladu.“, říká Colin Davis.

To, co o symfonii Colin Davis říká, také prozrazuje, že i přes svůj dnes již úctyhodný věk na životě stále nelpěl. Před dvěma lety, když zemřela jeho manželka Shamsim, se mnozí obávali, že odejde za ní. Po celých pětačtyřicet let byla právě ona jeho oporou. Na začátku jeho kariéry mírnila jeho temperament. Byl nepraktický a tak to byla ona, která vytvářela rodinné prostředí a domov, což ho drželo při zemi. „Bylo to jako amputace,“ šeptá, když se bavíme o její smrti. „Bylo to strašné, stále to bolí, ale nyní už je to pro mne snesitelnější. Mé děti jsou mi obrovskou oporou … „

Jen těžko si vybavit nějakého umělce z oboru klasické hudby, který zůstal aktivní tak dlouho, jako právě Colin Davis. Některá tempa životního běhu Colina Davise se zpomalila, ale stále má jiskru, kterou dal jasně najevo i v loňském roce, kdy dirigoval s London Symphony vynikajícího cyklus Nielsenových skladeb. A pořád vypadá dobře a jistě, když si mě vede do salonu v prvním patře svého domu kolem velkého portrétu zesnulé manželky. Sledují nás přitom Davisovy hudební bohové: posmrtná maska Beethovena, portrét Richarda Strausse kreslený tužkou, a taky busta a tři portréty jeho milovaného Berlioze. V rámu visí i originální rukopis dopisu od Sibelia, jehož dílo bylo jádrem Davisovy kariéry. Však se k němu v prosinci s London Symphony vrátí – uvede poslední dvě Sibeliovy symfonie a Houslový koncert.

Davis mluví o Sibeliově hudbě radostně, ale jako by se chtěl omluvit, že je profesí dirigent, také prohlašuje: „Já nejsem akademik. Když budete trávit dlouhý čas s takovým kusem jako je Sibeliova Sedmá symfonie, bude ve vás to dílo růst a budete chápat víc a víc význam toho, co se v něm děje i proč se to děje. Je to ale dlouhý, vlastně celoživotní proces. V jeho symfoniích jsou v partituře zapsány kousky ze všech dobrých lidských vlastností. Je tam majestátnost, šlechetnost, velkorysost. Pak se postupně svou partiturou snaží Sibelius tyto vlastnosti zničit.“Davis říká, že mnoho velkých symfonických děl má ve svých notách zakódovaný boj mezi dobrem a zlem. Sibeliova Sedmá je dobrý příklad. „Nicméně představy o sobě, o světě, ve které žijete, o tom, co je správné a ušlechtilé, to že se nedá přežít bez boje… To všechno nám pomáhají symfonie uvědomit si, prostřednictvím zvuku… Ukazují, jak odolávat tlaku kolem nás „. Jakési existencionální bitvy? „Ano. Ale já nejsem filozof“, říká Sir Colin Davis, muž známý právě pro svůj filozofický přístup k dirigování.

„Hudba sama o sobě je amorální – ale proč Sibelius napsal třeba tuto symfonii tak, jak ji napsal? Samozřejmě, pokud budete trávit půl hodiny s Haydnem, bude se vás Haydn snažit přesvědčit, že svět nemůže být tak špatné místo – takovými těmi jeho radostnými zvuky. Ale hudba Hagena a Albericha v Prstenu vám řekne pravý opak. Je to tak. A takový je i Sibelius.“

Davis věděl, že chce být dirigentem, od svých dvanácti, když objevil Beethovenovu Osmou symfonii. „Otevřete první stránku a už to jede …“ (brouká dynamický úvodní motiv) „Jako na dítě to na mě strašně zapůsobilo. Jako student jsem pak dával dohromady a řídil malé orchestry. Za to jsem byl také odsuzován, protože jsem se kvůli tomu nikdy nenaučil na klavír. Ale zdravé ambice ve mně i přesto zvítězily.„Moje první jmenování do čela  BBC Scottish Symphony Orchestra na konci padesátých let, to byl skoro skandál vzhledem k objemu práce, jakou jsem nečekal. Od dirigenta se očekává, že ví všechno, jenomže vy jako mladý muž nevíte nic – hrozný osud stát se šéfdirigentem pro mladé muže. Ale každý z nás žije pro to, aby objevoval nové a získával zkušenosti „

Jako hudební šéf v Sadler Wels (předchůdce dnešní English National Opera – ENO) na začátku šedesátých let dostal coby svůj první úkol  Mozartův Únos ze serailu. „Pak, jako šéfdirigent BBC Symphony Orchestra jsem se musel naučit, jak se chovat slušně. Přemýšlel jsem, proč jsem byl dřív tak umíněný, vzpupný a nešťastný člověk. A nastoupil jsem trnitou cestu sebepoznání.“

Na svých patnáct let v čele Královské opery Covent Garden (1970-1985) vzpomíná jako na dobu „nekonečné bitvy“. Bylo to jeho nastudování  Ringu, které mu přineslo hanu nejen od kritiků, ale i od zpěváků. „Nebyl jsem prostě dost dobrý pro tu starou gardu se zajetými stereotypy,“ vzpomíná Sir Colin Davis. „Ale když se člověk podívá zpět, nejsem si jistý, jestli má pojetí a má nastudování byla dobrá nebo ne. A jestli jsem tehdy měl pravdu nebo ne.“

Davisův post šéfdirigenta London Symphony (1995-2006) přinesl, k jeho úlevě, období harmonie – změnila se i jeho životní filozofie. Pochopil jsem, že nakonec prach a hádky neznamenají nic, lidé se pořád snaží po bouři vstát a jít dál, to je smysl lidského snažení.

(Převzato z Financial Times, redakčně kráceno)

Související články


Napsat komentář