Na první pohled vypadá program značně nesourodě, nebyl to ani typický pěvecký galakoncert, ani obvyklý symfonický program, navíc houslistka je manželkou tenoristy, takže by mohlo vzniknout podezření z účelovosti kombinace skladeb, ale koncert na místě potvrdil, že tomu tak není.
Společným jmenovatelem byl skutečně orchestr. Hrál naprosto skvěle – a zásluhu na tomto dojmu mají nejen sami hráči, ale také dirigent Andreas Sebastian Weiser, který odvedl dokonalou práci – nejen na pódiu, ale evidentně i při přípravě.
Pozornost ten večer právem připoutala operní hudba, ale jedinečná partitura Albana Berga a její provedení mladou rakouskou houslistkou ruského původu by neměly být zapomenuty, protože nebyly zdaleka jen nějakým doplňkem. Skladatel připsal dílo „Památce anděla“ – zesnulé dívky, kterou byla dcera Almy Mahler a Waltera Gropiuse. Ve skladbě z roku 1935, poslední Bergově dokončené, jsou zakódovány rovněž autobiografické prvky a symboly a zdá se, že dokonce snad i předtucha brzkého konce vlastního života.
Lidia Baich obdařila dílo přiměřeným, vyrovnaně lahodným a spolehlivým tónem, ani úzkým, ani vášnivým. Dařilo se jí komunikovat s orchestrem i s publikem a držet pozornost, logicky řetězit nové a nové úseky, náležitě oživovat místa pohybu a vzruchu a prohlubovat intenzitu na místech meditativních, která ostatně převažují. Její housle se zvukově stále nesly nad orchestrem. Měla promyšlené, zpracované a prožité mnohé drobné výrazové proměny i stavbu celého půlhodinového koncertu, nádechy a zvolnění, kantilény, vyprávění i expresivnější a současně virtuóznější pasáže. Bergův koncert, rozkročený mezi pozůstatky romantismu a povědomí o moderních směrech, měl v jejím podání přesné dávky toho, co vytváří jeho jedinečnou atmosféru. Chvílemi jakoby komorní, chvílemi symfonický, polyfonní, často se měkce odvíjející ve dvou i více paralelních pásmech, neustále posmutnělý, přemýšlivý, vážný, ke konci stále více ztišený, zpomalený a zpěvný, až k závěru s citací evangelické duchovní písně. Nevšední skladbu uzavírá v intenzivním pozastaveném okamžiku dlouhý vysoký tón houslí. Sólistka víc než příjemně překvapila. A doprovázející těleso? Na operní orchestr se zhostilo nelehké a jemu neznámé partitury obdivuhodně.
Stejně tak vyzněla v úvodu večera Beethovenova Předehra Leonora I. Pěkně artikulovaná a propracovaná, s dynamikou, dobrou souhrou, s řadou nuancí, které dotvářejí charakteristický Beethovenův hudební jazyk.
Jak známo, první dějství Valkýry vrcholí milostným duetem, respektive skoro celé je takovým citem prostoupeno. Co na tom, že milenci jsou bratr a sestra? Když to zjistí, evidentně jim to nevadí – a nevadilo to ani Wagnerovi, který byl nonkonformní nejen v kompozici, ale zde i v námětu a textu. Samozřejmost sdělení o incestu je tak zřetelná, že se nad ní může publikum pozastavovat dodnes.
Andreas Schager patří v současnosti k nejžádanějším wagnerovským tenoristům (rozhovor s ním a dalšími protagonisty koncertu čtěte – zde). Jeho pozvání bylo šťastným nápadem, tím lepším, čím méně obvyklé byly dosud v sezoně Národního divadla podobné projekty konané mimo jeho zdi a zčásti přesahující svět opery. Rakouský pěvec, původem z prostředí operety, je na vrcholu sil. Vládne příjemným, mimořádně nosným a znělým fondem, hlasem volně plynoucím, neztěžklým, ještě stále nezastírajícím lyrický původ, ale současně už dlouho víc než dostatečně pevným pro úlohy hrdinného oboru. Pěvec byl v Praze zastižen v ideálním okamžiku kariéry.
Stejně tak americká sopranistka Meagan Miller, v mladodramatickém oboru krásně lyrická, jistě jednou skutečná heroina. Dovede dát do hlasu cit i náznak dramatu. I ona v Praze v ideální době na své dráze. Způsob, jakým zejména Schager budoval dlouhodeché fráze, byl imponující, a obraz reka s mečem autentický. Koncert byl především jeho prostřednictvím až nečekaným dotekem s vrcholným uměním současnosti.
Málokdy lze přijmout koncert tak bez výhrad jako tento. K oběma mezinárodně úspěšným sólistům, pohybujícím se mezi špičkami, přibyl v kratší úloze Hundinga naprosto rovnocenným způsobem slovenský operní bard, basista Peter Mikuláš. Hutným drsným hlasem, ve zkratce postihujícím bájnou nepřátelskou postavu silného nesmlouvavého chlapa, jako kdyby se vyloupl z nějaké konkrétní inscenace. Ostatně, stejně tak, se zřetelným zázemím svých postav na operních scénách, zpívali hodinový výstup Siegmunda a Sieglindy oba hlavní pěvečtí protagonisté večera.
Dirigent Weiser od nárazu prvních bouřlivých hlubokých tónů smyčcových nástrojů dal s orchestrem najevo, že se nejedná o pouhý koncertní odvar, o hru na operu, ale o plnohodnotnou dramatickou prezentaci Wagnerova díla. Po celou hodinu držel otěže pevně v rukou, hudbu dovedl v jemných detailech proměňovat a popohánět k vzrušeným emocím podporujícím zpěv, pozvedat ji k opojnému symfonismu a stupňovat až k extatickému závěru: charakteristické magické ukázce toho, čím si dovede Wagner posluchače podmanit – a pokud mu podlehnete, tak nevratně omotat kolem prstu.
Hodnocení autora recenze: 100%
Beethoven – Berg – Wagner
Dirigent: Andreas Sebastian Weiser
Lidia Baich (housle)
Andreas Schager (tenor)
Meagan Miller (soprán)
Peter Mikuláš (bas)
Orchestr Státní opery
16. listopadu 2017 Forum Karlín Praha
program:
Ludwig van Beethoven: Předehra Leonora I, op. 138
Alban Berg: Houslový koncert
Richard Wagner: Valkýra – 1. dějství
