V hudbě život Čechů! Skvělý Jiří Vodička a Česká filharmonie

Anna Šerých, 17.03.2019 14:07

„V hudbě život Čechů!“ Okřídlený výrok Bedřicha Smetany při poklepu základního kamene Národního divadla je vizí, která naštěstí platí: stačí navštívit koncert České filharmonie, když dá prostor svému koncertnímu mistrovi, aby vystoupil coby sólista. Tentokrát to byl Jiří Vodička (*1988). Je to hudebník ověšený vavříny a soutěžními, komorními i sólovými zkušenostmi. Také dirigent Tomáš Brauner (*1978) přizvaný místo Davida Robertsona ukázal, že i u České filharmonie je na svém místě.

Česká filharmonie, Jiří Vodička, Tomáš Brauner (foto Petra Hajská)

Přívětivá nabídka koncertu (Stravinskij, Prokofjev, Martinů) testovala repertoár 20. století, tentokrát díla psaná na objednávku. Americký mecenáš Robert Woods Bliss si objednal skladbu k 30. výročí své svatby a Igor Sravinskij napsal gratulační Concerto Es dur Dumbarton Oaks. Inspiroval se zámeckým sídlem Blissových, vrátil se k baroknímu muzicírování, k Bachovým Braniborským koncertům a tato kvintesence zámecké kultury mu poskytla návod pro novodobé concerto grosso. Smyčce, flétna, klarinet, fagot a dvě horny zde navzájem koncertují s neodolatelně přitažlivým kompozičním vtipem. Tomáš Brauner držel motorický tep concertina v napětí. Skladba permanentně poutala pozornost, v Allegrettu obzvláště delikátní hrou motivů a precizně jemnou interpretací, proti tomu pak závěr předříkaly dechové nástroje s elánem takřka jazzových rytmů. Mistrnou interpretaci radostné, slavnostní drobnosti z roku 1938 jsme si náramně užili.

Jiří Vodička nabídl hráčsky náročný Koncert pro housle a orchestr č. 2. g moll op. 63 Sergeje Prokofjeva. V roce 1935 jej v Madridu premiéroval objednatel, skladatelův přítel, francouzský houslista Robert Soëtens. Jiří Vodička přednesl skladbu s nejvyšší možnou bravurou. Vodičkova sytá kantiléna i pasáže výrazových a rytmických akcentů, ušlechtilá prezentace houslí jakožto nástroje velkých technických nároků, byly impozantní. Naplno nadchla lyrika pomalé věty, pevný sólový zpěv, podbarvený křehkými pizzicaty orchestru, tanec emocí s jemnými vzdechy lesních rohů, bezvadná kázeň orchestru držela na uzdě i ty nejtišší pianissima a v dobrém smyslu – takřka šlágrově – prozpívala lyriku kusu. Závěrečná, silně rytmická a dramatická část dovršila plnost sólové virtuozity a zvukové kompatibility orchestru dokonale, vpravdě ben marcato přepnula taneční náladu do zběsilého reje nepokojných myšlenek. Dílu s podtónem tragiky dala spolupráce mladých umělců a vyzrálé filharmonie strhující vyznění. Silně aplaudovaný Jiří Vodička (jehož nástroj postavil Joseph Gagliano roku 1774), přidal Paganiniho Variace na duet Nel cor piu non mi sento z Paisiellovy opery La Molinara. V době vzniku si posluchači asi notovali spolu, my dnes vnímáme krkolomnou virtuozitu hráče. Kdo by chtěl více, může celé Paganiniho Variace vychutnat na supraphonském CD Jiří Vodičky Violino solo.

Předsunout Haydnovu symfonii dílu Bohuslava Martinů má logiku, Martinů byl jeho velkým ctitelem. Symfonie č. 22 Es dur, rané dílo s podtitulem Filosof neříká, o čem filosof mudruje, úvodní hornové předříkání melodie naznačilo jemnost zámecké kurtoazie a salonní náladu kusu držela dirigentova taktovka plně.

Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr H 328 Bohuslava Martinů není klavírní koncert, byť právě klavír má určující zvukovou roli. Daniel Wiesner je pro interpretaci tohoto klavírního partu ideální, energický, precizní a přednáší svůj part bez zavádějící okázalosti. Vstupní svižné Poco allegro je natolik kompaktní, že by vydalo na samostatnou skladbu, dikce pomalé věty s náznaky lyrismu dávají vděčné pasáže tichým smyčcům, klavíru a klarinetu, závěrečné Allegro hýří nápady a muzikantskou rozšafností a právě taková radostnost zněla. La Jolla premiérovaná v srpnu 1950 svým objednatelem, orchestrem Umělecké společnosti La Jolla, měla „tremendous success“. Ohromný úspěch jí tentokrát vtiskla svým kvalitním výkonem i Česká filharmonie.