Zajímavostí je, že Antonio Vivaldi (1678–1741) napsal koncertů pro fagot a orchestr celkem 39, včetně dvou nedokončených. Fagotové party jeho sólových opusů často střídají basový a tenorový rejstřík, což vytváří dojem dialogu. Krajní věty zařazených koncertů Es dur a C dur Vivaldi vytvořil v typické formě ritornelu, střední jsou písňové. Právě Vivaldi měl největší zásluhu na výsledné podobě formy barokního sólového koncertu.
Arvo Pärt (narozený roku 1935) patří do proudu takzvané meditativní postmoderny a na rozdíl od jeho skoro zapomenutých současníků často zaznívá na koncertních podiích po celém světě. Je autorem sólových, komorních, vokálních i symfonických děl, ve kterých spojuje znaky redukce a repetice s výraznou mysticko-náboženskou transcendencí. Pro tohoto autora je příznačné, že se zdánlivá jednoduchost skladeb řídí přísnými matematickými pravidly, které určují pohyb hlasů, délku melodie a frází, střídání taktů a mnoho dalšího. Pro Pärta je také charakteristický styl „tintinabuli“, který sám vytvořil a který má připomínat zvonění zvonku. A právě v tomto stylu je i kompozice s názvem Fratres (Bratři). Úryvky z této skladby byly použité v několika zahraničních filmech a dokumentech. V Pardubicích zazní verze pro smyčcový orchestr a bicí, ačkoli původní byla pro housle s doprovodem klavíru (premiéra 1980). Celkově Fratres existuje v osmnácti různých verzích.
Těžištěm Italské symfonie č. 4 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1809–1847) je energická poslední věta Saltarello o několika tématech, která zřetelně dokládá inspiraci římským lidovým tancem, přičemž obsahuje i prvky neapolské tarantelly. Tuto větu Mendelssohn atypicky zkomponoval v a moll, ačkoli je první i třetí věta symfonie v A dur. Většinou se postupovalo od moll k dur a ne naopak (zdroj Petr Vacek).
Český fagotista Jan Hudeček disponuje širokou a pestrou škálou technických a výrazových hráčských dovedností nabitých strhující energií. Věnuje se především sólové koncertní činnosti a pravidelně natáčí pro Český rozhlas. Od konce roku 2011 působí jako sólofagotista orchestru Národního divadla v Praze a je členem špičkového souboru Belfiato Quintet. Od října roku 2015 vyučuje na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze.
Alena Hron působí jako historicky první šéfdirigentka Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích. Letos v červnu dokončila své druhé magisterské studium na prestižní Zürcher Hochschule der Künste ve třídě Christopha-Mathiase Muellera a Johannese Schlaefliho. V rámci studia dirigovala orchestry v Kostnici, Amiens, Göttingen, Norimberku, Magdeburku nebo Soluni. Spolupracovala také s většinou symfonických orchestrů v České republice. Hraje na housle, klavír a také zpívá, čímž představuje svou autorskou tvorbu.
