Začněme obligátní otázkou. V únoru vystoupíte se Sibeliovým houslovým koncertem s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou. Váží se k tomuto orchestru nebo dirigentovi nějaké konkrétní vzpomínky z vaší předchozí spolupráce?
S Jakubem spolupracuji už řadu let, především na Dvořákově houslovém koncertu, ale i na dalším repertoáru. Sibeliův koncert spolu budeme uvádět poprvé a já se na to nesmírně těším.
Jaký je váš vztah k tomuto houslovému koncertu a k hudbě Jeana Sibelia obecně?
Sibeliův houslový koncert je patrně jeho nejpřístupnějším dílem. Pokud však má člověk Sibelia skutečně rád, pak si oblíbí i jeho další skladby – včetně těch nejvýstřednějších. Já osobně jsem tento koncert začal studovat už ve dvanácti letech a nikdy jsem ho úplně neopustil. Vždy patřil k mým nejoblíbenějším.
Toto dílo vyniká mimořádným bohatstvím barev, textur a charakterů, které je v houslovém repertoáru zcela výjimečné. Je to především zásluha orchestrace. Sibelius zde spojuje orchestrální symfonickou báseň s romantickým houslovým koncertem v jeden celek.
Jak vnímáte jednotlivé části koncertu?
První větu vnímám jako sérii mnoha hudebních obrazů – rozeklaných útesů, mlhavých lesů a epických zápasů. Úvodní houslový part zpodobňuje vášnivého, romantického hrdinu, který se vznáší nad mlhavou orchestrální krajinou a zápasí s okolním světem. Od prvních taktů je jasné, že nejde jen o krátké vyprávění, ale o skutečný epos.
Pomalá věta je naopak velmi intimní a hřejivá. Ocitáme se v bezpečí, někde uvnitř, chráněni před divokými silami přírody. Téma se rozvíjí pomalu, ale má v sobě vnitřní puls, který ho udržuje v neustálém pohybu.
Závěrečná věta ztvárňuje divokou jízdu, je naplněna virtuózní energií. Hlubší smyčcové nástroje udržují rytmus cvalu, proti němuž stojí jiný „jízdní“ rytmus v tympánech. Výsledkem je drsná, dunivá textura – jako by scénou neprojížděl uhlazený jezdecký oddíl, ale nespoutaná horda v plném trysku.
Krátce po premiéře koncertu si jeden kritik dovolil poslední větu zesměšnit označením „polonéza pro lední medvědy“. Jakkoli to mělo působit vtipně, v této hudbě je skutečně cosi syrového, primárního a lehce znepokojivého.
Hrajete na housle Guarneri del Gesù. V čem jsou podle vás jejich přednosti a případně limity, ve vztahu k Sibeliovu koncertu?
Na housle Guarneri del Gesù „Leduc“ z roku 1744 hraji od konce roku 2019. Velmi rychle jsem se zamiloval do jejich zvuku. Po celý život jsem hledal tón, který by byl teplý, zpěvný a lidský – možná v něčem bližší violoncellu než tradičnímu houslovému ideálu.
Zvuk těchto houslí si mě okamžitě získal, zejména v lyrických pasážích na strunách A a D. Právě střední rejstřík považuji za jejich největší přednost. Zatímco mnoho houslí zní dobře na krajních strunách E a G, střed bývá často slabším místem. U nástroje „Leduc“ jsou však altové a mezzosopránové barvy výjimečně krásné. Navíc se jejich zvuk během posledních pěti let dál rozvinul a dnes zní lépe než kdy dříve.
V Sibeliově koncertu, navzdory představám chladné, nehostinné přírody, zůstává sólový houslový part lidským hlasem – nositelem emocí a vnitřního příběhu.
Jste známý svými kreativními technikami cvičení na nástroj – například si udržujete paměť tak, že si part levé ruky houslí hrajete pravou rukou na klavíru. Použil jste nějaké specifické postupy u tohoto koncertu?
Samotný Sibelius se v mládí toužil stát houslovým virtuosem, nikoli skladatelem. Tento sen se mu nenaplnil, a když v roce 1904 psal houslový koncert, možná si jím alespoň zprostředkovaně splnil svou dávnou ambici. Někdy mám pocit, že si tím zároveň trochu „vyřídil účty“ s houslisty – mnohé pasáže jsou totiž nesmírně nevděčné a technicky obtížné.
Nemám pocit, že bych se při přípravě tohoto koncertu uchyloval k něčemu neobvyklému, ale i po mnoha letech zůstává řada míst mimořádně náročná.
Již pět let vyučujete housle na Yaleově univerzitě. Pracoval jste se svými studenty na tomto koncertu? Přinesla vám výuka nové pohledy na toto dílo, které ovlivnily i vaši vlastní interpretaci?
Nemám konkrétní příklad, ale velmi často se mi stává, že když při výuce musím své myšlenky přesně formulovat, sám si je tím ještě více ujasním. Právě v tom je pro mě výuka nesmírně inspirativní a motivující.
Zdají se vám někdy sny spojené s hudbou?
Myslím, že většina interpretů má čas od času sny související s trémou – například, že koncert už začal a vy si uvědomíte, že jste danou skladbu nikdy nehráli, nebo že se chystáte na vystoupení a nemůžete najít svůj nástroj. Pokud se mě týče, hudba je v mých snech přítomná téměř vždy.
