Václav Luks: Jsme rychle se rozvíjející firma

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jedna z nejvýznamnějších osobností v interpretaci staré hudby, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Nejlepší hráč continua. Host řady významných sálů Evropy a zámoří. Docela dobrodružná povaha. To všechno se o něm říká.

Václav Luks ještě během svého studia, v roce 1991, založil soubor Collegium 1704, specializující se pod jeho vedením na provádění děl staré hudby. A o něco později pak také Collegium Vocale 1704. Výrazné úspěchy u nás i venku přicházejí jeden za druhým, pomalu už jako samozřejmost…

Nedá mi to nezačít poněkud poťouchlou otázkou, byť jste na ni už nejednou určitě odpovídal: Rok 1704 se váže k ledasčemu. Třeba zemřel Marc-Antoine Charpentier, narodil se František Ignác Alois Tůma, ale i Farinelli. Určitě to ale není ono – kde se ta číslice 1704 u vašeho Collegia vzala?

Že letopočet v názvu Collegium 1704 vyvolává otázky mě nepřekvapuje a rozhodně nejste první ani poslední, kdo takovou otázku pokládá. Zcela určitě se každý rok někdo významného v hudební svět událo. Pro nás je ovšem letopočet 1704 symbolem našeho erbovního skladatele Jana Dismase Zelenky. Roku 1704 byla totiž provedena v Praze na malostranské jezuitské koleji Zelenkova hra Via Laureata.


Protože nevíme nic o předchozích Zelenkových osudech a téměř nic o dalším desetiletí jeho života, stal se tento rok symbolem okamžiku, kdy se na hudební scéně objevil největší génius českého baroka a jeden z nejoriginálnějších skladatelů dějin hudby vůbec.


Collegium 1704 jste založil začátkem devadesátých let. Jaké je vaše ohlédnutí za těmi bezmála už dvaceti lety? Původní očekávání a dnešní stav věcí – je to hodně velký rozdíl?
Jsem trochu na rozpacích mluvit o Collegium 1704 roku 1991 a Collegium 1704 roku 2009 jako o jednom souboru. Když jsme na začátku 90. let začínali jako jakési volné komorní sdružení, složené ze studentů plzeňské konzervatoře a snili o vlastním provedení Bachových Janových pašijí, nikomu z nás se ani nezdálo o tom, že budeme mít za několik let vlastní mezinárodní cyklus, realizovat operní projekty na scéně Národního divadla, pravidelně vystupovat na Pražském jaru a pravidelně hostovat na prestižních zahraničních pódiích. Vývoj souboru rozhodně nebyl přímočarý a vlastně jsem za ty všechny odbočky a slepé uličky vděčný, protože i negativní zkušenost má svoji hodnotu. Jedním takovým pozitivním „zdržením“ na cestě našeho souboru byl myslím fakt, že stejně jako já tak i řada kolegů odešla studovat do zahraničí. Za cennou nepovažuji na této „odbočce“ nejen možnost studovat na zahraničních specializovaných školách, ale i možnost potkávat jiné hudebníky a hrát s různými zahraničními sobory – prostě vyzkoušet si muzikantský život jinde. Je skvělé, že ve většině případů se pak naše cesty opět svedly dohromady. Zásadním rokem pak byl rok 2005, kdy jsem realizovali projekt Bach-Praha-2005, jehož cílem bylo představit pražskému publiku významná Bachova díla jako Mši h-moll, Janovy pašije nebo Vánoční oratorium. Orchestr se rozšířil, začali jsme spolupracovat se řadou zahraničních hostů (především u dechových nástrojů), kteří jsou nám věrni dodnes, a především byl založen vokální soubor Collegium vocale 1704. Mě osobně přivedly zkušenosti z nesmírně intenzivního roku 2005 k získání jistoty, že právě tak a s těmito muzikanty má smysl dělat hudbu, a že to je přesně to, čemu chci zasvětit svůj muzikantský život. Od roku 2005 pak vše nabralo obrovskou rychlost nejen díky nadšení a obětavosti všech kolegů muzikantů, ale i díky idealismu naší manažerky Veroniky Hyksové. Když se ohlédnu ty čtyři roky zpátky, tak mě až jímá závrať když vidím, co se vše událo.


Kolikrát jste měl za těch skoro dvacet let krizi – pokud vůbec?

Já nevím, jestli mám nárok mluvit o krizích. Samozřejmě, že byly a budou chvilky pochybností. Za krizi bych ale považoval okamžik, kdy by mi začal být osud Collegia 1704 lhostejný. Jakékoliv problémy jsou řešitelné, pokud jsme si jich vědomi a máme vůli je řešit. Až v okamžiku, kdy vás problémy udolají natolik, že to máte takzvaně „na háku“, začíná podle mého názoru krize, byť to paradoxně nebolí. Doufám, že k tomu nedojde!

Pojďme k současnosti: Z poslední doby se mně vybaví hlavně Hudební most Praha-Drážďany, Händlův Rinaldo v pražském Stavovském divadle, Händlovo Vzkříšení v rámci Pražského jara, ale nejnověji i Zeyerův Radúz a Mahulena v Národním, kterého doprovázíte hudbou Víta Zouhara. Ale to určitě není zdaleka všechno. Čeho z těch současných aktivit si nejvíc považujete a proč? A co vám dalo nejvíc zabrat?

Nerad bych vyzdvihoval jednu oblast naší činnost před druhou. Cenná je totiž právě ta komplexnost a pestrost naší činnosti. Jenom tak může samostatně fungující soubor fungovat. Když seženete peníze na pět projektů v roce a najmete si na ně muzikanty, těžko se dá hovořit souboru. To, že realizujeme projekty ve spolupráci s Pražským jarem a Národním divadlem, je pochopitelně nejen umělecky zajímavé, ale je to i nesmírně cenný projev důvěry těchto institucí. Nerad bych zapomenul ještě na Svatováclavský hudební festival v Ostravě, jehož jsme rezidenční soubor, a který nám poskytuje každoročně velký prostor, nebo na festival Concentus Moraviae, se kterým intenzivně spolupracujeme, a jehož nastávajícího ročníku jsem dramaturgem. Každý rok se snažíme představit nové CD a na tomto poli spolupracujem se francouzským vydavatelstvím Zig-Zag territoires. Pokud bych měl vybrat, co mi dalo z toho všeho nejvíc zabrat, bez váhání bych řekl opera Rinaldo. Příprava opery ve velkém operním domě je totiž jen velkým vypětím zvládnutelný kolos – to by ale mohlo být téma na zvláštní rozhovor.

Hudební most Praha-Drážďany není zrovna obvyklý projekt. Jak jste vůbec na tuhle myšlenku přišli? Jaký ohlas jste zaznamenali? A bude pokračovat?
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (10) “Václav Luks: Jsme rychle se rozvíjející firma

  1. Musím říci, že se starou hudbou zabývám léta a rád. Málokde narazíte na tak zajmavé povídání s někým, kdo takovou hudbu provozuje. Děkuji mnohokráte. Tištěné magazíny Harmonie a Hudební rozhledy mě v tomto směru neuspokojují. Blahořečím redakční radě. Jsem už starší, ale kvůli této studnici informací budu do knihovny k počítačům s Internetem docházet pravidelně.

    Eduard

  2. Záslužné je pokoušet se interpretovat starou hudbu autenticky, bez toho co ji přidá nános času a změny v nástrojích a způsobu hraní. Co jen se stalo z Mozartových skladeb, skladeb starých mistrů z barokní hudby! Tak, jak se dnes hrají, tak napsány nebyly! O to víc potěší, když to dělají inteligentní lidé inteligentně. Škoda, že ne všichni o vás ví.
    Dan

  3. Milá Magdo,
    asi Vás trochu zklamu, ale koncertní šňůr po Slovensku právě nechystáme, byť bychom velmi rádi. Na Slovensku se spíše daří realizovat jednotlivé koncerty (v prosinci 08 jsem hráli Bachovo Vánoční oratorium na BHS, na jaře 09 nás pozvala Košická hudobná jar), ale šňůra se zatím nepodařila. Na Slovensku je skvělé a vnímavé publikum a tak doufám že v budoucnosti se tam objevíme častěji. Srdečně zdraví Václav Luks

  4. Děkuji za velice zajímavý rozhovor!

    Včera, v sobotu 10. října, jsem byla poprvé na Rinaldovi. Bylo to krásné, velice mě to nadchlo! Jak zpracování opery, tak hlavně preciznost interpretace hudby vaším souborem. Když je člověk z ND zvyklý na ne vždy úplně dokonalé hraní, tak je najednou velice mile překvapen, že tentokrát opravdu nemá co vytknout.
    S vaším souborem jsem se díky tomuto představení setkala poprvé, uchvátil mě a jsem moc ráda, že jsem si rozšířila své hudební obzory.
    Velice Vám děkuji a přeji hodně dalších zajímavých příležitostí!

    Ivana

Napsat komentář