Richard Strauss v hájemství hudby
Dramaturgie večera přinesla dvě obsahově silně kontrastní skladby – úspěšnou juvenilii Richarda Strausse s názvem Burleska d moll pro klavír a orchestr a Symfonii č. 8 c moll Dmitrije Šostakoviče. První skladba zastupovala čistou esenci takzvané absolutní hudby, tedy takové, jejíž obsah byl řízen veskrze hudebními prostředky a mimo hájemství hudby nevystupoval. Druhá kompozice měla charakter symfonické fresky. Průběh pak určoval autorův záměr nastavit zrcadlo kruté realitě druhé světové války.
Obecně šlo tedy o hudbu programní. Její hudební proces můžeme sice také oddělit od mimohudební předlohy, ale mnoho ze zvukového průběhu pak bude postrádat smysluplné odůvodnění. Začlenění do polarity absolutní, programní, nevypovídá nic o kvalitě sledovaného hudebního umění, ani nenabádá k preferencím. Někdy udělá více osvětové práce a předá humanistické poselství skvěle zahraná skladba absolutní než jen „odehrané“ programní dílo. Je účelné se v tomto prostředí dobře orientovat.
Popisovaný koncert České filharmonie vyzněl jako svátek absolutní hudby v díle Straussově a jako nesmlouvavý protiválečný apel rozměrné kompozice Šostakovičovy. Bylo skutečnou radostí pro milovníka vážné hudby ponořit se do Burlesky d moll pro klavír a orchestr Richarda Strausse. Napsal ji jako jednadvacetiletý v roce 1885. Zůstala v jeho skladatelském odkazu jako jediná dále životná kompozice pro koncertantní klavír. Hýří mladistvým elánem projevujícím se svěží invencí. Ta je již sevřena pevnou formou kompoziční práce, bohatou na počet částí i okouzlující doplňky ve formě epizod a dalších rozšiřujících větných dílů.
Dílo je vybaveno nejen hutným sólovým klavírním partem, jenž dává komfortní příležitost k představení dovedností sólisty, ale i bohatou orchestrální partiturou sekundující v patřičné plasticitě sólovému nástroji. Burleska přináší takový nápor podnětů, že do pozadí ustupuje fakt, jak silně je opřena o dílo zralého Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka, neřku-li Petra Iljiče Čajkovského. Je to skladba takzvané klasicko-romantické syntézy, vzniknuvší pod vlivem jejích největších reprezentantů.
Bez ambicí ilustrovat mimohudební realitu, ale s pregnantní přesvědčivostí prezentovat krásu hudby jako takové, bylo také dílo interpretováno. Hlavní roli v něm sehrál mladý japonský pianista Mao Fujita. Všechny náročné pasáže zvládl se suverénní jistotou. Minulý týden měli posluchači Dvořákovy síně možnost vyslechnout ze stejné generace jiného asijského pianistu, Seong-Jin Cha z jižní Koreje. Oba předvedli vynikající výkon podpořený oslnivou technikou. Japonský pianista se představil ve Straussově skladbě s větší mírou uměřenosti a askeze. Ve skladbě to nebylo vůbec na závadu, protože tím podpořil její formovou pevnost. Mao Fujita postupoval v dynamickém členění ve větších plochách, tím sice tolik nepronikal do hudební tkáně jako její leader, vstoupil však do díla s velkou ústrojností. Bez okázalosti, avšak s odzbrojující básnivostí podal také přídavek Preludium č. 21, op. 11 Alexandra Skrjabina. Pražské publikum se s mladým skromně vystupujícím Korejcem loučilo jen nerado. Straussova Burleska vyšla v plném lesku také díky bezvadnému partnerství České filharmonie, která se zde zaskvěla v jednotě souhry i průzračném ladění. Straussova hudba pak vykrystalizovala do plné transparentnosti pod vedením dirigenta Semjona Byčkova.
Válečné utrpení bez příkras
Sledovaný koncert se zařadil do stále se zvětšujícího šiku protiválečných uměleckých výzev. Tentokrát jako prostředek programního sdělení byla vybrána Symfonie č. 8 c moll Dmitrije Šostakoviče. Vznikla v roce 1943. Musíme si uvědomit, že v době jejího dokončení došlo ke zlomové bitvě u Stalingradu, kde bylo Rudou armádou zásadně pokořeno fašistické sebevědomí o vítězství ve druhé světové válce. Šostakovičova Osmá symfonie byla po premiéře kritikou odmítnuta, protože údajně nebyla dostatečně heroická a vítězná. K rehabilitaci Osmé došlo až po jejím dalším uvedení v roce 1956. Důvod původního neporozumění skladbě je třeba vnímat v tom, že ani v tomto opusu autor nevidí válku pateticky, ale jako nekonečný řetěz tragédií a smrti. V Osmé jde v přeneseném slova smyslu současně o plakát i šokující fotografii. Ve skladbě o tom promlouvá nejen její tematická výbava, ale i její zvuková obálka.
Semjon Byčkov vedl orchestr do takových barevných konstelací, které ilustrovaly válečné utrpení bez příkras. V půltónových střetech vysokých dřevěných nástrojů se často zvukově odrážela bitevní vřava a její otřesné důsledky. Významný podíl zaujímal i pochod vojenské mašinérie. Když běsnění utichlo, přicházely dlouhé úseky stresujícího smutku a bezvýchodnosti v táhlých neuzavřených melodiích, vyjádřené především v hobojích a anglickém rohu (Barbora Trnčíková, Štěpánka Andělová a Vladislav Borovka). Pasáže těžkých psychických defektů, kreslené jen ztěžka se pohybujícími plochami, dosahují v časovém prostoru skladby velmi významné role.
Koncepce Semjona Byčkova buduje celý komplex jakoby od místa, kam až se dostala evoluce 1. věty z Šostakovičovy Symfonie č. 5. Navazuje na její úvodní dvouhlasé téma, připomíná též lyrické pasáže tématu vedlejšího, ale interpretační proces pak, v odlišnosti od Páté, dostává expresionistické konstelace. Stejně jako v některých dalších autorových symfoniích, i v Osmé je těžké udržet povědomí kontinuity díla. Její obsah je až příliš členitý. O to však asi nejde. Beethovenskou fixaci formy ponechme dílům absolutním. V Šostakovičově Symfonii č. 8 pokračuje po veliké lacrimose a elegii optimistická katarze v poslední větě Allegretto. Její nástup v sólovém fagotu oživuje vzpomínku na podobné místo v autorově Deváté symfonii, v Osmé však probíhá rozměrná volná fuga, kde se k prezentaci tématu dostane prakticky každá nástrojová skupina. Z poslední věty se tak stal „koncert pro orchestr“, kde se všichni hráči projevili jako mistři svého oboru.
Aplaus po odeznění symfonie započal až po krátké odmlce, neboť dílo je uzavřeno do ticha. V publiku došlo ke kontemplaci. Potlesk pak byl vyjádřením díků za hluboký umělecký i duchovní zážitek. Závěrem lze konstatovat, že Česká filharmonie odjíždí na dlouhé asijské turné v nejlepší formě. Popřejme jí šťastnou cestu.
Česká filharmonie – Mao Fujita
1. října 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum
Program
Richard Strauss: Burleska pro klavír a orchestr d moll, TrV 145
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 8 c moll, op. 65
Účinkující
Mao Fujita – klavír
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
