Valentin Šindler a jeho bratři

Významné osobnosti brněnské opery a baletu 

Nedaleko od Olomouce leží vesnice Cholina. Obec, která má podle posledních úředních údajů sedm set padesát čtyři obyvatel, si dodnes uchovává leccos z charakteru někdejší hanácké vsi. Nad ní se tyčí věž poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie, který je spjat s mnoha příběhy týkajícími se zázračného uzdravení poutníků. Možná že ta zvláštní atmosféra tohoto místa zapříčinila, že v rodině místního obchodníka a hostinského Františka Šindlera a jeho ženy Kateřiny se v posledních dvou dekádách devatenáctého století narodili tři synové obdaření múzickým talentem, kterému se po celý život věnovali a díky kterému svou rodnou obec uvedli do obecnějšího povědomí.

Tedy ono to s nimi bylo trochu jako s mušketýry. Byli také vlastně čtyři. Jenomže nejstarší bratr, ačkoli prý byl vynikající muzikant na housle, uměl hrát jako málokdo v širokém okolí, se na rozdíl od mladších sourozenců muzicírování věnoval jen ze záliby a dal se na úřednickou dráhu, v níž dosáhl slušného postavení.

Jeho mladší sourozenec Valentin Šindler, od jehož narození uplynulo 30. ledna sto třicet let, si původně zvolil také jiné životní poslání. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu šel do Olomouce studovat bohosloví. Kromě toho ale také pilně studoval zpěv u Josefa Nešvery, a pokud to jen trochu šlo, věnoval se hudbě. Nějak se stalo, že jej slyšel zpívat tehdejší šéf Opery Národního divadla Karel Kovařovic. Mladý budoucí „panáček“ ho zaujal a doporučil mu, ať se věnuje zpívání. Valentin ho uposlechl, a tak se stalo, že v životě místo sutany začal oblékat nejrůznější divadelní kostýmy.Kovařovice upoutal Šindlerův lyrický tenor a schopnost přirozeného hereckého projevu a nabídl mu počátkem roku 1909 hostování v Národním divadle, 16. ledna vystoupil v titulní roli Hoffmannových povídek a poté byl obsazen do postavy Viléma Meistera v Thomasově Mignon, Jeníka ve Dvořákově opeře Šelma sedlák a Ladislava Podhajského ve Dvou vdovách, která mu svým charakterem byla nejbližší. Na jeho výkony se ale objevily kritické názory vytýkající mu slabý hlas a technické nedostatky. Kovařovic mu doporučil další pěvecké školení, které absolvoval ve Vídni u profesora Robinsona a v Berlíně u profesora Emericha.K dalšímu pozvání došlo o rok později, kdy si zazpíval Lenského v Evženu Oněginovi a Alfréda ve Verdiho Traviatě. Hostoval rovněž v operním souboru vinohradského divadla. V roce 1911 vystoupil v roli Ladislava Podhajského na festivalu oper Bedřicha Smetany.Pěvecké školení Šindlerovi pomohlo, hlas zesílil, zlepšilo se jeho frázování, artikulace, přednes a konečně následovalo angažmá. Za dva roky svého členství v Opeře Národního divadla si zazpíval kromě již jmenovaných rolí ještě řadu dalších, jako byl například Jeník v Prodané nevěstě a Vít v Tajemství, Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim, Leopold v Halévyho Židovce. Vystoupil rovněž v postavě Ulricha Eislingera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských a Lobmeiera v operní novince, díle jeho pozdějšího brněnského šéfa Františka Neumanna, Milkování.

V letech 1914–17 byl Valentin Šindler členem opery v Záhřebu, v roce 1917 si znovu zahostoval v Národním divadle a poté se stal sólistou opery Národního divadla v Brně, kde pobyl patnáct let. Zde zaujal na řadu let místo hlavního představitele tenorových rolí českého i světového repertoáru. Pro jeho schopnost propojení pěveckého a hereckého výrazu si jej oblíbil Leoš Janáček. Pochvalně se vyjádřil o jeho Števovi v Její pastorkyni, kterého Šindler hrál a zpíval mimo jiné při památném představení této opery v srpnu 1919 u příležitosti zahájení provozu brněnského českého divadla v budově Na hradbách (nynější Mahenovo divadlo).

Byl prvním z řady výtečných brněnských představitelů titulní role ve Výletech páně Broučkových a podílel se na prvních uvedeních Janáčkových oper. V opožděné premiéře Šárky vytvořil postavu Lumíra, v Kátě Kabanové Kudrjáše, ve Věci Makropulos velice zaujal svým solicitátorem Vítkem a v posmrtné premiéře Mistrova posledního díla, opery Z mrtvého domu ztvárnil postavu Šapkina.

Ve Smetanových operách přidal k postavám, v nichž se představil už v Praze, Vítka v Daliboru a Šťáhlava v Libuši. Z jeho dalších brněnských rolí v českém repertoáru jmenujme Prince v Rusalce a Jana v prvním uvedení opery Vítězslava Nováka Dědův odkaz. Z rolí světového operního odkazu to pak byli kromě některých postav, které znal už z Prahy, jako byl například Hoffmann nebo Lenskij, titulní hrdina Gounodova Fausta a Markétky, des Grieux v Massenetově Manon, hrabě Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, don José v Bizetově Carmen Rudolf v Pucciniho Bohémě či Pinkerton v Madame Butterfly. Ztvárnil také řadu rolí v současných operách, jako bylo první uvedení opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice, opera Ernsta Křenka Johny vyhrává (Johny spielt auf), ve Straussově Elektře se představil v roli Aigistha.

Všestranně talentovaný a velmi agilní Valentin Šindler se neomezoval jen na své účinkování na jevišti. Věnoval se soukromě i výuce zpěvu a stal se jedním z nejaktivnějších přispěvatelů divadelního časopisu Šepty. Nepravidelně tam zveřejňoval své originální postřehy o divadelních představeních, provozu divadla i o jiných kulturních zážitcích. Vymyslel si pro ten účel fiktivní postavu stréčka Matěje Křópala z Břochovan, který popisuje pod názvem Tož to vám belo tak svým krajanům v hanáckém nářečí své dojmy. Tyto aktivity nám dnes připadají úsměvné, ale tehdy měly své značné opodstatnění. V Brně podobně jako v Praze došlo počátkem dvacátých let k připojení okolních obcí s českým obyvatelstvem k městu. Ve zvýšené míře se začalo na kulturním životě města podílet dosavadní, v té době ještě velmi početné venkovské obyvatelstvo a forma, kterou Valentin Šindler zvolil, byla jednou z cest, jak toho docílit. Díky aktivitě výtečné vedoucí historického archivu Národního divadla Brno Jitce Novákové, která programově navázala na průkopnickou činnost své předchůdkyně Evženie Dufkové, jež iniciovala a posléze ve spolupráci s Bořivojem Srbou realizovala vznik sborníků Postavy brněnského jeviště, se můžeme s Šindlerovými „křópalovskými“ texty seznámit na webových stránkách ND Brno (zde).Když se František Neumann po odchodu Václava Štecha stal ředitelem divadla, požádal Valentina Šindlera, aby ve spolupráci s šéfrežisérem operety Oldřichem Novým, dramaturgem Vilémem Skochem a dirigentem operety, hudebním skladatelem Antonínem Kinclem vytvořili výpravnou revui, obsahově zaměřenou na lokální problematiku, kterou by přivedli do divadla širší vrstvy publika. Divadlo nikdy nemělo finančně na růžích ustláno a Neumann potřeboval další prostředky zejména pro svůj náročný program v opeře a baletu, což jsou, mají-li být provozovány vysoce kvalitně, žánry velmi drahé. Bohužel si to mnozí dodnes neuvědomují.Šindler, který se už předtím představil v postavě stréčka Křópala v brněnském rozhlasovém studiu, se tomu nejdříve bránil, nakonec ale souhlasil. A tak se zrodil výpravný revuální program (tento žánr byl ve dvacátých letech minulého století velmi oblíben), v němž průvodcem programem složeným z efektních pěveckých a tanečních čísel (choreografem byl Jaroslav Hladík) byl Valentin Šindler v roli Stréčka Křópala se svým bratrem Václavem, který představoval nedospělého Křópalova synovce Jozéfka Melhobu.Představení mělo premiéru 12. září 1926 a úspěch byl mimořádný. Revue se hrála šest let a dosáhla počtu sto devět představení. Stréček Křópal s Jozéfkem, ke kterým později ještě přibyla tetička (nejprve krátký čas ji hrála Antonie Košnerová, poté roli převzala Ludmila Janulíková) se stala fenoménem.Když Valentin Šindler definitivně ukončil svoji operní kariéru v roce 1932 a odešel, vytvořil řadu „křópalovkých“ programů. Byly uváděny v tehdejší pražské Malé operetě, které šéfoval někdejší Šindlerův brněnský divadelní kolega Mirko Bukovský, a soubor s nimi hostoval po celé republice.

Stréček Křópal se dostal i na filmové plátno. Nejprve to bylo ve filmu Martina Friče Vše pro lásku, kde Šindlerovou partnerkou byla Fričova manželka Suzanne Marville (předtím už se ale Šindler objevil v roce 1923 v němém filmu Pepánek Nezdara). Hlavní roli hrál stréček Křópal v „operetním“, ve své době velmi populárním filmu Miroslava Cikána Na svatém kopečku. Účinkoval rovněž ve filmech Kantor Ideál, V cizím revíru a Hřích mládí.Nadále se věnoval soukromé výuce zpěvu a pořadům se stréčkem Křópalem, jež skončily až náhlou smrtí jeho bratra Václava v roce 1952. Poté působil nějakou dobu jako hlasový poradce a pedagog Uměleckého sboru národní bezpečnosti v Praze, kde 21. ledna 1957 zemřel.

Cesta jeho bratra Antonína (narozeného 17. srpna 1886) k divadlu a ke zpěvu byla přímá. Zpěv studoval v Praze a poté na Hudební akademii ve Vídni. V sezoně 1919/1920 se mihnul v brněnském Národním divadle, poté působil v řadě divadel ve své vlasti i v zahraničí. Sledovat detailně jeho uměleckou kariéru by vyžadovalo dlouhodobé bádání v archivech divadel a měst, v nichž působil. Z těch domácích víme, že působil v sezonách 1921/1922 a 1924/1926 v Městském divadle v Olomouci, poté byl nějakou dobu členem českobudějovického divadla. Byl rovněž sólistou německých divadel v Jihlavě a v Olomouci. Z jeho zahraničních angažmá jmenujme slovinské hlavní město Lublaň a srbský Bělehrad. Měl rovněž nabídky na angažmá v Halle a dokonce v Berlíně, na které ale po nástupu Adolfa Hitlera k moci rezignoval. Vystupoval stejně jako jeho starší bratr Valentin především v rolích lyrického tenorového oboru.

Nějakou dobu byl zaměstnán v pražském rozhlase, po válce působil jako sólista a hlasový poradce ve Slezském divadle v Opavě. Hlavně se ale věnoval pedagogické činnosti. V letech 1952–1962 působil pedagogicky na Janáčkově akademii múzických umění, kde na herecké katedře učil adepty herectví technice zpěvu. Mezi jeho žáky z té doby bychom se mohli setkat s mnoha zvučnými jmény českého divadla druhé poloviny dvacátého století. Vyučoval také na brněnské konzervatoři. Zemřel v Brně v roce 1972.

Pěveckou dráhu si zvolila i jeho dcera Vendula. Po absolutoriu zdravotnické školy v Olomouci zpívala v olomouckém divadle, poté se stala sólistkou divadla v Opavě a nakonec ve Slovenském národném divadle v Bratislavě. Odtud emigrovala do Vídně, kde se usadila. Po mnoha letech navštívila rodnou obec svého otce a strýců a pamětní expozici, která je jim v Cholině věnována. Podle svědectví místní kronikářky dokázala mluvit plynnou hanáčtinou.

Nejmladší z bratří Václav se narodil 13. května 1893. Na pěveckou dráhu ho připravoval jeho bratr Valentin. V roce 1919 se stal členem nově založeného Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde účinkoval v menších operních a operetních rolích. V roce 1921 se stal členem Národního divadla v Brně. V opeře zpíval převážně buffo-tenorové partie a velmi často účinkoval v nejrůznějších rolích, především mladokomických, v operetách. Jeho parádní rolí byl Vašek z Prodané nevěsty, kterého hrál a zpíval v mnoha představeních, někdy jej střídal za postavu Principála. Z dalších významnějších rolí jmenujme například Skřivánka ve Smetanově Tajemství, učitele Bendu ve Dvořákově Jakobínu, vodníka Michala v Lucerně či Curzia v Mozartově Figarově svatbě. Své postavy dokázal podle dobových svědectví obdařit citlivou komediálností. Po všech stránkách výborně byl hodnocen jeho Hauk-Šendorf ve světové premiéře Janáčkovy Věci Makropulos.

Po odchodu z divadla v roce 1930 byl stálým partnerem svého bratra v postavě Jozéfka Melhoby. Smrt ho zastihla náhle 26. července 1952 při představení v letním divadle na brněnském Výstavišti.Cholina na své rodáky nezapomněla. V obci je malé regionální muzeum, které připomíná jejich úspěchy, a na jejich rodném domě, kde dnes je zdravotní středisko, je umístěna deska, která je připomíná.

Připomeňme si umělecké osudy bratří Šindlerů nejen proto, aby nebyly vymazány z paměti českého divadla, kam nepochybně patří. Jsou zde i jiné důvody. Brno dvacátých let a první poloviny let třicátých bylo prudce se rozvíjejícím městem, kde došlo k mimořádnému růstu obyvatel české národnosti, jejich vzdělanosti a rozšíření kulturního zázemí. Mělo štěstí na výborné, kulturymilovné primátory, ve městě existovaly čtyři významné vysoké školy (Masarykova univerzita, Vysoké učení technické, Vysoká škola zemědělská a Vysoká škola veterinární), na kterých působily velmi progresivní osobnosti tehdejší vědy a kultury. Velmi rychle zde vzniklo silné divácké a posluchačské zázemí schopné přijímat moderní směřování v uměleckých žánrech. Přesto musely umělecké instituce svádět neustále leckdy dosti tvrdý boj o přežití. Měli bychom si to mnohdy při našich občasných současných nářcích uvědomit.
 

Foto Langhans, archiv ND, archiv NDB, archiv A. Šlapala, archiv