Válka s mloky aneb Když dva dělají totéž, není to totéž

  1. 1
  2. 2

V létě minulého roku jsem navštívila Bregenzer Festspiele, kde měla ve Festspielhaus(u) světovou premiéru Solaris, nová opera významného německého skladatele Detleva Glanerta na libreto Reinharda Palma podle stejnojmenného románu Stanislava Lema. Za nynějšího intendanta Davida Pountneyho je každoroční uvádění dramaturgicky objevných děl zcela běžné, tentokrát však skladatel zkomponoval operu Solaris na zakázku Bregenzer Festspiele. Byla bez zbytečných průtahů inscenována v koprodukci s Komische Oper Berlin. (Dirigent Markus Stenz, režie Moshe Leiser and Patrice Caurier, scéna Christian Fenouillat, kostýmy Agostino Cavalca, sbormistr Lukáš Vasilek, Pražský filharmonický sbor, Wiener Symphoniker atd. atd.) Všechno předem v klidu připraveno, inscenace byla velmi zajímavá.Operu Válka s mloky si objednalo vedení Národního divadla ve složení Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil u skladatele Vladimíra Franze před osmi lety. Libreto napsal Franzův častý spolupracovník Rostislav Křivánek s využitím motivů a postav ze stejnojmenného románu Karla Čapka. Dílo leželo v Národním divadle oněch zmíněných sedm osm let zcela bez užitku a teprve v minulém roce bylo díky příznivým okolnostem náhle vytaženo na světlo boží, aby se na jevišti Státní opery stalo prvním z budoucí řady soudobých oper (in spe), které nové vedení spojených souborů opery Národního divadla míní uvádět v každé další sezóně.

Režírovat první inscenaci současné opery není snadný úkol ani pro velmi zkušeného specializovaného operního režiséra. Vedení opery Národního divadla Franzovu operu nabídlo renomovanému činohernímu režisérovi a dramatikovi Davidu Drábkovi jako jeho debut v operní oblasti. Opera mohla být režisérovi Drábkovi na začátku předložena pouze v podobě libreta, její hudební nastudování vznikalo za pochodu. Jako autoři návrhu scény a kostýmů byli vyvoleni manželé Šimon Caban a Simona Rybáková, u nichž snaha o originalitu výtvarného řešení mnohdy převyšuje touhu po jeho funkčnosti a službě dílu jako takovému. Cabanově scéně, která je postavená na točně, dominuje schodiště s plošinou, na niž se na  tazích snášejí doplňky charakterizující prostředí děje. Nade vším bdí oko lidské, později mločí, nakonec žádné. Scénu oživují bílo-červeně pruhované sloupy se zlatými hlavicemi jako vystřižené z Benátek. Sbor je oblečený do přepestrých secondhandových hadříků (číšník je celý ve zlatě) a proporce některých jednotlivců jsou zdeformovány v patřičných tělesných partiích vatony. Dirigentem inscenace se stal Marko Ivanovič, který má i jako skladatel-dirigent nedocenitelnou národně divadelní zkušenost z Dobře placené procházky (2007) a z Čarokraje (2012). Zvláště v případě, kdy se režisér při své práci s operou dosud nesetkal, potřeboval by spolehlivého spolupracovníka, nejlépe dramaturga, který by mu poskytoval dokonalý informační servis a v ideálním případě by mu ve zkouškovém období také pomáhal „hlídat“ dramaturgickou a koncepční stavbu inscenace. Takto osvícení operní dramaturgové existují zcela běžně například v Německu, v Rakousku a v dalších státech a bývají respektovanou osobností tvůrčího týmu. U nás je v této podobě nepotřebujeme!? Další nepostradatelnou součástí inscenačního týmu je žijící autor, jehož dílo je buď dešifrováno, nebo natahováno na skřipec.

Premiéra Války s mloky ve mně vyvolala neobyčejně zmatený pocit, dojem přebarvené a beztvaré přelévající se hmoty. Nebylo zřejmé, co považují inscenátoři za podstatné a co chtějí divákům sdělit. Četla jsem libreto a snažila jsem se rekapitulovat, o čem ta inscenace byla. Našla jsem několik míst, která jsou s jevištní podobou opery v přímém rozporu. Šla jsem na Mloky znovu, abych si ověřila, v čem se režijně-výtvarný tým mohl mýlit. Vědomě z inscenačního týmu vyjímám dirigenta Marka Ivanoviče, který svým uměleckým a lidským charismatem dokázal soubor Státní opery po hudební stránce zformovat a dovést až do vítězného konce. Orchestr (často v mezzoforte a ve forte) i sbor byly postaveny před nesnadný úkol, avšak ačkoli se soudobou operou vskutku nemají mnoho zkušeností, ve zkoušce obstáli. Co však neobstálo, byla zvuková technika Státní opery, která je, jak bylo názorně předvedeno, na značně nízké úrovni. Vzpomínám si, jak nedostačující technika před lety zvukově zploštila Glassovu operu Pád domu Usherů a zdá se mi (ráda bych se mýlila), že dodnes není lepší. Prý je před rekonstrukcí. Tak snad – hodně ji potřebuje! Na premiéře zněly hlasy pěvců zpívajících na mikroporty cize a ploše, a protože nepatřily k výrazně vymodelovaným postavám, mezi nimiž byly vybudovány vztahy a situace, v nichž se ocitly, nemohly divákům srozumitelně zprostředkovat témata, jimiž se opera zabývá.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Franz: Válka s mloky (ND Praha)

[Celkem: 2    Průměr: 3.5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na